...

HP-Šťastné dny v pekle

Kapitola šestnáctá - Najít svůj domov

Ahojte...má cenu to nějak vysvětlovat? A dokonce se nějak ospravedlňovat? Asi ne...tak konečně přikládám takovou větší polovinu poslední kapitoly. Dobrá zpráva je, že se do toho opět začínám dostávat, takže hned bude následovat zbytek...
PS.:Připíjím na Tequilu a iisis :D

Severusovi trvalo dlouhé minuty, aby se uklidnil.

 „Harry…“

 „Pojďme se posadil na pohovku.“ Povzdechl si nakonec Harry. „Je to pohodlnější než zem… Stále se necítim příliš dobře…“

 „Ale jak jsi mohl přežít… Pettigrew na tebe seslal Smrtelnou kletbu…“

 „Brumbál tvrdí, že je to kvůli jeho dluhu za svůj život… Nemohl mě zabít. To on nevěděl, jak jinak, Ředitel si myslí, že mě chtěl doopravdy zabít, ale něco uvnitř něj mu zabránilo seslat kouzlo celou silou a já jen ztratil vědomí.“

 „Myslel jsem si, že jsi mrtvý.“

 „Jo, já vím… Prosil jsem ředitele, aby ti řekl, že jsem naživu, ale on odmítl a nechal mě samotného. Ani jsem nemohl jít za ním, byl jsem tak slabý a ředitel měl ještě hodně věcí na práci. Jen se postaral o mé zranění a hned na to odešel. Neměl jsem čas si s ním promluvit, takže na něj musíme teď počkat.“ Řekl Harry. „Neznám odpovědi n tvé otázky, ale prý tu bude do hodiny.“

Snape přikývl, sevřel opěrky křesla a ztěžka se zvedl. Točila se mu hlava, ale přesto Harryho chytil a pomohl mu postavit se. Doklopýtali až k sedačce a Snape se na ni s úlevou svalil. Najednou se cítil úplně vyšťavený.

 „Nechce se mi věřit, že to Albus udělal…“ utrousil a pohled upínal ke krbu, který vlastně ani neviděl. „ Nemůžu tomu uvěřit…“

Harry se posadil vedle něj.

 „Jsem si jistý, že k tomu měl své důvody… A nejspíš ho nenapadlo, že to pro tebe bude tak těžké, když vezmeme v úvahu to, že jsi mě nikdy neměl příliš v oblibě…“

 „Nejspíš máš pravdu… Ale z druhé strany…“ Snape se stále nemohl sebrat.

Harry znepokojeně studoval jeho tvář. Musel to pro něj být obrovský šok. A skutečnost, že Snape plakal, ho v jeho domněnky ještě utvrdila. Ano, viděl ho v slzách už dvakrát během dvou týdnů: jednou, když byl pronásledovaný nočními můrami o Quietusově smrti a když Avery poprvé mučil Harryho. Ano, tenkrát Severus plakal. Ale nebylo to doopravdy.

Snape – v slzách.

Čas utíká a převrací některa zabehnutá fakta. Ještě před měsícem jízlivého a ostrého  Mistra lektvarů skutečně nenáviděl. A teď – cítil jeho bolest jako by byla jeho vlastní. A Snape plakal, což bylo něco, o čem byl Harry přesvědčený, že nedělal už léta, možná desetiletí…

 „Je tu zima.“ Zachvěl se najednou Harry. „NENÁVIDÍM sklepení…“

Snape na chvíli upřel pohled do prázdna. Vytáhl zpod opasku Quietusovu hůlku a prvním švihnutím rozdělal oheň v krbu, druhým přivolal deku a po třetím mávnutí hůlky se na konferenčním stolku vedle gauče objevila čajový souprava. Pevně Harryho zamotal do deky a do rukou mu srčil horký hrnek s čajem.

 „Omlouvám se, že jsem byl tak trochu…distrait.“ Usmál se chabě. „Je ti lépe?“

 „Úplně,“ usmál se v odpověď Harry. „a nemusíš se omlouvat za svoji nepozornost. Já bych udělal to samé.“

 „Ale ty jsi ještě dítě a já bych se měl chovat jako dospělý.“ Sverus zavřel oči studem. „Nechtěl jsem tě obtěžovat svými pocity…“

 „Severusi, poslední dny pro tebe byly prostě příliž těžké. Není potřeba se za to stydět.“

Snape mu na to kývl a Harry byl ohroený poslušným chováním jinak chladného profesora.

