...

HP-Šťastné dny v pekle

Kapitola třetí: Smysl života

Tak sa podarilo: túto kapču som, ako som už povedala v oznamoch prekladala z angličtiny do češtiny, no za finálnu verziu vďačíte Aileen a Mission, ktoré ten jazyk trošku poludštili a poopravovali to more chýb :D Za to im patrí aj venovanie. Bolo mi cťou kapitolku preložiť, pretože ma táto poviedka už v angličtine a teraz aj v češtine chytila za srdce. Jej preklad som si užila, no treba povedať: už nikdy viac.túto poviedku s radosťou prenechám odbornému očku Mission. Užite si čítanie tejto kapče, tak akoby to bola kapitolka od Mission. S týmto sa s vami lúčim.. is

Po nečinném, téměř poklidném dni, přišla velmi dlouhá a přeplněná noc.

Severus Snape ležel na zemi v cele a přemýšlel o mučení včerejší noci. Měl pravdu, když o bolesti přemýšlel jako o prostředku na očištění, a Merlin ví, že se měl za co omlouvat. Spáchal opravdu hrozné a neomluvitelné zločiny, takže si zasloužil to, co utrpěl. Každý úder pěstí, nohou, a každé kouzlo. Všechno od první do poslední chvíle.

 

Ale Potter…

 

U Pottera to bylo něco jiného. Jeho „hříchy“ - hříchy? Směšné! - nebylo to nic než lehké urážky, malé vtípky, nebo nerespektování školního řádu. Nicméně, byl s krutostí mučen víc, než Snape, který byl zrádce.

Během celého mučícího setkání cítil, jak jeho hněv každou vteřinou vzrůstá, když skrz kamennou stěnu slyšel Potterovy nářky a výkřiky (nebyli ve stejné místnosti). Snape si nemohl pomoct, musel nad tím přemýšlet. Chlapec křičel hlasitěji, než kdokoliv jiný, koho ve svém životě slyšel. To byla veliká chyba. Když jste ukázali, jak velmi to bolí, motivovalo to vaše mučitele k tomu, aby vám ubližovali ještě víc. Idiot...! Proč na sebe musel neustále přitahovat pozornost?

Ale nakonec, když mu přikázali, aby chlapce odnesl do jejich cely, začal pochybovat. A jistě. V momentě, kdy vstoupil do komnaty, ve které Harryho mučili, vše pochopil. V porovnání s tím Harryho, mu jeho mučení připadalo jako zajímavá potěšující hra, nebo dobrý způsob jak zabít čas.

Snažil se chlapce nést tak opatrně, jak jenom mohl, aby mu příliš neublížil, ovšem byla to marná snaha. Neměl na těle jediné místo, které by nebylo zraněno. Když chlapce zdvihl, jeho zelené oči se na vteřinu otevřely. Viděl v nich bolest a zmatek, ale ty byly okamžitě zastřeny úlevou a tělo v jeho náručí úplně ochablo.

Snapea ta úleva překvapila. Potterovi se ulevilo, když ho uviděl? Zajímavé.

Po velmi dlouhé, potácivé cestě zpět to žalářů chtěl Pottera položit na podlahu, ale chlapec sevřel jeho oblečení (oblečení…absurdní: nějaké Zbytky jeho oblečení) a držel se ho jako posledního stébla života.

 “Prosím, ne,” zasténal tiše. Překvapený muž nevěděl, co dělat s dítětem v náručí.

Naštěstí pro Severuse Harry ztratil vědomí a on ho mohl uložit na zem a sednout si vedle něho. Stejně by té noci nemohl usnout. Bylo to kvůli bolesti? Zjevně ne. Na bolest si už zvykl. Ne, bylo to Potterovo chování, nebo možná jeho vlastní reakce?

Ačkoli nebyl psycholog ani nic podobného, věděl, že jejich společný osud mohl způsobit věci jako lásku, náklonnost, péči, propojení…To nekonečné utrpení se podepíše taky na něm, navzdory jeho přirozené nemilosrdnosti a chladu. Ano, opravdu byl nemilosrdný a chladný bastard: nebylo to jenom divadélko, které hrál na své studenty a kolegy. Jeho rozhodnutí odvrátit se od Temného lorda nebylo následkem změny jeho srdce k dobrému, ne, to vůbec ne! Měl na to jiný důvod, silnější, než jakákoliv změna srdce nebo lítost.

