...

HP-Šťastné dny v pekle

Kapitola třináctá: UTÍKEJ!

Zdravím, konečně mě znovu chytla překládací nálada, a zrovna mě vyhazují od počítače, proto je tu jenom takový malý kousek. No ale řekněte, je půl druhé tak strašně pozdě? :D
Mno ak užívejte, zítra dopoledne bude další kousek, kde se nám opět objeví Harry a Severus :P
_________

Už je to věčnost, kdy jsem přidávala první část kapitoly, já vím. Tři části už jsou moc, příště se budu snažit přidat kapitolu celou a co nejrychleji.
Chtěla jsem vás ještě poprosit, přivřete nejmíň obě dvě oči nad dnešní kvalitou překladu. Mnohdy jsem si řekla že na to už kašlu, že si toho divného slovosledu ani nevšimnete, a tak tam možná najdete pár skřípajících vět, ale už mi to prostě nemyslí. Ručičky mám úplně zmrzlé a hlasivky v kýblu, je tu děsná kosa, nikdo mi nezatopil :D Njn, abych si já nepostěžovala... :D
Jinak dnešní část kapitoly je pod hvězdičkama a dnešním datumem :)
Tak dobrou noc popřípadě dobré ranko, já se jdu nahřát pod peřny :D Adios amigos :P

 „Tak…co mám dělat?“ pohlížel na Snapea Harry netrpělivě.

 „Musíš otevřít dveře. Až se ti to povede, pokusíme se co nejtišeji dostat do třetího patra. Tam mám povzbuzovací a ozdravné lektvary a, jak u jsem říkal, Quietusovu hůlku. S tímto klackem,“ ukázal na pochodeň v Harryho rukou, „nemůžeme provést správně ani jednoduchá kouzla. Nejdůležitější je zůstat zticha…Nechci utíkat, dokud to nebude opravdu nezbytné.“

Harry přikývl a vyskočil na nohy. Ale ihned toho zalitoval. Pocítil únavu a slabost, částečně za to mohlo nejspíš kvůli kouzlení bez hůlky… To nevěděl. Místnost se s ním točila.

Myslím že…že bude problém dostat se do třetího patra.“

 „To ano…“ zasténal Snape když se opatrně vytahoval na nohy. „To je hlavní důvod, proč nechci utíkat. Nejsem si jistý, jestli budu schopný použít nohy. Ale bude to potřeba, pokud nebudeme zticha. Otevři dveře, ale… kouzlo…vyslov ho co nejtišeji. Jak jsem ti říkal, ten klacek, co držíš v ruce, není skutečná hůlka, jen napodobenina hůlky.“

Chlapec přikývl a pozvedl bývalou pochodeň.

 „Teď?“ zadíval se na Snapea, očekávajíc jeho souhlas.

 „Teď!“ povolil mu, a jeho tvář se napnula očekáváním.

 Alohomora“ zašeptal Harry potichu, tak jak mu bylo přikázáno, jeho hlas byl sotva slyšet i v tichých sklepeních, hůlku namířenou na dveře.

V další chvíli dveře vydletěly z rámu, a se silným ‚bum‘ narazily do stěny na chodbě a prach z exploze zhasl všechny pochodně v cele. Harry ztuhl, pusu dokořán a neschopen pohybu.

 „Pokoušel jsem se…Já ne…“ mumlal si, ale Snape jeho slovům nevěnoval pozornost. Mistr lektvarů ho tlačil do dveří.

 „Honem! Nestalo se nic co bych nečekal,“ zakašlal. „Pospěš si,“ dodal a už se hnal temnou chodbou. Naštěstí byl vevnitř totální zmatek: prach se stále vznášel ve vzduchu a všechny pochodně v chodbě byly také zhasnuté. „Zaboč doleva,“ Harry ho mohl stále slyšet, ale v tmě ho ztrácel z dohledu.

Snape byl navzdory jeho vlastnímu onemocnění a únavě opravdu rychlý a Harry mu nestačil. Každá část jeho těla trpěla, nemohl dýchat, protože se dusil prachem a bez brýlí se cítil značně nesvůj. Když zaznamenal, že mu Snape zmizel v temnotě, začal panikařít. Rychle zatočil doleva, jak mu bylo přikázáno, ale klopýtl o kámen odpadlý ze zdi a s tlumenou ránou dopadl na zem. Když se jeho tělo sesunulo na zem, pocítil ostrou bolest v levém boku, jak se mu kovový hrot zanořil hluboko do těla.

Harry vykčikl ostrou bolestí.

 „Severusi!“ zakřičel, ale nedostalo se mu žádné odpovědi.

Zůstal sám.


 „Kdy se vrátíš?“ zeptala se Lupina rozrušeně Anne.

 „To nevím, drahoušku. Říkal jsem ti, že jdeme zachránit dva přítele z vězení zlého čaroděje, a bude to dlouhé a nebezpečné. Ale jsem si jistý, že budeme zpátky zítra ráno, dobře?“

Děvčátko na to jen kývlo.

 „A Anne…jestli se mi něco stane, zůstaneš s tímto idiotem, který stojí za mnou a on se o tebe už postará.“

 „Cože? Remusi, to nemůžeš myslet váž…“ koktal Black.

 „Buď zticha,“ vyštěkl Lupin a vrítil se k dívce. „Poslouchej mě, říkal jsem ti, že je malinko jednoduchý, ale má tě rád a postará se o tebe. Souhlas?“

 „Ale vrátíš se,“ prosba v jejich očích byla zřejmá. Lupin polkl.

 „Pokusím se, dobře? Nemůžu ti říct přesný čas, ale pokusím se tu být zítra. Ok?“

 „Ne. Když si nejsi jistý, kdy přijdeš, tak nechoď!“

 „Anne…Musím jít…řeká nás tam jeden hoch. Zemře pokud ho nepůjdeme zachránit. Musíš to pochopit, prosím…“

Dívka neodpověděla, jen se k vlkodlakovi přitiskla.

 „Prosím, vrať se,“ smáčela Lupinovo oblečení svými slzami. „Prosím, Remy…“

Lupin na to nic nečekl, jen upokojivě hladil hlčičku po vlasech. Chtěl se vrátit, opravdu, nejlépe s Harrym.