 „A em..jak se cítíš? Zranění…“ povzdechl si nakonec Snape. Teď to byl Harry, kdo se zastyděl.

 „Některá jsou stále bolestivá… Hlavně ty na mých… nohách a ?hýždích?.“ Harry těžce polkl.

 „V těch místech zranění zasáhlo i kosti, Harry. Ještě nějakou dobu bolet budou…“

 „Ředitel říkal to samé, když je léčil.“

 „A Fawkes…?“

 „Nebyl tam. Nevím, kde může jinde být, ale neviděl jsem ho. V každém případě moje zranění už byla napůl vyléčená, když jsme sem dorazili a nejsem si jistý, jestli dokáže vyléčit zranění jako tato.“

 „Chápu… Ať už je to jakkoliv, řekl bych, že budeš mít problémy s těmi ranami od břitvy.“

 „COŽE?“ zhrozil se Harry. „Co myslíš slovem problémy?“

 „Heu… Doufám, že se mýlím, ale v některých případech můžou ještě způsobovat bolest… velkou bolest. V situacích, které jsou podobné tamté.“

Harry se znovu zachvěl a udělalo se mu slabo. Musel se přemáhat, aby nezačal zvracet.

Když si Snape uvědomil následky svých slov na chlapci, lehce zbledl a rychle dodal, „Přesto se můžu mýlit. Nemám v tomto oboru žádné zkušenosti.“

„A co tvoje zranění?“ zeptal se náhle Harry.

 „Podstatně lepší. Poppy si dala práci s léčením mých rukou…“

Harry přikývl. Chvíli seděli v úplném tichu.

 „Jsem šťastný, že se nám povedlo všechno to přežít.“ Řekl Harry. „Nikdy bych tomu nevěřil. Byl jsem si stoprocentně jistý, že tam umřu… Ale teď… Nejsem schopný popsat, jak se cítím… Je to jako bych dostal druhou šanci na život, abych vše mohl začít odznívá.“

 „Ty nepotřebuješ druhou šanci. Já, navzdory tomu, ji potřebuji. A také jsem ji dostal.“

 „Oh, zase dobře známá diskuze o zásluhách?“ Harry Snapea štouchl a věnoval mu velký úsměv. Snape se usmál nazpět.

 „Dobře, dobře, už toho nechám…“

 „Děkuji ti, bože. Tvoje výčitky mě unudí k smrti…“

« Pottere ! »

« Snape ! »

„Cože?“

 „Nejsem Potter, vzpomínáš si, strýčku? A pokud si dobře pamatuju, Harry Potter byl pohřbený před několika hodinami…“

Snapeův výraz potemněl při vzpomínce na pohřeb a události posledních dnů naplnily jeho mysl. Ani si neuvědomil, že se začal znovu třást a jen Harryho pohyby ho dokázaly vyprostit z jeho transu. Chlapec položil prázdný šálek na stůl, obmotal kolem nich pokrývku, tak jako to dělali v cele a stulil se do jeho náruče.

 „Přežili jsme, Severusi. Je konec. Jsem živý. A ty taky.“ Opakoval to stále dokola, dokud se Severus neuklidnil a nepřestal se třást.

 „Myslím, že toho na mě bylo zkrátka…moc.“ Zašeptal nakonec profesor. Upřel na Harryho pohled. „Skutečně jsem myslel, že jsi mrtvý, Harry, Neumíš si představi, jak jsem se cítil… Já…viděl jsem tě umřít. Bylo to…hrozné. Chtěl jsem umřít spolu s tebou…Byla to moje vina…“

 „Nic nebylo tvojí vinou, Severusi.Vůbec nic.“

 „Nechal jsem tě vzadu.“

 „Ale já to přežil. S tvojí pomocí. Odnesl jsi mě do Bradavic.“

 „Hrozně mi to připomnělo Quietovu smrt…“ šeptl Severus.

 „Ale já jsem naživu.“

 „Ale mohl jsi být mrtvý.“

 „Ale nejsem.“ Řekl Harry ostře. „Prosímtě, Severusi. Přestaň s tím. Zachránil jsi mi žvot. Bez tebe bych byl mrtvý hned první večer nebo během mučení. Bez tebe bych ztratil důstojnost a i kdybych přežil mučení, stále bych neměl domov…“ poslední slova byly vysloveny potichoučku. A něco za nimi bylo skryto. Naděje? Strach?