Albus to věděl a kvůli tomuto mu důvěřoval víc, než kdokoliv jiný. Kdyby se jednalo o změnu postoje, či srdce, ředitel by nikdy nepřijal jeho nabídku. Nikdy by se nestal špehem. Ne. Nebyla to konverze. Bylo to rozhodnutí. Bezcitná změna stran.

Bezcitná?

Najednou musel přestat. To byla nebezpečná myšlenka.

Nicméně, bylo to čiré štěstí, že nebude muset snášet následky jeho náhodné změny chování k Potterovi před celou školou. Byl by to zajímavý pohled: on a Potter ruku v ruce… Naštěstí tady spolu se svými změněnými emocemi umřou, takže to přede všemi zůstane tajemstvím.

Změněné emoce, otřásl se nečekaně. Změnily se jeho pocity k tomu malému spratkovi?

“Sklapni, Seve,” ozval se v jeho hlavě hlas, který mu připomínal Quietuse…”Tohle si už překonal, vzpomínáš? První večer, chlapcovo nevysvětlitelné chování a probuzení. Ano. Tvé pocity k němu se změnili. A pamatuj, co jsi mu řekl.” Jistě, nebyl to Quietusův hlas, jenom pozůstalý kousek jeho svědomí.

Snape si povzdechl. Bude si na to muset zvyknout. Z lovce se stal kořistí a nenáviděný syn jeho zapřísáhnutého nepřítele se stal někým...cenným? Směšné, bylo by lepší říct “důležitějším”. Ale taky…Ne. Nebylo důležité přemýšlet o takových hloupostech. Všechny tyto myšlenky byly přeplněny stupidními emocemi, které byly ovlivněny mučením prožitým během posledních dvou dnů.

Místo toho se otočil k chlapci.

Potter byl vzhůru: jeho oči byly upřeny na tmavý strop.

 “Bojím se, že to nezvládnu.” řekl pokojně, když ucítil profesorův jemný pohyb po jeho boku.

“Co, Pottere?” zeptal se Snape slabě.

“Celou tuhle situaci. Mučení. Zlomím se. Budu Voldemorta prosit, aby mě zabil. Měl pravdu,” jeho tón zůstal neutrální a bez emocí.

Snape tehdy pocítil jakousi bolest v břiše. Ne. Chlapec nesměl takhle mluvit. Otevřel ústa, připraven chlapci vynadat, ale v poslední chvíli se zarazil.

“Nemáš žízeň?”

Chlapec na něj zvědavě pohlédnl. Snapeovi se ulevilo. Potter stále cítil, například zvědavost. Ještě nebyl konec. Ještě ne.

Ale po kraťoučké chvíli upřel Potter pohled zpět na strop.

 “Ne.”

 “Musíš pít,” řekl Snape tak mile, jak jenom mohl. Nebylo to jednoduché, chlapcovo nezaujaté chování ho příliš rozhněvalo.

 “Proč?” zeptal se Harry, ale nebyla to vlastně otázka. Bylo to jenom…slovo, bezvýznamné slovo. Snape mu ale stejně odpověděl.

 “Ztratil jsi příliš mnoho krve.”

 “Všiml jsem si.”

 “Léčící kouzla, které na tebe seslali nemohou pracovat, jestli nemáš v systému alespoň trochu vody.”

“Těmi kouzly chtějí jenom prodloužit mé trápení.”

“I tak by ses měl trochu napít.”

“Ne.”

Tentokrát byl Mistr lektvarů vážně rozzuřen.

“Pottere!” zavrčel.

“Ano.” Monotónní hlas, prakticky bez života. Snape polkl, jeho hlas se rozplynul v rostoucí nejistotu. Harryho psychický stav byl zlý, velmi zlý.

Vstal, přešel ke dveřím, sebral džbán s vodou a klekl si k chlapci.

 “Měl bys pít,” řekl jemně a vsunul pod chlapce ruku. Pomohl mu posadit se a druhou rukou mu k ústům přiložil vodu. Zatracený džbán, byl příliš těžký a chvěl se v jeho sevření. Chlapec k němu opět pohlédl.

“Promiňte, pane. Já nechci pít, nemám žízeň.”

“Musíš,” řekl Snape rozhodně, “a taky budeš.”