 „Nezapomeňte: naše síla je založena na rychlosti a momentu překvapení… Ale musíme být připravení na cokoliv… Nevíme, co nás čeká, takže,“ Brumbála tvář potemněla, „Prosím vás, buďte opatrní. VELMI opratrní. Nechci vás ztratit. Žádného z vás.“

Mohl vidět dopad svých slov na tvářích jeho společníků.

Dvacet tváří, dvacet spojenců – ne víc. Nechtěl riskovat ještě víc životů v tak nebezpečné misi jako byla tato. Dvacet – a ujistil se, že ty silné spolence nechal vzadu, pro případ že by…že by se nevrátil.

Otočil se k McGonagallové.

 „Minervo, znáte své povinnosti,“ Brumbálova tvář byla ztuhlá a bez výrazu. Jeho oči pod půlměsícovými brýlemi nejiskřily jako obvykle. Jeho kolegyně přikývla.

„Ano, Albusi. V tom případě vás budu očekávat tady a když Poppy…“

 „Ne, Minervo. Nevrátíme se sem. Jen já, pokud zůstanu naživu. Ostatní musíte očekávat na Manoir Snape. To bude naše místo setkání. Poppy se tam k vám přidá.“

 „Je to kvůli ministerstvu, Albusi?“ zeptala se přiškrceným hlasem.

Ředitel přikývl.

 „Jako vždy podezírají Řád. První podezřelé místo bude škola. Navíc nevěřím profesorům. Někdo roznáší informace. Byla to smůla, že skoro celý učitelský sbor byl stále na škole, kdyý jsme začali organizovat toto setkání..“

 „Ano, kvůli zkouškám,“ přikývla McGonagallová. „Ale teď už odešla i Vilma, jsme sami…“

 „Ostatní…vědí, kde se potom sejít?“ zeptala se najednou McGonagallová.

 „Samozřejmě, že to víme, profesorko…“ uslyšela za sebou starý hlas. Překvapeně se otočila.

„Alastor, vy…tady?“ její oči se rozšířily v šoku, zatímco bystrozora sledovala.

Moody vypadal rozpačitě.

 „No..ano. Požádal jsem svého starého pří…“ pohlédl na Brumbála a rychle se opravil. „Požádal jsem Albuse, přidat se k této výpravě. Ale…omluvte mě…rád bych si s ním promluvil… o samotě.“

McGonagallová se ani nepohla, jen zkřížila ruce na hrudi, podezíravě na něj zaostřila a nepřátelským hlasem se zeptala.

 „Mluvit s ním… o čem? Chcete ho přesvědčit, aby tam Severuse nechal, v rukou monstra? Nebo si chcete potvrdit vaše práva na něj po návratu? Ne, Alastor. Severus je…“ sykla profesorka přeměňovaní zlostně, ale Brumbál ji přerušil pokládajíc dlaň na její ruku.

 „Minervo prosímvás… dal jsem mu svolení přidat se k naší…cestě a teď bych si přál s Alastorem mluvit… o samotě,“ usmál se jemně, když sledoval svou kolegyni. „A slibuji ti, že mě nepřesvědčí nechat Severuse tam, rozumíš?“

McGonagallová kývla a hodila po Bystrozorovi posledním rozzlobeným pohledem.

 „Tak tedy dobrá.“ Po tomto se otočila a připojila se k skupine čekající v hlavním vchodu.

 „Takže, co se stalo, Alastore?“ obrítil se ke svému bývalému příteli chladně.

Moody se mu díval přímo do očí.

 „Albusi, chci se omluvit. Měl jsi pravdu, když…“

 „Nemusíš se mi omlouvat. Severusovi dlužíš omluvu,“ řekl Brumbál o něco přívětivějším hlasem.

 „Já vím, Albusi. Ale mám pocit, že už nebude příležitost říct mu to osobně.“ Starý muž pokrčil rameny. „Ale slibuji ti, že pokud budu moct, tak to udělám. Ale…v každém případě tě žádám předat mu mou omluvu. Mýlil jsem se,“ obě jeho oči, kouzelnické i to normální, byly upřené na muže před sebou. „Celé ty roky jsem se mýlil. Udělal jsem hrozně věci. Některé z nich, kterých nebudu nikdy litovat. Ale u Snapea…jsem zklamal. Nemám omluvu na to, co jsem udělal. Řekni mu to, Albusi. Řekni mu to, prosím.“

Brumbál beze slova přikývl. Tvář starého bystorzora se malinko uvolnila.

 „Děkuji,“ řekl předtím než odešel.

O několik minut později už Brumbál a několik určenách členů Řádu odcházeli směrem k bodu přenosu, který se nacházel ve středu Zakázaného lesa. McGonagallová je od hlavní brýny hradu sledovala odcházet, držíc Anne za ruku.

Kdopak věděl, co čekalo tuto malou skupinu? Řád byl v této válce vždy sám, stejně jako před patnácti lety, přestože ministerstvo Voldemorta neignorovalo, ale vedlo proti němu hloupé útoky, které akorát způsobily obrovské škody bez opravdových výsledků. Kolik žvotů bylo ztraceno kvůli hlouposti ministerstva a Mercuryho. A násilí, které použili při nejmenším podezření, stejně jako se to děje teď… Zdá se, že se za posledních patnáct let nic nezměnilo. Ministrem byl někdo jiný, ale tentokrát to byl úplný idiot, na rozdíl od krutého a zlého Mercuryho, bystrozoři byli vycvičeni, aby jednali jako Moody: jako nemilosrdná monstra, neuvědomující si následky svých činů, nenávist plodí jen další nenávist, bolest působí ještě více bolesti a pomsta volá po další pomstě. Byl to začarovaný kruh bez konce nebo smyslu a oni si toho ani nevšimli, nikdy si toho nevšimli. Stupidní idioti, v tom měl Severus pravdu. Hloupí kreténi kteří znovu zbrojili proti nim, stejně jako před lety, proti nim, Fénixovu Řádu, který byl vždy nnucen bojoval nejen proti Temné straně, ale také proti hlouposti a omezenému myšlní kouzelnické společnosti.

Upřeně sledovala vzdalující se skupinu.

CO se stane, pokud nebudou schopni Harryho zachránit? Co bude dělat kouzelnický svět bez vyvoleného zachránce, ale přesto stále ještě dospívajícího mladíka? Co si počnou jeho přátelé; co budou cítit? Co pocítí ona sama?