Snape uvolnil jednu ruku a obtočil ji kolem Harryho ramen.

 „Nelituju to, co jsem ti slíbil, Harry…“ promluvil, ale zaťukání na dveře ho vyrušilo. „To bude Ředitel. Vstupte.“ Ušklíbl se směrem ke dveřím.

Pokud by pohled uměl zabíjet, byl by ředitel jistě dávno mrtvý. Snapeova tvář byla ještě bledší než obvykle a Harry se zamyslel, jestli ho vůbec kdy viděl takto zuřivého, obzvlášť vůči Brumbálovi. Ale moc dobře chápal jeho pocity. Poslední dva dny byly pro HArryho hotové peklo a i když věděl, že unikli oba dva živí, Severusova společnost mu chyběla. Musel zůstat celou noc sám v temnotě ředitelových komnat, pronásledovaný představami a vzpomínkami na předešlé dny, obávaje se každého stínu a hluku, a ani na chvíli nemohl usnout. Místnost byla pohodlná a přestože se o něj ředitel opravdu dobře postaral, nemohl s HArrym ztrácet čas a společnost dospělého, který by mu pomohl projít těmi hroznými zkušenostmi, mu scházela… Kdyby se musel vypořádat i se Severusovou smrtí, určitě by zešílel. Harry se zachvěl a ještě pevněji muže sevřel v obětí, aby ho potom pustil.

Brumbál, který vypadal jako by se snažil výhnout Snapeou propalujícímu pohledu, se posadil pohodlně v křesle naproti pohovce, a zvedl pohled k dvojici sedící naproti před sebou, zabalení do jedné přikrývky, a Snapeova ruka stále volně ležíc na Harryho raměně. Musel se tomuto výjevu usmát.

Harry se zklidnil, když uviděl ředitelův úsměv, Severus, naprotitomu, zuřil.

 „Doufám, že jste si to užil!“ vyprskl a chtěl zkřížit ruce na hrudi, ale Harry mu v tom zabránil a spokojil se s tím, že na starého muže vrhl jeden ze svých černých Smtijedských pohledů.

Brumbála ale toto vystoupení vůbec nezastrašilo. Přesto jeho úsměv zbledl.

 „Ne, nelíbilo se mi to, Severusi. Ani chvilku. Ale bylo to nutné. Je mi to líto.“ Jeho výraz byl smrtelně vážný.

 „Nemluvím jen o posledních dnech, Albusi.“ Řekl Snape ledovým a štiplavým tonem. „Co řeknete na předchozí roky? Patnáct posledních let? Byla to pro vás dobrý žert, co?“

Chvíli si byl Harry jistý, že Brumbál ztratí svoji chladnou krev, ale stařec zůstal po celou dobu klidný a vypadal najednou tak…smutně.

 „Myslím, že nám dlužíte vysvětlení.“ Pokračoval Mistr lektvarů. „Ne pravdu. Tu už jsme uhodli. Jsem spíš zvědavý na vaše důvody držet to všechno jako tajemství.“

Cela konverzace byla tak napjatá, že si Harry ořál být kdekoliv jinde, jen ne tady. Ano, také byl zvědavý, ale tón diskuse byl tak chladný.. připomínalo mu to hodiny lektvarů nebo jejich první den v Nihtmare Manor. A ten pocit se mu ani trochu nelíbil.

 „Nebylo to moje rozhodnutí, Severusi.“ Povzdechl si ředitel hlasitě. „Ani trochu. Nesouhlasil jsem s tím, ale moje postavení bylo jistým způsobem stejně jako tvoje…“

 „Co tím chcete říct?“ Snape hlas byl stále stejně chladný.

 „Byl jsem slibem donucen držet to v tajnosti.“

Snapeovým obličejem přeletěl záblesk pohopení.

 „Lily?“ zeptal se opatrně.

Brumbál na to jen přikývl.