Džbán se mu v ruce opět zatřásl. To mučení na něm musí mít nějaké následky.

 “Ne.”

 “Ano.”

Jako ve školce, pomyslel si Snape.

Nakonec ten sprostý Potter otevřel ústa a přijal několik doušků. Snape si povzdechl. Nebylo to jednoduché. Bylo to složitější, než celý zatracený Pohár tří kouzelníků, nebo uvařit mnoholičný lektvar. Položil džbán zpět na zem a uložil dítě na záda. Taky se trochu napil a v myšlenkách se vrátil zpět k chlapci.

“Co ti udělali?” zeptal se nakonec tak neutrálně, jak dokázal.

“Na tom nezáleží.” Znovu ten zatracený monotónní hlas.

 “Pottere. Na tom ZÁLEŽÍ.”

“Ne. Voldemort měl pravdu. Jsem slabý.”

“Ne, Pottere. To určitě nejsi. Nežvaň mi tu.”

“Já nežvaním. Dlouho tady nepřežiju.”

“Bylo to jenom druhé kolo. Nesmíš to vzdát tak rychle!”

“Proč ne?” chlapec se otřásl. “Nemyslím, že je proti tomu nějaké pravidlo nebo zákon.”

“Chceš potěšit Temného pána?”

“Je mi to jedno.”

Ty slova ho zasáhla tvrdě. Snape sebou mykl. To nemohla být pravda. Ale..proč vlastně ne? Potter byl jenom patnáctiletý kluk. Nebylo to neočekávané. Bylo to jenom…zklamání.

“Proč myslíš, že na tom nezáleží?” zeptal se unaveně. Cítil se staře a vyčerpaně. Proč ho musel nutit k tomu, aby chtěl žít? A podaří se mu to vůbec?

 “Umřu.”

“Nemysli si, že když to vzdáš, tak neumřeš.”

“Já vím. Ale nebudu muset trpět celé týdny. Bude to krátké. Zelené světlo a konec.”

 “Pottere…”

 “Zelené světlo,” pokračoval chlapec a ani si nevšiml Snapeova pokusu promluvit, “jako to, co zabilo moji matku a otce, co zabilo Cedrika. Umřu, jako umřel pavouk Bartyho Skrka…” Jeho tón nebyl sarkastický. Nebyl zatrpknutý. Byl prázdný jako hluboká tmavá díra.

Dělo se něco velmi zlého. Snapeovy obavy přerostly do skutečného strachu.

“Pottere. Takhle nemluvte.”

“Proč ne? Už víc nechci žít.”

“Kvůli mučení?” zeptal se opatrně.

Na chlapcově tváři se cosi změnilo.

“Ne,” řekl po několika vteřinách, “ne mučení. Ne jenom mučení.”

“Mohl by jsi mi tedy říct co…”

“Proč ne?” odpověděl Harry okamžitě. “Myslím, že máte právo vědět to, nebo ne?”

 “Pottere, já NEJSEM vaše oběť, na to zapomeňte. Všechno bylo MOJE rozhodnutí, takže vůči mně nemáte žádné závazky. Rozumíte?” zeptal se rozhněvaně. Ten Potterovský spratek se mu dostával pod kůži.

“Jistě…” pokrčil rameny Potter.

Známý pocit hluboké propasti zastřel jeho hněv. Namísto něho ho naplňoval zmatek. A taky obavy společně se směsí jiných myšlenek a emocí, které nedokázal pojmenovat.

Ale jeho strach narůstal čím dál tím víc.

Rychle se otočil tváří v tvář chlapci. Tento nový pohyb provázel pocit nevolnosti, ale on se chtěl chlapci podívat do očí za každou cenu.

 “Pottere, v čem je tvůj problém?” zeptal se vážně.

“Všechno je bezvýznamné,” promluvil chlapec tak tiše, že to sotva slyšel.

“Všechno? Co myslíš tím všechno?”

“Život. Můj život.”

“Víš, že to není pravda.”

“Vím?” zasmál se chlapec zatrpkle. “Ne, profesore. Já vím, že mám pravdu.”

Snape na to nic neřekl, jenom chlapce zaujatě sledoval.

Potter si povzdechl.

“Nevím jak vyjádřit to, co cítím. Možná to nevyjde, nicméně se o to pokusím, dobře?” Když Snape přikývl, pokračoval.

