...

HP-Šťastné dny v pekle

Kapitola šestá: Spojení

Tak lidičkové, že byste se konečně dočkali? :-) Vypadá to tak…dnes se mi nechce psát zdlouhavý úvodník, ten rychlý překlad mě unavil...mě se málokdy povede přelozit tři strany za hodinu a půl, já si překlady vychutnávám :-D Mno jenom byste měli ještě vědět, že 7. kapitola už je taky na světě, a záleží jenom na iisis, kdy vám ji opraví a hodí sem, takže byste se teď chvíli měli chovat slušně a snažit se ji nenaštvat a mohla by být v dohledné době. Ale teď si užijte alespoň tuto, doufám, že si ji užijete :-) Bisous Miss.


Teplo…

Tiché nadechování…

Slabé údery srdce…

Láskyplné sevření..

Harrymu zabralo několik minut, než se úplně probudil. I přesto že neotevřel oči, cítil, že je stále na Snapeově klíně. Jediný rozdíl byl tentokrát v tom, že mu tato blízkost nepřišla trapná nebo zvláštní. Bylo to zkrátka normální. Přesto Snape, čímž s byl Harry stoprocentně jistý, považoval jejich chování jenom jako důsledek prostých psychologických dění.  

Harry si uvědomil, že tato psychologická fakta má hrozně rád. Vysmíval se kořenům této situace; příčiny tohoto všeho ho nezajímaly. Jediná opravdu důležitá věc byl pocit rodiny, který sdílel se Snapem…

Snape...

Dobrá, taky by ho něco takového nikdy předtím nenapadlo. Kdyby mu někdo jenom před dvěma týdnama řekl, že začne mít rád Snapea (během dvou týdnů!), poslal by ho ihned ke Sv. Mungovi. Když si vzpomněl na hodiny lektvarů… neuvěřitelné. TENTO Snape byl úplně jiná osoba. Byly tu jenom vnější podobnosti mezi jimi dvě…jedním. Co způsobilo tuto náhlou změnu?

Harry otevřel oči a dlouze sledoval překvapivě klidnou tvář Mistra lektvarů. Hledal na jeho uvolněné tváři nějaké známky toho, co by mu mohlo pomoct tuto změnu pochopit, pochopit všechny procesy, kterými prochází.

Jeho hlava byla opřená o stěnu a při spánku mu na tváři hrál lehký a klidný úsměv. Netrápily ho žádné noční můry a s úsměvem na tváři vypadal mladší a sympatičtější než kdykoliv předtím. Jako Siriusův obličej po údalostech v Chroptící chýši, když Harrymu nabídl, aby s ním zůstal.

Jenom úsměv… Opravdu to dělalo takové rozdíly? Harry si byl jistý, že se už nikdy nebude moct na Snapea dívat tak jako kdysi. Byla škoda, že si tuto hypotezu nebude moct nikdy vyzkoušet na hodinách lektvarů, i když byla… k nezaplacení.  On a Snape v klidu… žádné ztracené body, tresty, křičení, ponižování… ano, možná by tu nějaká byla, ale ne pro Harryho. A pohledy ostatních… Molfoyův a Ronův… Ron by byl celý bez sebe.

Snape si povzdechl a ihned po tom co otevřel oči se jeho pohled setkal s tím Harryho.

„Ahoj, Harry,“ zívl a protáhl se co nejvíc mohl s Harrym na klíně.

„Dobrý den, pane. Můžu se zvednout…“

„To není nutné,“ Snape znovu zívl. „Je mi to pohodlné…“

„Mám žízeň, pane,“ usmál se Harry na profesora. „A potřebuju…“ pohodil hlavou směrem k protějšímu rohu, kde se nacházely záchody.

„Oh, dobře,“ Snape se usmál zpátky a pustil ho.

Když se Harry zvedal, cítil jak se mu podlamují nohy a začala se mu točit hlava, najednou se cítil hrozně nemocně. Bojoval, aby se dostal k záchodům a oprvadu se mu ulevilo, když tam došel bez toho aby se pozvracel. Potom došel ke džbánu s vodou a napil se. Voda byla skvělá, čistá a čerstvá, takže se napil pořádně. Alespoň nebude mít prázdný žaludek…

„Profesore?“ zeptal se klidně.

„Ano?“

„Budeme ještě někdy v životě jíst?“

„Nevypadá to tak…“

Harry se zasmál a všiml si překvapeného pohledu svého profesora.

„Co je na tom tak směšného?“ nakrčil Snape obočí.

„Nemám hlad, ale myšlenka na to, že bych už nikdy v životě neměl jíst… je trochu směšná,“ odpověděl Harry s usměvem, potom přešel k rohu a posadil se. „Ale ty uzdravující elixíry byly skvělé. Už se necítím tak nemocný… i když mě stále pálí kůže když se hýbu…“

Harry počkal, dokud Snape neskončil svoje vlastní kolečko po cele a když se muž vrátil a posadil se, opřel se o něj. V jednu chvíli mohl cítit Snapeovo ohromení, potom mu profesor obtočil pohodlně ruku kolem ramen.

„Proč ještě nezačali s jejich každodenní rutinou?“ zvedl k Snapeovi pohled.