 „Dnes se mi konečně ulevilo, když jsi mi řekl o rozluštění její hádanky.“ Harryho překvapila zlost rýsující se na jeho ředitelově tváři. „Netušil jsem, jak ti to říct, aniž bych porušil slib…Naštěstí to nebylo zapotřebí.“

 „No tak, Albusi, můžeme konečně slyšet celý příběh?“ opřel se Snape do křesla. Harrymu se ulevilo, když se napětí v místnosti zmenšilo.

 „Samozřejme.“ Přitakal Brumbál. „Jak jsi podotkl, máte právo to vědět… pojďme na to… Celý příběh začal během pátého ročníku tvého bratra. Lily a on byli vždy dobří přátelé, i když se to snažili skrývat. Quietus se strachoval tvé reakce, a reakce tvých rodičů a nechtěl Lily ohrožovat. Ale jak se jejich vztah prohluboval, potřebovali jistý plán, jak se scházet a být spolu, aniž by to někdo věděl. V té chvíli už byl James jednim z Quietusových nejlepších přátel, a přestože Sírius a Peter nebyli tímto přátelstvím příliš nadšesní, akceptovali ho, protože… v té době byli zamšstatní jinými záležitostmi…“ usmál se při té poznámce ředitel. „Black chodil s jednou dívkou z Havraspáru a Peter se snažil získat co nejvíce NKÚ, protože chtěl pracovat na Ministerstvu. Tento rok byl tvůj poslední, Severusi. Řekl bych, že sis ničeho nevšiml protože jsi měl svých starostí dost.“

Severus nevypada příliš potěšen touto poznámkou.

 „Ano, v tu dobu jsem se přidal k Voldemortovi.“ Zamumlal temně.

Ředitel byl bezradný.

„Měl jsem na mysli, Anne Blackovou, Severusi,“ řekl starý muž.

 „V té době jsem na ni tolik nemyslel,“ nechuť sama k sobe byla v jeho hlase jasně zřetelná. Harry ho plácl..

 „Hej, Severusi… Nezačínej zase…“ zabrblal, a ředitel se tomu musel usmát. Severus nějakou dobu trucoval, ale nakonec se také usmál. „Můžete pokračovat ve vyprávění, pane řediteli?“

 „Takže… James a Lily předstírali, že spolu chodí, to znamená, že Lily trávila prázdniny a několik víkendů u Potterů, zvlášť po tom, co James vychodil školu, takže Quietus a Lily se tam mohli scházet aniž by vzbudili podezření…“ nasadil mírně odměřený tón. „Muselo to pro Jamese být velice těžké, protože ji také miloval. Přesto bych řekl, že se o tom nikdy nedozvěděla.“ Dodal sklíčeně.

 „Ale po tom co se vzali jí to určitě pověděl…“ Harry na muže před sebou upřel prosebný pohled. Myšlenka na to, že jeho otec…ne, ne otec, ale ano, v jistém smyslu to byl jeho otec, jak mu Severus vysvětlil před několika dny…že James Potter žil s jeho matkou, aniž by mu jeho city byly opětovány… Cítil, jak se mu tou myšlenkou stáhlo hrdlo.

 „Nevím přesně, jak to bylo s jejich svatbou, ale osobně si nemyslím, že byli…že si byli blízcí v tom smyslu, jaký by sis přál, Harry. James tvou matku respektoval a dělal, co mohl, aby ji utěšil po smrti Quietuse.“

 „To pro něj muselo být těžké…“ zašeptal chlapec stále sužován předchozí myšlenkou.

Snape přikývl.

 „Nikdy jsem si nemyslel, že byl James tak…šlechetný,“ přiznal.

 „Stejně jako jeho otec a jeho matka,“ Brumbálův úsměv pohasl. „Byli zkrátka příliš dobří…a úplně nestranní a zemřeli při obraně jiného člověka. Všichni. Ale to je úplně jiný příběh. Jak jistě víš, když Quietus zemřel, Lily už věděla že čeká jeho dítě. Byly to dva dny po jeho smrti, když jsi ji tenkrát zachránil.“

 „To byly jen dva dny? Zdálo se mi to jako mnohem víc…“ zamumlal si pro sebe Snape. „No, zřejmě se nepleteš. Když jsem ji zachránil, tak ještě něvěděla…řekl jsem jí to…ale pohřbu se zůčastnila.“