Co když nebudou moct Severuse zachránit? Jízlivý a sarkastický colega, ale zároveň ochotný a obětavý. Umaštěný bastard, jak ho pojmenovali studenti, který cítil příliš vinny na to, aby se choval normálně. Ale občas spolu vedli dlouho konverzace – a hádky, ano, měli nespočet hádek, zvláště od doby, co nastoupil do Bradavic Harry a byl přiřazen k ní do koleje. Ale Severus chlapce nicméně vždy ochraňoval a jednou dokonce přiznal ze bych přinucen slíbit Lily Potterové Harryho ochraňovat… Ano, Severuse, který byl svým slibům vždy věrný.. a byl vždy věrný Quietusovi, který jej nakonec dovedl až k Brumbálovi s jeho obětí, díky kterému se stal špionem, a to velmi užitečným a šikovným špionem, který nikdy nežádal nic na oplátku za své služby, jen plníc vše, o co jej Brumbál požádal a často mnohem víc než to…

Jeji myšlenky se na okamžik zastavily u Quietuse. Quietus, nejlepší student Bradavic za sposlední století, a bezesporu nejnadanější a nejvycvičenější kouzelník čarodějnického světa – a muž s největším srdcem, jakého kdy potkala. Byl to přesný opak Voldemorta a Brumbál ho zvolil jako svého nástupce… ředitel byl opravdu zlomený potom co se v TU noc Severus objevil s mrtvým bratrem v náručí. Starý muž několik dní sotva promluvil, a popravdě se z toho nikdy celkově nedostal. Nicméně, nikdy Severuse neobviňoval, nikdy jej z toho nevinil. Přesto se za to Mistr lektvarl cítil zodpovědný.

Hodila posledním pohledem po malé společnosti, mizící právě v Zakázaném lese.

Co by se stalo kdyby se nevrátili? Dokázala by vést tuto válku? Bez Brubálové moudrosti? Bez Fletcherových dovedností? Bez tvrdohlavé oddanosti Arabelly, Dawnovy síly, Andrewsova smyslu pro humor, Etherního horlivosti…? Nezmiňujíc Lupina a Blacka, kteří ještě nebyli čeny Řádu, ale ztratit je…poslední členy Pobertů…  

Dvacet věrných a silných členů. Do čeho se právě řítí?

_____

„Harry, zvedni se! Rychle!“ uslyšel náhle Harry hlas přicházející z temnoty.

 „Nejde to,“ zašeptal slabě. „Něco…v mém boku… krvácím,“ zanaříkal a snažil se zadržet slzy.

 „O ne. Ne teď.“ Mumlal Snape skrz zatnuté zuby. Po těchto slovech byl Harry vystrašený, ale v další chvíli si uvědomil, že profesor nebyl naštvaný na něj na okolnosti. „Měl jsi být opatrnější,“ brblal muž předtím než obtočil ruce kolem Harryho ramen. „Pokus se zvednout, pomalu… Správně. Ponesu tě.“

 „Ne,“ potřásl Harry hlavou, přestože ho Snape nemohl v temnotě vidět. „Pomož mi jen se zvednout, můžu chodit, ale… nenechávej mě znovu samotného, prosím…“

 „…promiň,“ uslyšel tiché zamumlání a cítil, jak ho cizí ruce podpírají. „Myslel jsem, že jsi těsně za mnou…“ a v další chvíli byl Harry zvednut ze země.

 „Postav mě na zem,“ sykl rozzlobeně. „Můžu chodit.“

 „Opravdu?“ byl to opět ten sarkastický tón Mistra lektvarů, ale jeho ruce ho nepřestávaly držet.

Přesto po třetím schodišti musel Snape s Harrym souhlasit. Postavil ho na zem.

Chytni se mě za ruku, Harry,“ zašeptal. Harry tvrdohlavě odmítl tu myšlenku a pokračoval dál sám. Bylo to dlouhé a bolestivé stoupání do třetího patra a v boku cítil píchání, a…

 „Stop!“ zakřičel osrý hlas za nimi. Harry se otočil co nejrychleji mohl a zvedl ruku v hůlkou.

 „STUPEFIX!“ zakřičel.

Muž byl silou kouzla odražen někam dozadu a i chodba za nimi se začala hroutit.

 „Ne, Pottere, to bylo opravdu stupidní… Stačilo to kouzlo zašeptat.“ Sykl Snape a chytil ochomeného chlapce za ruku aby ho donutil se někam hnout. „Hni sebou, pokud tu nechces umřít.“

Harry se ihned odpoutal od svých myšlenek a otočil se, aby Snapea následoval.

 „Chytni se me za ruku, hloupé děcko,“ vyštěkl naštvaně Mistr lektvarů. „Já tě nemůžu držet.“ Dodal důrazně. Harry si už nedovolil odporovat a sevřel ruku rozzlobeného muže co nejopatrněji dokázal. Několik minut se Harry nechal táhnout. Chodba za nimi se celá zřítila a teď bylo vše rozmazanější a temnější kvůli prachu v ovzduší. Harry kašlal a pokoušel se udržet oči otevřené.

 „Severusi…“ řekl po chvíli. „Už nemůžu jít dál. To..bolí…můj bok.“

 „MUSÍŠ, Pottere!“ jeho hlas teď zněl spíš zoufale a znepokojeně než naštvaně. „Harry, prosím…“

Harry rozhodně stiskl čelisti a zvedl nohu. Další schodiště…a ještě jedno… Bolest v boku byla tak horká, tak horká a něco teplého a vlkého stékalo od jeho levého boku, prosakujíc mu do oblečení. Jeho bosé nohy trpěly na težkém terénu. Síly ho opouštěly…A to horko ho nelítostně spalovalo. Věděl jistě, že umře, zatímco vše kolem něj bylo čím dál víc temné a rozmazané, přestával slyšet zvuky kolem sebe, a nakonec už nic necítil, necítil jak jeho tělo ochablo, neuvědomoval si Snapeovo sykaní když si opatrně a ochranitelsky zvedl jeho tělo na ruce…

Vše kolem něj zčernalo.

__________________________________________________

1.11.

Probudilo ho plácání přes obličej.

 „Harry, Harry, musíš se probudit. Nemáme čas!“ uslyšel ostrý hlas.