“Myslím, že něčí život má smysl, když ten člověk má místo, stále místo, kam ví, že se může kdykoliv vrátit.”

“Místo?” zeptal se Mistr lektvarů nedůvěřivě.

“Ne fyzické místo,” povzdechl si Potter. “Je to něco jako…rodina. Domov.”

Snape nadzdvihl obočí.

“Ale…ty přece jedno máš, nebo ne?”

Poprvé za ten den se na chlapcově tváři objevila silná emoce.

“Och, neříkejte,” řekl kysele. “Jestli říkáte domov místu, kde právě žijete, tak potom domov mám.”

“Och…” profesor byl omráčen. Jak by na to měl odpovědět? Předtím o Potterově situaci nic netušil a nebyl si jistý, jestli byl ten správný čas zeptat se.

“Takže, nemám se kam vrátit. Nikdy jsem neměl,” Harryho slova potvrdily Snapeovo podezření.

“A tvoji přátelé?” zkusil to jinak.

Potter si povzdechl a vypadal znepokojeně. Snapeovým tělem přešla úleva. Chlapec ještě stále něco cítil ke svým přátelům. To byl první krok zpět!

“No…vždy tu pro mě byli…nebo se aspoň snažili tu být, ale…” Harry nepokračoval, ale znepokojený výraz z jeho tváře nezmizel.

“Ale?” zeptal se Snape po chvíli.

“Jsou to jenom děti, profesore,” pohlédl Harry pokojně na ztuhlého Snapea.

Uvědomění chlapcovy věty profesora udeřilo tvrdě. Tehdy měl pocit, že nebude schopen v konverzaci pokračovat. Už neměl čím argumentovat. Patnáctiletý chlapec ho…porazil. Porazil ho jednoduše, půvabně a bez jakékoli námahy. Na to nebyl zvyklý.

Harry se rozesmál, čím Snapea přivedl zpět do přítomnosti.

“Co se děje, Pottere?“ zeptal se zmateně.

“Já… Já jenom... jsem viděl ten výraz na vaší tváři, pane…” Harry se nemohl přestat šklebit.

Snape se tak trochu usmál. Ten výraz si dovedl představit.

“Pottere, v životě jsou důležitější věci, než domov a rodina,” pokračoval muž v přerušené konverzaci.

“Vážně, pane?” Na Snapeovu obrovskou úlevu se zdálo, že je chlapci lépe. Ale v jeho hlase byly stále slyšet náznaky nedůvěřivosti a prázdnoty.

“Ano, Pottere. Věřte mi. O těch by jsem měl něco vědět…” Snape se zastavil. Nerozuměl sám sobě. Proč míchal do téhle zatracené debaty své osobní pocity?

“A co jsou ty “jiné věci”?” slyšel Harryho zvědavý hlas. Zvědavý? Dobré znamení. Rychle ukončil svůj vnitřní rozhovor a zhlédl na chlapce vedle sebe.

“Vnitřní věci. Vnitřní hodnoty. Věci, které tě dělají člověkem, kterým jsi. Jak jsi řekl Voldemortovi, nezaprodáš vlastní duši.”

“Máte na mysli moji duši, pane?”

Snape přikývl.

“Ano. Mám na mysli všechno uvnitř: tvé pocity, vědomosti, rozum, rozhodnutí, věci, kterými jsi. Ty jsou důležitější, než vnější věci jako domov nebo milující lidé.”

Padlo na ně dlouhé ticho. Snape viděl chlapcovu nejistotu a on sám začal pochybovat o svém vlastním tvrzení. Byla to pravda, že vnitřní hodnoty měly tu moc dát smysl něčímu životu? Když pomyslel na svůj život, život bez domova a milujících lidí…Jistě, byly to v jeho životě důležité věci, ale od doby co umřel Quietus…všechno ztratilo svoji barvu, smysl a účel.

“No…” začal Harry a zdálo se, jakoby si byl stejně nejistý jako Snape sám. “Na jedné straně rozumím tomu, co říkáte. Na té druhé s vámi nesouhlasím.”

“Vážně?” Mistr lektvarů byl nadmíru zvědavý. Byl chlapec schopen přidat dobrý argument do jeho vnitřního sporu?

Harry si zhluboka povzdechl a odpověděl.