 „Ano. Po pohřbu strávila hodně času nad jeho hrobem. Je to jedna z příležitostí, kdy jsem ji našel měl jsem možnost s ní mluvit. Bylo to někdy v zimě, takže byla celá omrzlá, protože, po tom co zjistila, že tam nechodíváš, tam sedávala celé hodiny. Hodně se jí tím ulevilo, protože se s tebou nechtěla potkat. Dovedl jsem ji do své pracovy, kde se mi přiznala, že je těhotná s tvým bratrem. Byla úplně zoufalá. Nebyli svoji a její milenec byl po smrti. Děsila se hanby, kdyby se zjistilo, že je těhotná a svobodná…Věřím, že hlavní důvod, proč si nechala to dítě, tebe, Harry, byl ten, že hluboce milovala tvého otce a že jsi byl jediná věc, která jí v životě zůstala.“

Od první chvíle, co se dozvěděl pravdu, Harry cítil teplý záchvěv ve svém těle. Bylo to tak…správné a smutné zároveň.

‚Tvůj otec‘ Brumbál to vyslovil tak přirozeně, až to v něm vzbuzovalo jistý pocit sounáležitosti.

‚Tvůj otec‘ ‚Milovala tvého otce‘ Quietuse, ne Jamese. Harry zavřel oči. Celý sál se kolem něj točil.

‚Tvůj otec‘ Jeho mrtvý otec. Proč se tyto věci musely stávat vždy jemu? Před několika dny, kdy to se Severusem zjistili, byl ten fakt schopný přijmout. Ale to zásadě znamenalo, že on  Severus jsou příbuzní. Líbila se mu představa, že je spřízněný se Severusem, ale nemohl si zvyknou na myšlenku, že Quietus je jeho otec. Znělo to tak neuvěřitelně. Tak odměřeně. Ale Brumbálova slova ho zasáhla přímo do srdce. Takže to bylo stoprocentní. Quietus. Muž, o kterém předtím nikdy neslyšel.

 „Zakázala vám říct mi pravdu, není to tak?“ Snape najednou vypadal velice unaveně. „Myslela si, že Quietuse nenávidím…protože jsem nikdy nenavštívil jeho hrob…“

 „Možná to byl jeden z důvodů, to já nevím, nikdy se o tom nezmiňovala.“

 „Tak v čem se mnou měla problém?“ povzdechl si Mistr lektvarů.

 „Věděla, že jsi smrtijed. Quietus jí to prozradil. Nevěřila mi, když jsem trval na tom, že jsi změnil strany. Byla svědkem toho, jak jsi zabil tři muže a měla z tebe hrůzu. Prozradila mi, že si nepřeje, abys měl nějaký vliv na Harryho. Obávala se toho, že ho strhnes na Temnou stranu, nebo ho přinutíš přidat se k Voldemortovi.“

 „Nikdy bych ho k ničemu takovému nepřinutil, i kdybych byl stále Smrtijed!“ zbledl Snape. „Ani Quietuse jsem k tomu nikdy nenutil. Nikdy!“

 „Já vím, Severusi. I přesto byla nedůvěřivá. A myslím, že mela strach i z tvé rodiny…“

 „Tomu se ani nedivím…“ zamumlal profesor temně. „Ale vy jste mi to po její smrti mohl prozradit, Albusi…“

 „Byl jsi v Azkabanu, Severusi. Navíc jsem nemohl poruši svůj slib. A také jsem nechtěl, aby Harry vyrůstal jako rozmazlované dítě…“

Oboum dospělých zabralo hodnou chvíli, než si uvědomili, že s Harrym není něco v pořádku. Nepřipojoval se k jejich konverzaci, jen tiše seděl v křesle, tvář bledou, oči zavřené a po tváři mu stékaly slzy.

 „Co se děje, Harry?“ znepokojoval se Snape.

Harry přemohl slzy a vzlyky na tak dlouho, aby byl shopný odpovědět.

 „To je tak horzné…Nikdy jsem ho neviděl… Nikdy jsem o něm neslyšel. Ani se mu nepodobám. A přitom je to můj otec, jenže zemřel ještě před mým narozením,“ potřásl hlavou. „A vy o něm mluvíte tak…přižene jako…jako…“ byl nazlobený sám na sebe, že ukazuje svoji slabost, ale přesto nemohl větu dokončit. Utápěl se v slzách a kousal se do rtů, aby tím zabránil pláči.

Snape se zčistajasna zvedl.