 „Co…cože?“ cítil se značně lépe, ale neodvážil se otevřít oči. „Kde to jsem?“

 „V mé laboratoři. A teď, po tom co jsem ti dal vypít skoro celé mé zasoby, už se nemůžeš cítit tam špatně abys chvíli nemohl chodit nebo utíkat. A obleč se. Rychle!“

Harry otevřel oči. Byl v malé laboratoři, a byl položený na velikém psacím stole. Viděl Snape něco hledat prohrabujíc se v šatníku. Když se opět narovnal, měl v náručí pár kousků oblečení. Vypadal nervozně.

 „Obleč si je,“ přikázal mu, a Harry postřehl, že už byl sám oblečený. Ušlíbl se a bojujíc s lehkou nevolností si navlékl příliš velké oblečení, které Snape s nůžkami několika rychlými pohyby zkrátil.

 „Cítíš se lépe?“ zeptal se ho muž.

 „Podstatně,“ zapitvořil se Harry a rozhodl se nezmiňovat se o své nevolnosti.

 „Díky bože,“ zamumlal Snape. „Několik minut jsem myslel že jsi mrtvý. Ten hák ve tvém boku… Um..“ zachvěl se. „Začneš ho cítit, jenom co Umrtvující lektvar přestane působit, ale doufám že do té doby už budeme v Bradavicích…“

 „Proč ještě nepřicházejí?“ zeptal se Harry.

 „Oni?“

 „Smrtijedi.“

 „Och, chápu. Myslím, že prohledávají zřícnou chodbu, aby našli naše mrtvoly,“ krátce a trpce se zasmál. „Ale řekl bych, že jim to moc času nezabere. Musíme si pospíšit. Budou mě podezírat z toho, že jsem se vydal sem.“

Harry přikývl.

 „Je tu nějaký jiný způsob úniku?“

 „Samozřejmě,“ pozvedl Snape oboči. „Za tímto obrazem je tajná chodba.“

Pohodil hlavou ke zdi. Harry se zadíval na obraz, který vlastně ani nebyl malbou: byla to kouzelnická fotografie orla: byl to obyčejný černý orel. Pták roztáhl křídla, jako by Harryho chtěl pozdravit a zdvořile pokýval hlavou. Harry jej pobaveně pozdravil zpět.

Vytušil, že Snape stojí za ním, nemohl si pomoct a zvědavě se na něj zadíval.

 „Proč sis dal na zeď pracovny takovýto obraz?“

 „To není jen tak nějaká fotka, Harry,“ Snape se v tuto chvíli nezdál tak uštvaný jako předtím. „Je to Quietus ve své zvířecí podobě.“

Harry se znovu otočil k obrazu a viděl orla přikyvující na souhlas profesorovým slovům.

 „Och, ne…“ zasténal s bolestí. „Ví, že…?“

Orel přikývl.

 „Byla to první věc, kterou jsem mu řekl, po tom co jsem sem s tebou přišel,“ odpověděl mu Snape klidně. „Ale, Harry, nemáme čas…“

„Nechci tady ten obraz nechat…“ Harry vypadal překvapeně.

 „Znáš zmenšovací kouzlo?“

 „Samozřejmě,“ odpověděl chlapec. „Přesto… Radší bych to nezkoušel s naší ručně vyrobenou hůlkou…“

 „Už ji nemusíš používat, Harry. Tady je hůlka tvého ot….Quietuse. 43 cm, třešňové dřevo, pero z orla.“

Harry byl zaskočený.

 „Proč ji nepoužiješ TY?“

 „Hůlka mě nemá ráda,“ odpověděl jednoduše Snape. „A řekl bych, že patří tobě.“

V natažené ruce držel Hůlku pro Harryho. Harry si ji s neochotou vzal a nejdříve se jí jen lehce dotkl: bylo mu známo, že v kouzelnickém světě měl každý magický předmět dopad na toho, kdo se jej dotýká. A tohle nebyl obyčejný magický předmět – bylo to mnohem víc. Byla to hůlka jeho otce.

Zase ten zvláštní a vzdálený pocit… Otec, který zemřel dřív než se narodil, který s nikdy nedozvěděl, že má syna… I když si Harry na Jamese nebo svou matku, během těch let si na ně zvykl jako na své rodiče… A byla tu také ta takzvaná podobnost mezi ním a Jamesem Potterem. Ale Quietus pro něj byl cizinec v každém slova smyslu.

Proč se to všechno muselo stávat vždycky jemu? Proč?

Nedokázal na vlastní otázky odpovědět a najednou si byl úplně jistý, že na to bylo pozdě. Na vše bylo pozdě. Nikdy nebude moct brát Quietuse Snapea jako svého tátu. Na to bylo již příliš pozdě. A byla to chyba jeho matky a Brumbála. Skrývali toto tajemství i když si ten muž nezasloužil být zapomenut…

Když se jeho prsty konečně sevřely kolem hladkého dřeva, projel jeho tělem velmi známy pocit. Bylo to jako tenkrát, když se poprvé dotkl své vlastní hůlky. Pevně ji sevřel v ruce.

V první chvíli se nic nestalo. Ale když poprvé pohnul s rukou v hůlkou a z hůlky vylétly jiskry, byl najednou obklopen tak silnými myšlenkami a emocemi, až musel zavřít oči a jeho tvář zbledla.

Snape měl strach.

 „Harry?“ zeptal se opatrně. „Je všechno v pořádku?“

Chlapec najednou zprudka vydechl a otevřel oči.

 „Severusi…“ v jeho výrazu se zračila bolest. „Severusi, chci tě na něco zeptat… na něco vážného.“

 „Je tu nějaký problém?“ Snapeův strach narůstal.

 „Ne, jen chci…chci tě požádat…“ na chvíli se odmlčel. „Pokud se… jestli se mi něco stane, prosím, slib mi, že… že neuděláš žádnou hloupost… že se nebudeš obviňovat, slib mi to, prosím…“

 „Harry, nic se nestane,“ zavrtěl muů hlavou. „Věř mi. Vypadneme odtud. A zítra ráno si v Bradavicích dáme dobrou snídani, souhlasíš?“

 „Slib mi to, prosím,“ prosil Harry. „Prosím,“ opakoval.