“Zní to tak rozumně, žít pro vnitřní hodnoty. Vydržet kvůli nim. Ale…” poškrábal se vzadu na krku, “někdy taky potřebujeme pomoc zvenku. Aby nám dala sílu jít dál.”

To byla pravda. Snape si nemohl pomoci, musel přemýšlet o svém vlastním rozhovoru s Albusem a Minervou.

“Myslím, že ty tu vnější pomoc máš,” odvětil Snape potichu.

“Och, vážně?” zeptal se chlapec ironicky.

“Samozřejmě. Máš lidi, kteří tě mají rádi. Nejsou teď tady, ale i tak tě milují. A…” Jak to mohl chlapci vysvětlit?

“A?”

“Jiná pomoc je mít bolest jako svůj smysl života.”

Chlapec se nezasmál, nicméně Snape to od něj zpočátku očekával. Právě naopak, zdálo se, že o tom přemýšlí.

Mohl teenager pochopit tak těžký výrok? Když to řekl, byl si jistý, že to Potter nepochopí. Ale…teď se zdálo, jakoby tomu přicházel na kloub.

“Uhm…profesore,” řekl nakonec Harry. “Nejsem si jistý, jestli jsem vás dobře pochopil. Můžu se pokusit vysvětlit, co jsem z toho vyrozuměl?”

“Fajn,” řekl. Ten chlapec byl moudřejší, než by se mu bylo kdy zdálo. V podstatě nikdy nepředpokládal, že by mohl být moudrý. “Takže?”

“Bolest je symbol mé…důležitosti.” Zdálo se, že Harry hledá způsob jak se vyjádřit. Tehdy ho něco napadlo a on začal znovu. “Bolest je znamení nenávisti. Být nenáviděn je lepší, než být ignorován.”

“Skvělé, Pottere. Padesát bodů pro Nebelvír.”

Harry se zlehka usmál, no zakroutil hlavou.

“Pane, nemyslíte, že je padesát bodů příliš za takovou neadekvátní odpověď?”

“No…ne. Ale máš pravdu, byla to nekompletní odpověď,” usmál se Snape zpět.

 “Tohle je jedna z nejdůležitějších věcí v životě, Pottere. Tak dávejte pozor na to, co vám říkám, jestli chcete pochopit, co vám tady chci sdělit.”

“Dám, pane.”

Snape přikývl a pustil se do vysvětlování. “Směr bolesti ukazuje, kým jsi. Jestli působíš bolest jiným, jsi slabý. Jestli musíš bolest snášet, jsi silný. Možná by bylo lepší říct slabší a silnější, protože to všechno závisí na vztazích dvou, nebo více osob.”

“Bolest ukazuje, že jsem silnější, nežli Voldemort, i když vizualizace tvrdí přesný opak?” zeptal se Harry s jiskřičkou v očích.

“Přesně, Pottere. Ale…” chtěl něco dodat, ale chlapec ho přerušil.

“Pak jsem také silnější, než vy,” zeširoka se usmál Harry.

“Co to…Pottere,” začal výhružně, ale chlapec ho opět přerušil.

“Celé roky jste mě trápil. Já nikdy netrápil vás. Způsoboval jste mi bolest. Snášel jsem ji. Takže jsem v našem vztahu jsem ten silnější já.”

To nemohla být pravda. Už podruhé ho v ten den chlapec omráčil a to i bez hůlky. Jeho argumenty byly tak perfektní a nádherně zkonstruovány, že si nemohl pomoct a začal se smát.

Bylo to tak divné. Po celonočním mučení seděli tady, v jejich Pekle, Harry Potter a Severus Snape, Zlatý chlapec, který přežil a umaštěný bastard Smrtijed-Špeh a společně se smáli na chlapcově tak trochu drzé, ale i tak pravdivé, poznámce.

Bylo do divné, ale bylo to dobré.

Bylo to něco jako štěstí.

“Profesore, mohu se vás zeptat na poněkud…osobní otázku?” zeptal se Harry po chvíli.

“To uvidíme. Zeptej se na svou otázku a já se rozhodnu, jestli odpovím, nebo ne,” přikývl Snape.

Harry byl neklidný. Nervózně se zavrtěl, ale pohlédl do profesorových očí.

“Když jste věděl tuto…pravdu o bolesti, proč jste se stal smrtijedem?”