 „Moment,“ řekl a vyšel z místnosti. Brumbál to naštěstí nijak nekomentoval a Harrymu se podařilo trochu zklidnit, načež se Snape vrátil s krabičkou v rukách. Posadil se vedle chlapce a položil mu ji do klína.

Harry k němu tázavě zvedl pohled.

 „Fotky…“ povzdechl si Severus.

Chvíli zavládlo v místnosti mrtvolné ticho, až Harry nakonec krabičku otevřel. Opět fotky, jen fotky, nic víc. Nacházela se tam SPOUSTA fotek… ale přesto neměl ŽIVÉ rodiče. Jen obrazy a vzpomínky. A teď tu byla jen další vzpomínka do sbírky…

Ke konci svého života bude mít spoustu alb plných obrázků mužu a žen, které nikdy nepoznal, pomyslel si ironicky.

Tak to měl před očima. Stál vedle Severuse: velký a pěkný chlapec, přesto ne tak velký jako jeho starší bratr. Opravdu tu byla velká podoba s Mistrem lektvarů, až na slavný posměšný úšklebek. Jen tam tak stál a nesměle se usmíval, ale jeho oči zářily podobně jako ty Brumbálovy, tančila v něm kopa hvězdiček a… ano. Obklopovala ho moc, nepopiratelná moc, stejně jako u ředitele. Jedný rozdíl byl, že o Brunbálově moci se nedalo pochybovat jen v případech jako ten o dva měsíce zpět v incidentu s Barty Skrkem. Ale jeho otec naproti tomu nebyl rozzlobený. Působil vyrovnaně a klidně, a opravdu stydlivě, přesto z něj prýštila ona moc.

Harry se musel ptát sám sebe, jestli to byl jen on, kdo si toho všiml. Aniž by odpoutal oči od obrázku, zeptal se tiše.

 „Vždy vypadal tak mocně?“

Slyšel jak se Snape vedle něj ošil a Brumbál na své židli hlasitě polkl.

 „Co tím myslíš?“ zeptal se Snape ve stejné chvíli, jak Brumbál promluvil-

 „Nejen že vypadal mocně, Harry. On mocný byl. Byl…možný ještě silnější než já.“

Snapeovi při té tiché poznámce poklesla čelist údivem, ale Harry stále nezvedl oči. Místo toho vzal do ruky další fotku. Opět Severus a Quietus. Smějíc se na lavičce při jezeru, a v pozadí se rýsoval Bradavický hrad.  Severus zřejmě ani nepotřehl, že ho někdo fotí… Na tomto obrázku si byli podobní jako dvojčata.

A další: Quietus tváří v tvář neznámému muži, v rukách hůlky, v tradičním útočném postavení. Zatímco je Harry sledoval, oba sklonili své hůlky a věnovali mu úsměv.

Druhý muž se mu jistým způsobem zdál povědomý. Určité rysy…

 „Harold Potter,“ poznamenal Severus. „Nevím, kde byla pořízena tato fotka. Našel jsem ji mezi Quietusovými věcmi po jeho smrti… jako spoustu těchto fotek.“

Po chvíli ticha se Brumbál zaměřil na dvě postavy sedící před ním.

 „Řekl bych, že je čas na malou večeři,“ řekl a ladným pohybe hůlky objednal jídlo, které  se objevilo na stolku hned vedle čajové soupravy. Ředitel ji naplnil čajem a jeden šálek plné horké tekutiny vzal do rukou.

Harry neměl hlad, takže se ani nehnul a jen dál prohlížel obrázky. Nicméně Snape se natáhl a vzal do rukou jeden talíř. Ale když si všiml že se Harry ani nepohnul, tak ho chlapci podal.

 „Musíš něco sníst, Harry.“

 „Nemám hlad,“ pokrčil Harry rameny a jen si prohlížel další fotografii. James a Harold Potterovi, Lily Švandová a Quietus u jídla sedíc za velkým mahagonovým stolem. Bylo to tak zřejmé…Jeho máma a Quietus vedle sebe, James seděl naproti nim a zvláštně se usmíval. Že by smutně? Harry si povzdechl. Přitom slyšel jak Snape rozzlobeně blblá.