 „Dobře, slibuji, ale… proč mě o to žádáš?“

 „Nevím… možná že to bylo poslední přání tvého bratra před smrtí…“

 „Možná,“ povzdechl si Snape a viditelně se mu ulevilo. „Ale teď pojďme… Budou tu každou chvíli.“

 „Jen chvilku,“ Harry rychlým pohybem tátovou hůlkou zmenšil obraz a vložil si ho do kapsy. „Můžeme jít.“

Zmizeli v temném tunelu.


Dvacet lidí ruku v ruce, seskupení do zvláštního okruhu na mýtince v Zakázaném lese musel být šokujícím pohled pro každého přihlížejícího, pomyslel si ironicky Fletcher. A uprostřed jejich kruhu ležel napůl při vědomí omámený Nott, čelící Brumbálově natažené hůlce.  

 „Až se dostaneme k našemu cíli, chci, aby všichni měli v ruce svou hůlku,“ nařídil přísně Brumbál.

 „To víme, Albusi. Nejsme studenti připravující se na OVCE,“ vyštěkl Fletcher zlostně. „Nemusíš opakovat základy…“

Black zamumlal něco, co znělo jako souhlas, ale Lupin ho umlčel jedním pohledem.

 „Já vím, Mundungusi,“ povzdechl si hlasitě Brumbál. „Důvěřuji vám, vám všem. Jen jsem chtěl…“ nedokázal větu doříct. Fletcher ucítil zmámé trhnutí přenášedla a hned na to jim les zmizel z dohledu. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát byl přenášedlem Nott.

Tvrdě dopadli na zem a jejich první pohyb byl vytažení hůlek.

Obklopil je smrtelný chlad. Dalo se to přirovnávat k zvláště kruté zimě někde na severním nebo jižním pólu. Zima kde nic nepřežije. Zlá a nemilosrdná.

 „Ale ne. Remusi,“ zasténal Black zoufale. „Mozkomorové…“

 „A vlkodlaci,“ dodal jemně Lupin. „Obklopují nás ze všech stran.“

 „Věděli o našem příchodu,“ konstatoval Fletcher temně.

 „Ticho,“ uslyšeli Brumbálův hlas. „Hůlky do rukou a když budou příliš blízko, Bíli vyčarují Patronuse a Žlutí se pokusí spoutat vlkodlaky. Červení zůstanou ve střehu a Zelení vyčarují štít hned po tom co se Patronusové pohnou.“

Lupin a Black se na sebe podívali.

 „A Bezbarví?“ zeptal se najednou Black.

A tvářích některých členů byl vidět úšklebek.

 „Black bude Bílý.“ Řekl Brumbál a někdo se nervózně zasmál. „Lupin, Zelený. Alastor, Žlutý.“

Black zavřel oči. To není dobré. Byl Bílý! Nedokázal vyčarovat Patronuse. Ve skutečnosti byl úplně ztuhlý a v šoku, zatímco se ten zmámý pocit blížil čím dál tím víc.

Stíny bez tváře se objevily všude kolem nich. Vypadali jako by se vznášely v chladném vzduchu a ihned vysály všechny pocity mužů v kruhu.

 „TEĎ!“ zakřičel Brumbál hlasem, jaký Black u starého muže nikdy neslyšel.

Zvedl hůlku, aby se pokusil vykouzlit kouzlo, i když věděl, že je to zbytečné, ale v další chvíli schytal šťouchnutí od Lupina.

 „Zelený,“ zašeptal mu Lupin do ucha a zřetelně a pevně vyslovil: „Expecto Patronum!“

V temnotě se objevilo pět rozdílných tvarů, přibližujících se k temným postavám bez tváře. Vzduch se oteplil. Black zamával hůlkou, aby kolem nich jako ostatní Zelení vykouzlil magický štít. Ale brzo zjistil, že neohlídali vlkodlaci, kteří je z dálky napadali. Nejméně třicet z nich vyskočilo z lesa a hnali se k nim.

 „Zůstaňte pohromadě. Nehýbejte se.“ Ozval se v jejich myslích ředitelův hlas.

Žlutým se jich podařilo dostat osm dřív než se dostali až k okruhu. Přesto jím ostatní prošli. Jejich seskupení se rozpadlo. Jedno extrémně velké zvíře napadlo ředitele a jinýskočil na Fletchera, který se ho pokoušel setřást a zároveň udržet Patronuse. Bylo to nemožné. Vlkodlak otevřel tlamu, jeho tesáky zazářili v jemném světle. Fletcher vzdal zbytečný boj, aby udržel Patronuse pokoušel se vyhnout kousnutí. A to se mu dařilo, dokud se k prvnímu vlkodlakovi nepřidal druhý, a o chvíli pzději i třetí.

Brumbál proti nim musel bojovat stejně jako ostatní Bílí a v další minutě už zbyl jen jeden Patronu, bránící je proti přibližujícím se mozkomorům: ten Lupinův, kterému se jeho ‚kamarádi‘ vyhýbali.

Balckův odpor začal slábnout stejně tak rychle, jako se mozkomorové přibližovali. Jeho pohled se mlžil až naednou před očima uviděl Anne, mrtvou v místnosti plné trosek, na zemi své rodiče, zmasakrované a umučené, mrtvé stejně jako jejich dcera… Pak uviděl dipis od Judith oznamující svatbu s dalším mužem… pomalu klesl na kolena a začal se třást.

« Stupefix ! » Skolil nejméně pět vlkodlaků něčí hlas, ale bylo jich tady víc.

« Expecto Patronum ! »

« Expelliarmus ! »

« Stupefix ! »

« Evanesco ! »

Boj byl čí dál víc zapálenější a zoufalejší. Časem dokonce zapomněli důvod, proč sem přišli, protože právě teď bojovali o svůj vlastní život. Byli poraženi a rozděleni, bojujíc jeden proti jednomu.

 „Už není žádná naděje,“ pomyslel si Black, když ucítil jak ho někdo rukama vytáhl do stoje.

 „Zvedni se, idiote,“ vyštěkl chladný hlas naštvaně. Moody.

 „Nech mě na pokoji, bastarde,“ vytrhl se Black z Bystrozorova sevření.