Harry si okamžitě všiml, že Snapeova tvář potemněla. Chvíli se bál, že se profesora rozzuří a odpoví mu známým úšklebkem a sarkasmem, ale Snape jenom pokrčil rameny a začal se svým příběhem.

“Když sem byl mladý, hledal jsem moc. A spolu s mnohými ostatními jsme si mysleli, že mít moc znamenalo ovládat lidi okolo nás. Od mého dětství a hlavně mé rodiny, byla Temná magie ta správná cesta, ta lehčí cesta, kterou následovat, no…“

“Kdyby jste o tom přemýšlel, pravděpodobně by jste si vybral druhou stranu,” dokončil za něho Harry a Snape za to byl vděčný. V skutečnosti totiž přemýšlel o jiných věcech, o kterých jsi nebyl jist, jestli se s nimi chtěl Potterovi svěřit.

 “Ano,” souhlasil. “Výzor tehdy zaváděl. Chvíli trvalo, než jsem pochopil, že není všechno tak, jak se zdá. Právě naopak, je jenom několik málo případů, kdy zjev nezakrývá něco jiného.”

“Voldemort je jedna z těch výjimek, nebo ne?” zeptal se Harry, čímž opět přerušil svého profesora. “Je přesně tak odporný, jak vypadá.”

“Ech…ano, teď ano. Ale na začátku to nebylo tak jasné. Byl pohledným mužem, který vypadal jako idealista, který jenom chtěl aby se dařilo i odvrácené časti Magie- nebo Umění jak to nazýval- Temné strany. Měl mnoho následovníků a to nejen ze Zmijozelu, ale ze všech kolejí…”

“Z každé koleje? Taky z Nebelvíru?” pohlédl na něj chlapec s totální nevěřícností.

“Ano, taky z Nebelvíru,” odvětil trochu chladně. “Jestli si dobře pamatuji, jednoho takového znáš osobně.”

Harry zbledl.

“Ano,” zašeptal. “Peter Pettigrew.”

“A on není jediný.”

Harry nehnutě několik minut seděl. Pak si povzdechl.

“Možná jste mi to neměl říkat, alespoň teď ne,” zašeptal.

“Proč?” zeptal se Snape upřímně. Nevěděl, kam tím chlapec míří.

“Opět smysl života,” vysvětlil Harry. “Život je matoucí. Je příliš těžké vzdát se svých ideálů. Jako například toho, že jsou Nebelvířané všichni perfektní.”

“Pottere,” ozval se Snape jemně. Harry překvapeně zvednul hlavu. Čekal nadávky, ne pochopení. “Jestli se máš postavit pravdě, musíš se postavit celé pravdě, takové jaká je.” Položil ruku na jeho rameno a pohlédl mu do očí. “Svět není černobílý. Z velké části jsou to odstíny šedé, jako lidé, kteří v něm žijí. Takže to nejdůležitější, na co se musíš soustředit, jsi ty sám. Ne tvé zájmy, ale tvá osobnost, svědomí. Musíš žít tak, abys byl spokojen sám se sebou. Je to jasné?”

Harry přikývl. Snape stáhl ruku.

“No. Jak ti je?”

Harryho oči, které opět upřel na strop pohlédly na Snapea.

“Ech…jak to myslíte, pane?” zeptal se zmateně.

“Co?” zeptal se Snape přesně tak zmateně jako Harry.

“Tedy…psychicky nebo fyzicky?”

“Och,” přikývl muž. “Oboje.”

“Psychicky se cítím skvěle.” usmál se na Snapea. “Díky vám. A fyzicky…myslím, že je to už taky lepší.”

Snapea Harryho vděčnost překvapila. Nebyl zvyknutý na to, že mu lidé děkovali.

“Nicméně, už jenom myšlenka na to, že si po nás opět brzy přijedou, mi bolest neulehčuje.”

Snape sebou znechuceně mykl.

“Nemyslím si, že se o to musíš teď starat. Když to přijde, postavíme se tomu tváří v tvář. Ale do té doby  se tím netrap.”

“Slibuji, že se pokusím, pane.”

“Dobře.”

Dlouhou chvíli jenom tak posedávali v příjemném tichu.

“Ech…profesore?” otevřel Harry opatrně ústa.

“Ano, Pottere?” Co zase Potter chtěl? Pomyslel si Snape podrážděně. Nikdy nebyl jedním z těch výřečných a tenhle rozhovor ho unavil.