 „Neptal jsem se tě jestli máš nebo nemáš hlad. Musíš něco sníst, i kdyby to mělo být jen trocha. Jestli se chces úplně uzdravit, potřebuješ energii. Musíš jíst.“

 „Tak dobrá,“ odpověděl Harry stále zahleděný do fotografie. Položil si talíř na kolena a začal oždibovat jídlo na něm, zatímco bral do rukou další obrázek. „Nenávidím kouzelnické fotografie…“ zabrblal po nějaké době. „Skoro bys uvěřil, že ti lidé jsou živí: sledují tě, zdraví tě, jako by byli ještě schopni cítit, jako by mohli milovat…jenže nemohou. Netuší, co zrovna cítíš, co si přeješ. Jsou mrtví. Jen předstírají, že existují, že jsou živí. A když je odložíš, jsi znovu sám…“

Severus se náhle rozhodl, popadl talíř z Harryho klína a klekl si tváří k němu tak, že jejich hlavy byly na stejné úrovni. Harry zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly.

 „Harry… nemá cenu nad tím přemýšlet. Ano, jsou mrtví, a ano, jejich fotografie tě nemohou milovat. Jsou to jen obrazy, vzpomínky na minulost. Ale yt nejsi sám. Samozřejmě že nejsi. Vzpomínáš si, co jsem ti sliboval? Pamatuješ si to ještě?“

 „Ano, Severusi,“ chlapcův hlas byl sotva silnější než šepot. Tvrdil jsi, že tu pro mě budeš jako rodina…“

 „…a myslel jsem to úplně vážně a za tím si stojím,“ dodal Snape jasně, jako by mluvil na malé dítě.

 „Ale když to bylo…v zajetí. Ani jeden z nás ve skutečnosti ani nevěřil, že přežijeme…“

 „Na tom ale vůbec nezáleží. Jak jsem tě ujišt’oval, myslel jsem to vážně. I ted‘. Všechno záleží už jen na tvém rozhodnutí.“

Harry nebyl schopný odpovědět. Seděl tváří v tvář Severusovi, oči nevěřícně vykulené.

 „Proč, Harry?“ kroutil Snape hlavou zoufale. „Co mám udělat abych tě přesvědčil, ře OPRAVDU chci, abys byl se mou, že ti to nenabízím jen pro tvé dobro, ale i pro mé. Není to žádná dobročinnost, není to pro mě žádná zátěž, není to povinost. Bylo to z mé přání. Dokážeš to pochopit?“

 „Ale nemusíš…jen proto, že jsem syn tvého bratra…“ zašeptal Harry slaboučce.

 „NE!“ zařičel Severus netrpělivě. Vypadal hodně rozzuřeně. „Nedával jsi pozor na to, co říkám, nebo jsi jen hlupák, tak jak jsem si vždy myslel? Není to kvůli quietusovi. Pokud si dobře vzpomínám, nabízel jsem ti to několik dní předtím, než jsme přišli na to, že můj bratr je tvůj otec.“

 „Ano, ale já si myslel…“

 „Myslel sis špatně,“ povzdechl si. „Přísahám, že je jednodušší přesvědčit zdrželivou dívku, než tebe…“ usmál se, ale hned nato opět zvážněl. „Takže co mi na to odpovíš? Chceš se mnou bydlet?“

Harry, neschopný ze sebe vydat hlásku, přikývl.

 „Nakonec,“ ztěžka se zvedl a posadil se vedle něj. „nekdy mám opravdu pocit že jsi trochu natvrdlý…“ strčil do Harryho lehce a ten se na něj stydlivě usmál.

 „Asi máš pravdu…“

 „Pánové, vidím, že s mojím plánem nebudou žádné velké problémy.“ Promluvil Brumbál. Oba dva po něm střelili nervozním pohledem.

Poslední komentáře
22.02.2011 19:36:42: ?? jak je to s překladem ... bude pokračovat, protože tohle nemůže být konec :)
30.10.2010 20:27:49: Je to krásná povídka, mistrovsky přeložená, jen mě trochu mrzí ten nedopvězený kousek kapitoly. Nešl...
07.10.2009 22:24:08: Ahoj MISS, tak koukám, že já ostuda ještě nepoděkovala a nenapsala komentář :( Tahle kapitola ale by...
29.09.2009 08:43:36: Prosím prosím přidej druhou část, moc děkuji
 
@ Copyright 2011 iisis. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of iisis.