 „Zachránil jsem ti život, pitomče.“

 „Drž hubu, parchante.“

 „Buďte zticha oba dva,“ přidal se k jejich konverzaci třetí přátelštější hlas. „Jdeme! Nikdo nás nesleduje. Ostatní bojují proti temným stvořením. Musíme najít Harryho a Severuse.“

Black se podíval na svého přítele a postřehl Moodyho přikývnutí. Zvedli ho ze země a co nejtišeji se rozběhli daleko od jejich společníků směrem k velké budově.Těsně před koncem lesa se zastavili.

 „Možná je to past,“ zašeptal Lupin.

Celá tato situace je past,“ zamumlal Moody naštvaně. „Ale nemáme na výběr… počkejte tady. Přiblížím se trochu. Pokud se mi něco stane, nechoďte za mnou,“ jedním pohledem je oba umlčel a zmizel.

Mohl udělat jen pár kroků. Nejméně dvacet postav se objevilo v oknch budovy.

 „Crucio!“

 „Ale ne,“ Lupinova tvář potemněla a začal se cítil špatně. „Dvacet Cruciatů současně… nevydrží to ani minutu… STUPEFIX!“ vyskočil, aby starého Bystrozora chránil.

« Finite Incantatem ! » následoval Black svého přítele.

Když byl chvíli klid, popadli starého muže, který vapadal, že je v bezvědomí a zatáhli ho znovu do lesa.

 „Hlupáci!“ muž tedy nebyl v bezvědomí. „Měli jste mě nechat! Utíkejte! Za chvíli tu budou! Nechte mě tu samotného!“

 „Ne!“ zakřičel Lupin nazloběně.

 „Ale ano! Máte nějaký úkol. Osvoboďte Pottera a Snapea. Běžte! Nechte mě tu!“

Lupin chtěl něco říct, ale v další chvíli uslyšel přibližující se kroky.

 „Běžte!“ zahulákal bystrozor. „TEĎ!“

S konečným rozhodnutím Lupin stiskl přítelovu ruku a oba zmizeli mezi stromy dřív než se Smrtijedi dostanou až na místo, kde se před chvílí nacházeli. Ale mohli zřetelně slyšet, co se dělo.

« Avada Kedavra ! » slyšeli Moodyho hlas. Ale ten další už nebyl jeho.

« Avada Kedavra ! »

Vše utichlo.

 „Nemůžeme Harryho zachránit.“ Povzdechl si Black. Nemůžeme se dostat k hradu. Chtěl bych vědět, jestli jsou ostatní ještě naživu.“

 „Pojďme, Siriusi. Musíme se o to nějak pokusit.“


 *************22.11.*************

Temný tunel nebyl moc dlouhý, končil jen o několik metrů dál. Tak se dají na jinou cestu, do tajných a temných chodeb, spoře osvětlených vestibulů, dalších tunelů, přes místnosti a hal. Po chvíli Harry ztratil svůj smysl pro orientaci a raději jen následoval Snapea, přemýšlejíc o svém životě a čerstvých novinkách.

Nakonec vstoupili do velké koupelny, kde Snape odkryl díru velikosti člověka a pokynul Harrymu, aby do ní vlezl. Když tam byli oba dva, zariskoval Harry otázku.

 „Kam teď?“

Na nádvoří. Je tam vodní nádrž, do které tento tunel ústí.“

 „Neumím plavat,“ polkl Harry a začal panikařit.

 „To nebudeš potřebovat. Jen se mě chytni za ruku, až ti řeknu a zhluboka se nadechni.“

Harry se při stoupání chvěl. Necítil žádnou bolest, ale ani se necítil zrovna nejlíp. Snape mu vysvětlil, že nebyli uzdravení, na to nebyl čas. Jen se předávkovali lektvary proti bolesti a energetickými lektvary. Byl to opravdu zázrak, že byli schopni se pohnout.

Harry si všiml, že Snapeova ruka na tom také není moc dobře, protože stále nebyl schopen sevřít v dlani, nebo jen stisknout ruku v pěst. Profesor samozřejmě neměl hůlku, ale strčil si přeměněnou pochodeň do kapsy. ‚v případě nouze‘ poznamenal, když zahlédl Harryho překvapený pohled.

 „Co se stane, až dojdeme na konec tunelu?“ zeptal se najednou chlapec.

Netuším. Asi nebudeme mít moc šancí na přežití,“ pokrčil rameny. „I když si nejsem jistý, jestli vědí o tomto východě. Ten tunel v mé laboratoři jsem vytvořil po změně stran, abych si udržel nějakou šanci na únik v případě…odhalení. Pak jsem objevil tuto cestu. Pojmenoval jsem ji ‚nouzový východ‘

 „Chápu…“

Jak se blížili ke konci tunelu, začaly se ozývat zvuky z venku. Slyšeli hluk a různé zvuky, vzdálený jekot a křik.

 „Co je to?“ zeptal se Harry nervózně.

 „Nevím.“ Odpověděl mu. „Možná že přípravy na oslavu. Můžou být z dneška nadšení: odhalili zrádce a uvěznili nejhoršího nepřítele jejich pána…“

 „Ale myslel jsem, že vědí o tom, že jsme uprchli…“

 „Já nevím… Nikdo nás nepronásleduje, což znamená, že se nedostali do mé laboratoře. Zatím. Nebo že ztratili naši stopu.. Je to divné… Něco tady nesedí…“

 „Nebo něco odvrátilo jejich pozornost…“ nadějně zašeptal Harry.

 „Myslíš, že nás Brumbál našel?“ k Harryho překvapení zněl Snapeův hlas plný naděje, stejně jako ten jeho.

„Je to možné, nebo ne?“

 „Ano, ale…“ Mistr lektvarů se zachmuřil. „v tom případě bych řekl, že je čekali.“

 „Cože?“

 „Jak jsem říkal, mám pocit, že je mezi Brumbálovými lidmi někdo, kdo vynáší informace…“

 „Znamená to…?“ Harry se neodvážil větu dokončit.

Snape pokýval hlavou.

 „Ale, alespoň si nás nevšímají. A možná se nám podaří utéct, aniž by si nás někdo všiml.“

 „Ale nemůžeme je tam nechat!“ upíral Harry pohled na Snapea. „Pokud mají potíže…“

 „…tak ty nejsi ten správný člověk, kdo by je měl zachraňovat. Přišli tě zachránit. Jestli se s jejich pomocí dokážeš odtud dostat, musíš to udělat. Nezahazuj jen tak jejich oběti nějakým hloupým činem, Harry. Musíme se odtud dostat.“

 „Ale musíme je informovat, že…“

 „Ne. My se musíme dostat do Bradavic před koncem účinku lektvarů, dokud jsme schopní se vůbec pohnout, aniž by nám před očima kroužili hvězdičky od bolesti. Chápeš?“

Harry o tom nebyl přesvědčený, ale kývl.