“Je těžké nemyslet na… budoucnost, když tady potichu sedíme. Nemohli by jsme o něčem mluvit?”

“O čem chceš mluvit, Pottere?” zeptal se Snape napolo zvědavě, napolo podrážděně.

 “Jestli nechcete mluvit o osobních nebo filozofických věcech, ještě stále mě můžete doučovat v lektvarech,” nabídl Harry.

“C-co jsi to řekl, Pottere?” pohlédl na něj šokovaný Snape.

“L-e-k-t-v-a-r-y, pane,” usmál se zeširoka.

Po chvíli se Snapeovi podařilo posbírat se, (nebyl dobrým špehem pro nic za nic) ale stále si nebyl jist, co říct.

“Podívej, Pottere. Proč chceš studovat lektvary tady? Je to tak trochu…nesmyslné, nemyslíš?”

“Nesmyslné?” zeptal se Harry s pobaveným úsměvem. “Jestli si dobře pamatuji na tuhle téma jsme přednedávnem měli nádhernou výměnu názorů, nebo ne?”

Snape si nemohl pomoct, musel se usmát. Ten chlapec…!

“Pottere. Prosím. Neobracej mé vlastní slova proti mně. Tohle bylo po třetí…”

“Vidíte profesore? Vy taky musíte stanout tváří v tvář celé pravdě, i když jste to řekl vy!”

“Pottere! Čtyřikrát…!” zvýšil Snape pobaveně hlas.

“Nikdy jsem vás nežádal o doučování v matematice, pane,” řekl chlapec posměvačně.

Oba se znova rozesmáli. Dlouho jim trvalo, než se opět uklidnili.

“Nikdy předtím jsem tomu nevěřil,” řekl Harry po tom, co se několikrát zhluboka nadechl.

“Je to jednoduchý psychologický fakt, nic jiného,” odpověděl Snape.

“Co? Smích? Nebo zdvořilé chování?”

“Oboje.”

“Och,” byl Potterův hlas cítit podvodem? “A já si myslel, že to bylo vaše rozhodnutí.”

“Co?” Snape se ve snaze následovat chlapcovo myšlení zamračil.

“Včera jste mi řekl, že chcete umřít v pokoji. Myslel jsem si, že jste se to jenom snažil ulehčit. A pak přijdete a řeknete že to celé byl jenom následek několika psychologických faktů.”

“Zaprvé: toto bylo popáté, co jsi obrátil mé slova proti mě! Zadruhé: přání umřít v pokoji je taky psychologický fakt.”

“A kde je za těmi psychologickými fakty vaše skutečné já?” zeptal se chlapec se záškodnickou jiskřičkou v očích.

“Já tě zabiju, Pottere. Nenechám Velkého bastarda, aby mě předběhnul. to chci udělat. Teď!”

Jeden na druhého pobaveně hleděli. Snape s falešným hněvem, Harry usmívajíc se pod nos. Po chvíli se chlapec znovu zeptal.

“Velký Bastard je teda Voldemort?” zeptal se a zvědavě si svého profesora prohlížel.

“Kdo jiný?” odpověděl Snape otázkou.

“Proč je to Velký Bastard? Proč ne Bastard Veliký?”

“To je jednoduché. Není velký čaroděj. Je velký jenom v chování jako bastard,” vysvětlil mu to profesionálně.

“Vážně, můj milý profesore?” zeptal se nenáviděný hlas ode dveří.

Ve dveřích stál Voldemort: jeho rudé oči plály jako svítilny.

“Myslím, že volný čas právě skončil. Je řada na nás, abychom si užili trochu zábavy,” řekl výhružně. “Tohle bude velmi zajímavé.”

Snape se otočil k Harrymu.

“Nezapomeň na to, co jsem řekl o smyslu,” zašeptal nehlučně.

Harry přikývl, no v očích se mu zračily obavy.

“Ani vy.”

**********

“Opakuji to naposledy. Já nevím, kde je Harry Potter!” vztekal se Brumbál, když pohlédl na ministra usazeného na jednom z jeho křesel.