 „Výborně. Poslouchej mě. Až se dostaneme na břeh, musíme co nejrychleji to půjde doběhnout k lesu. Tam končí Proti-přemisťovací bariéra. Až ji překročíme, ihned se přemístíme. Žádné hloupé nápady, ať tě ani nenapadne jít zachraňovat ostatní. TY jsi teď nejdůležitější osoba.“

Harry před sebou spatřil vodu.

„Kolik…k nádrži?“ zeptal se slabým hláskem.

 „Sotva třicet metrů. Jen chvilička. Ale hned jak vylezeme z vody, musíme utíkat.“ Snape se na chvíli zastavil. „Cítíš se dobře, Harry?“ zeptal se znepokojeně, ale Harry na známé tváři zaznamenal i únavu.

 „V pořádku, Severusi,“ přikročil k mužovi a na chvíli ho objal. „Děkuju.“

 „Eum…“ Snape nevěděl, co odpovědět. „Takže… chytni se mě za ruku. Zhluboka se nadechni, teď!“

Ponořili se do vody.


 „Remusi, jsou tam…“ zašeptal zhrozeně Black. „Cítím je, můj bože…“

Začal se silně chvět.

 „Siriusi! Siriusi, jen klid, jsem tady…“

 „Anne…“ jediné čeho byl Black schopný bylo že se svezl na zem a křečovitě sebou začal škubat.

 „Siriusi, vydrž to!“ Lupin pozvedl hůlku. „Ochráním tě. Expecto Patronum !“ zakřičel a druhou rukou se snažil zvednou svého přítele ze země. „Siriusi, nesmíš se ukazovat před ostatními jako slaboch! Ne teď!“

 „Jo,“ zamumlal Black v odpověď. „Já jen…“

 „Musíme se přemístit, Siriusi, jestli…“

 „Ale Harry…“

 „Pokud tady umřeme, nebudeme mu už nic platní, Siriusi… Nechápeš to?“

 „Opustili jsme ho…“ zamumlal Black.

 „Není to naší vinou. Byla to past. Někdo nás zradil. A určitě to nebyl Snape.“

 „Fajn…máš pravdu, jen…“

 CRUCIO!“

Naproti nim se přemístilo tři Smrtijedi. Lupin se v obrovské bolesti svezl na zem a proklínal se za to, že byl tak neopatrný. Jeho Patron zmizel a Mozkomorové se začali přibližovat.

 „Nee!“ křičel Black, vnímajíc jen svou fyzickou a emocionální bolest.

Lupinovi se dařilo trpět potichu. Byl to konec. Nikdy si jej nepředstavoval takto…

Dvě velké siluety se k muži v křečích přiblížili a když se k němu skláněly, sundávaly si kápě, aby ho mohly políbit.

Blackovy výkřiky byly čím dál nesnesitelnější a Lupin byl úplně ztuhlý strachy. Ne. TAKOVÝTO konec ne… Bolest a polibek současně…

« Stupefix ! »

« Expeto Patronum ! »

Útočníci byli odehnání dvěma silnými kouzly.

 „To byl Ari,“ oddechl si Lupin, když zaslechl Fletcherův hlas. „Zvedněte se!“ popoháněl hnědovlasý kouzelník dva muže ležící na zemi. „Bitva ještě neskončila!“

 „A ostatní? Co se stalo ostatním?“

 „Etherny a Noah jsou mrví. Moody zmizel…“

 „Ten je také mrtvý…“ zašeptal slabě Black.

 „Chápu. Ostatní se pomalu přibližují k budově. Skoro všichni Mozkomorové zmizeli, ale nevíme proč. Vlkodlaci také. Něco tady neklape.“ Fletcherův hlas byl nakřáplý a chladný. „Zvedněte se! Musíme se k nim přidat…“

Black s Lupinem vyskočili na nohy.

 „Skvěle, teď…“ začal Fletcher, ale větu už nedořekl. Byl přerušen děsivým výkřikem naplněným strachem, který se rozléhal temnotou.

« HARRY ! NEEEEEEE ! STUPEFIX ! »

A pak už jen ticho.


Když se vynořili z vody, vrhl Snape chlapce na břech a sám se vyšvihl kousek vedle něj.

Ale vzdálenost mezi nimi a lesem se zdála pěkně velká….

 „Musíme utíkat, Harry…

Zvedli se a co nejrychleji se dali do běhu směrem ke stromům, jenž k nim natahovali své paže. Harrymu bylo špatně a jeho záda se začala také ozývat. A nohy také. Potom hrudník. Jeho ruce. A nakonec bok, ve kterém cítil nesnesitelnou bolest.

Po dvou hodinách boje se schodištěm lektvary ztratily účinek.

Harry klopýtl a jeho běh se zpomalil. Potom znovu. Točila se mu hlava, a bolest… Proč. Možná proto, že byli opravdu ve špatném stavu a jejich těla byla příliš unavená a umučená… To Harry nevěděl, ale už nebyl schopný utíkat. Škobrtal za Snapem, který očividně necítil ztrátu účinku lektvarů a běžel co mu síly stačily… Ale Harry na něj nemohl zakřičet. Byl příliš slabý.

Klesl na kolena. NE! Byl přeci silnější!

Bojujíc proti bolesti a slabosti se zvedl a klopýtal za Mistrem lektvarů. Vzdálenost mezi nimi byla čím dál větší. Živý ho nedohoní, tím si byl jistý.

A pak… Profesora zastavil známy a mrazivý pocit a projel i Harryho myšlenkami. Na chvíli vše zčernalo a znovu slyšel prosit svou matku ‚Ne Harry, prosím vás…‘ ale hned na to vytáhl hůlku svého otce a zaměřil se na zkamenělou tvář svého strýce, který mu dal víc, než kdokoliv jiný, který s ním sdílel jeho utrpění a bolest, celý jeho život. Zvedl hůlku a klidně ale pevně pronesl…

 Expecto Patronum!“ a naproti Harrymu se objevil jelen, jeho druhý otec, jeho ochránce, sklonil hlavu a udělal něco, o čem byl Harry přesvědčen, že by normální Patronus nikdy neudělal: nejen je odehnal, ale úplně je zničil, Mozkomorové zmizeli do větru. Už neexistovali. Už nikdy.