 “Skryli jste ho, nemám pravdu? I když nechápu, co vás k tomu vedlo. Musíme důkladně přezkoumat okolnosti úmrtí Cedrika Digoryho a jediný svědek je Harry Potter. Nemůžeme akceptovat vaše báchorky o Voldemortově návratu, když nám nepodložíte důkaz. A k chování profesora Snapea… Měl jsem si to uvědomit po tom, jak se choval po Blackově útěku… Myslím, že bude Správní rada muset blíže prozkoumat jeho složku. Na druhé straně, řediteli Brumbále, i když nechcete Ministerstvu v pátrání po Harry Potterovi pomoct, my si ho najdeme.”

 “A co s ním chcete udělat?” zeptal se Brumbál přísně. “Vyslýchat ho? Nebo ho obvinit ze smrti Cedrika Diggoryho? Možná plánujete něco víc nečestné. Co uděláte, když zjistíte, že Harry Potter, patnáctiletý chlapec, je nový Temný pán?”

 “Řediteli…” zbledl Popletal a snažil se odpovědět, ale Brumbál ho nenechal.

 “Ministře, jestli chcete páchat hlouposti jako jsou tyto i nadále, nezapomeňte, že obviňujete i mě! A kdybych byl vámi, nebojoval bych proti vůdci Světlé strany, když Voldemort, ano Voldemort a ne Vy-Víte-Kdo, povstává a opět získává na síle! Jenom proto, že nechcete uvěřit, neznamená, že není zpátky, a že se nepřipravuje na boj proti nám a jestli se my nepřipravíme, budou naše ztráty mnohem větší než naposledy! Rozumíte mi, ministře?”

“A…Ano, pane…” ministrův hlas byl slabý a bezmocný.

Brumbál přikývl.

“No, musím už jít. Nezapomeňte přemýšlet o věcech, které jste se dnes dozvěděl.

„Sbohem!” rozloučil se a vyšel z místnosti.

Během své cesty zpátky do Bradavic se zamýšlel nad ministrovým divným chováním. Ministerstvo se opět snažilo vyřešit problém tak jednoduše, jak to jenom šlo. Kdyby vyhlásili, že byl Harry dalším Temným pánem, získali by odpovědi na Blackův záhadný útěk, smrt Cedrika Diggoryho a zčásti by nebyli daleko od pravdy… Bylo to velmi nebezpečné. Poloviční pravdy jsou krutější zbraní proti pravdě, než lži samotné.

Bylo lehké lidi zavést polopravdami. Harryho druhý ročník byl skvělým příkladem. Hadí jazyk a moc- a všichni věřili že byl ten ubohý chlapec samotným potomkem velkého Salazara Zmijozela. A taky tady byly zavádějící informace, které Ministerstvo pouštělo do oběhu. Harryho schopnost mluvit s hady. Jeho pověstmi opředená síla, která mu pomohla porazit Temného pána, když byl jeden rok starý. Jeho hůlka, která byla sestrou té Voldemortově. Blackův vztah k němu a jeho záhadnému útoku minulý rok. A nakonec Cedrikova smrt.

Poprvé si Brumbál nostalgicky zavzpomínal na časy, kdy byl ministrem kouzel Mercury. Muž byl úzkoprsý a někdy taky krutý. Alespoň ale nebyl manipulativní byrokrat, jako byl Popletal. A po většinu času Mercury nebojoval proti němu. Nebyli sice přátelé, pro Merlina! Ale když vypukla válka, byli spojenci a ne soupeři.

A k Popletalovu plánu: všechny ty fakty byly pro Harryho nebezpečné. A to ani nemluvě o předpokládané reakci ostatních studentů na něj, až začne nový školní rok. Musel začít s plány, jak Harryho situaci trochu ulehčit.

Ve skutečnosti měl nápad, jak tento problém alespoň dočasně vyřešit.

Lilyino tajemství.

Ale nejdříve musel chlapce, snad taky se Severusem, najít.

Poslední komentáře
22.11.2007 21:16:59: právě jsem četla nejkrásnější rozepsání tohodle vztahu (které směle konkuruje i roku) a musím uznat,...
20.11.2007 19:47:04: budeš v tom pokračovat?
15.11.2007 21:32:42: já sem ale pako...už ani nevím,jak se píše filozofie:OPRAVA!!!!!! a nesmějte se mi...stačí,že to děl...
27.10.2007 01:21:59: Fakt úúúžasná povídka. Trapný dotaz - kdy bude pokráčo??
 
@ Copyright 2011 iisis. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of iisis.