Snape se se zvláštním výrazem v obličeji otočil… Překvapení a úžas… ale to se brzy změnilo ve výraz děsu: jeho oči se rozšířily v očividném strachu a otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale nevyšla z něj ani hláska.

Čas se zastavil, nebo byl příliš pomalý. To Harry nevěděl, ale v té chvíli cítil úplně vše: Snapeovu hrůzu, zmizení jeho Patrona a se Smrtijedy kolem sebe, a hůlku směřující přímo na něj.

Harry ihned rozeznal jejího majitele.

Červíček, Peter Pettigrew. Zrádce. Vrah jeho rodičů. Vrah Berty Jorkinsové a Cedrica Diggoriho. Ubohý a odporný sluha Temného Pána.

Ten, který Harrymu dlužil život.

Ale nezdál se tím být obměkčený.

 „Avada Kedavra“ pronesl. Z jeho hůlky vyšlo známé zelené světlo a blížilo se k němu.

Harry se nedokázal pohnout. Věděl to, už nebyl čas. Byl si vědomý toho, že čas se zpomalil jen v jeho mysli, jeho tělo bylo v jiném světě, v reálném světě, ve kterém se mu nepodaří kletbě se vyhnout.

Upřel zrak na zelené světlo.

Takže je konec.

Skončí stejně jako jeho matka.

Stejně jako jeho otec.

A stejně jako James Potter.

Voldemort dosáhl svého cíle. Zemře.

Neměl strach. Nebránil se. Přijal to: byl to jeho osud.

Quietusovo dítě musí čelit smrti, aby přežilo.

Harry nechápal smysl té věty. Ale čelí smrti.

Jen jeho srdce mu způsobovalo bolest. Severu… Severus bude zlomený a zdrcený.

Bolest ho sžírala zaživa. Věnoval Severusovi poslední pohled.

 „Je mi to líto,“ hlesl a zelené světlo ho zasáhlo.

Vše zčernalo. Navždy.


Snape nevěřil svým očím.

Mozkomorové byli rozdrcení Harryho Patronusem. Harryho…Harry!

Najednou si uvědomil, že chlapce znovu nechal vzadu. S uklidňujícím výrazem na tváři se otočil.

Ale těsně za Harry… stál celý nejvěrnější kruh. Voldemort uprostřed, Pettigrew vedle, hůlka směřující na Harryho…

Zelené světlo.

Kouzlo smrti.

Ne.

Harry umře.

Ne.

Zelená záře Harryho zasáhla.

Ne!

Chlapec klesl na zem.

NE!

Jeho tělo se ani nepohnulo.

Harry BYL mrtvý.

Harry byl MRTVÝ.

HARRY byl mrtvý.

 „HARRY! NEEEEEE! STUPEFIX!“ rozkřičel se bolestivě, míříc jejich vyrobenou hůlkou na kruh Smtijedů, zatímco běžel k dítěti na zemi.

Smtijedi mu zmizeli z pohledu, když se svalili k zemi, ale Snapeovi to bylo jedno. Před očima měl jen Harryho.

Srdce se mu rvalo na kousky. Tělo mu tepalo bolestí. Všechno mu způsobovalo bolest. Jeho život mu působil bolest.

Zklamal.

Byla to opět jen JEHO vina.

Znovu chlapce opustil.

Padl na kolena vedle těla bez života. Vzal Harryho co nejopatrněji do náruče, zvedl ho ze země a postavil se. Chvíli tam jen stál s chlapcem v náruči. Byl neuvěřitelně lehký, jako pírko, pomyslel si, když se klopýtavě přibližoval k lesu. Kašlal na Smrtiejdy. Možná že doufal, že ho zabijí taky, ale nikdo ho nezarazil, nikdo ho nezaklel, a tak se šoural dál.

Bylo mu to tak známé. Tělo chlapce na rukách. Tělo bez kapičky života. Quietův syn.

Mrtvý stejně jako Quietus.

Nesl jej pryč z tohoto prokletého místa.

Během chůze cítil, jak jeho tělo těžkne…jako všechny mrtvoly. Nebo to bylo kvůli jeho slabosti?

Quietus byl těžší, napadlo ho najednou – ale byl starší, byl už dospělý.

Dospělý? Oba dva byli jen hloupé děcka… Queitusovi nebylo ani dvacet let!

Ale Harry byl mnohem mladší. Byl jen dítě. Dítě!

Přitáhl si ho těsně k sobě.

Nedokázal plakat. Nemohl plakat ani PŘEDTÍM. Přál si to – ale nedokázal to.

Všechny jeho city byly vytrženy z jeho srdce. Zůstalo jen prázdno.

 „Je mi to líto, Quietusi. Je mi to líto, Harry, je mi to líto,“  opakoval bez přestání, dokud se nedostal k lesu. Potom z Harryho ochablého sevření vzal Quietusovu hůlku a sevřel kolem hladkého dřeva prsty.

O chvíli později se ocitli na přemisťovacím bodě v Zakázaném lese.

Snape už nemohl dál. Klesl na zem, stále svírajíc Harryho tělo, ochranářsky se kolem chlapce obtočil, jako by ho chtěl bránit vlastním tělem…

 „Nechci nikdy víc otevřít oči…“ byly jeho poslední slova.

 

 

Poslední komentáře
27.12.2008 22:04:22: Ahojky, každý den nedočkavě vyhlížím pokračování a stále nic? Miss, ty nás trápíš! :))) Potřebuji tr...
22.12.2008 10:05:27: lula: prosím napísete mi kde najdu tuhle povídku v originále? děkuju, jo a tahle kapitolka je superu...
20.12.2008 22:17:10: Páni, miss, to bola nádhera. Síce som sa k tomu dostala až dnes, ale stálo to za to. Ako niekto napí...
19.12.2008 14:23:49: rekni ze si neprestala psat prosim uz dlouho si sem nedala zadnou novou kapitolu a ja se bojim aby t...
 
@ Copyright 2011 iisis. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of iisis.