Profesor pokrčil rameny.

„Nevím. A nechci na to myslet. Radši tu s tebou budu sedět, než sledovat, jak trpíš…“ zlomil se mu hlas.

„Já vím. Pro mě je taky velmi těžké sledovat, jak trpíte. Myslíte, že to byl Voldemortův plán, když nás dával dohromady?“

Snape přikývl.

„Je to evidentní,“ řekl a potom dodal, „jakýkoliv vytvořený vztah mezi námi dvěma mu dá dobrou příležitost, aby nám oboum způsobil co nejvíce bolesti. Při příštím mučení to budeš pravděpodobně ty, kdo bude sledovat moje mučení.“

„Nechci vás vidět trpět.“

„Je to lepší, než naopak.“

„Ne.“

„Ano.“

„Ne.“

„Harry! To není sranda!“ křikl Snape naštvaně.

Harry sebou trhl a sklonil hlavu.

„Ano, pane. Já vím. Ale řekl jste mi, že na to nechcete myslet. Já taky ne. A je jednodušší toto všechno snášet, když vtipkujeme.“

„Já tě chápu, Harry, opravdu, ale… poslouchej mě…“ blábolil profesor a Hary byl překvapený. Nikdy předtím Snapea neslyšel blábolit nebo že by nenácházel slova. Tento muž vždy s přesností věděl co chtěl říct nebo udělat. „Je téměř jisté, že v příštím kole budeš ty pozorovatel a ja oběť. Nezáleží na naší vůli nebo na našem přání.“

„Já vím…“ Harryho hlas byl sotva slyšitelný. Zabořil hlavu do Snapeového oblečení. „Jenom co na to pomyslím, není mi dobře, pane,“ zamumlal.

Snape Harrymu jemně prohrábl vlasy a povzdechl si.

„Musím ti něco říct, Harry. Je to moc důležité na to, aby to zůstalo utajené,“ řekl vážným hlasem. „Ať se stane cokoliv, ať ti Voldemort řekne cokoliv, i když se mi něco stane, musíš mlčet. Budou se pokoušet zlomit nás utrpením toho druhého, ale musíš zůstat silný a nezlomný. Zkusí všechno, jenom aby tě zlomili. Možná mě zabijou. Ale, Harry, nesmíš je prosit nebo se před nimi plazit v můj prospěch. Nesmíš se kvůli mně ponižovat.“

„Ale pane…“

„Ne, Harry. To není prosba. Je to příkaz. Umřeme; ja tu v umřu v každém případě. Nechci umírat s vědomím, že tě zlomili a že jsi zklamal sám sebe. Můžeš mě pochopit?“ zeptal se, ale pokračoval aniž by čekal na Harryho odpověď. „Nebudou s námi mít žádné slitování. Když  budeš prosit a ponižovat se, jenom prodloužíš naši bolest a jim dáš nový způsob jak nás mučit. A je tu ještě něco.“

Harry vzdychl. Napadala ho spousta věci o této ‚další věci‘.

„Ano, pane?“

„Pokud tě přemůžou, tvoje bolest bude jen hlubší a nesnesitelnější, než je teď, protože tebou budu  pohrdat. Je to jasné?“

„Úplně, pane,“ Harry se lehce usmál. „Už jste mi říkal, že mě chcete zabít osobně, a vidím opravdové zlepšení v tom, že tentokrát mnou chcete jenom opovrhovat…“

„Harry. Já to myslel vážně,“ řekl Snape zduděným hlasem.

Harry zamumlal několik slov do Snapeových šatů.

„Cože?“ optal se profesor.

„To je tak nudné být stále vážný…“

„Slyšel jsem dobře?“ ozval se najednou chladný hlas ode dveří. „Vy se tu nudíte?“

Harry cítil jak mu tuhne krev v žilách. Naplňovala ho panika, když se Voldemort vydal směrem k nim. Nalepil se na Snapea, jako by mohl zmizet, pokoušejíc se uniknout od nevyhnutelného, a obtočil ruce kolem Snapeového hrudníku, hledajíc tak u něj ochranu. Profesorův stisk na jeho rameni zesílil, a zašeptal chlapci do ucha pár uklidňujících slov.

„Nepanikař, Harry. Buď silný a neměj strach. Všechno bude v pořádku.“

Harry mu nebyl schopný odpovědět. Vlastně se nemohl ani hýbat, slyšet nebo chápat. Panika ho úplně ochromila, oči vyvalené strachy.

„Nechci zůstat sám, pane,“ zamumlal zhrozeně. Nechci vás ztratit…“

„Buď zticha, Pottere. MUSÍŠ být silný!“ sykl Snape a zvedl se. „Takže jste se nakonec rozhodl s námi pokračovat?“ hodil temným pohledem po Pánovi zla.

Čtyři Smrtijedi vstoupili do cely za hrozivou postavou.

„Proč si myslíš že jsem tady?“ ústa nelidského stvoření se zkroutily v škaredém úšklebku. 

Harry si musel několikrát opakovat Snapeova slova. Věděl, že měl pravdu, ale bylo zkrátka těžké sledovat profesorovu zdlouhavou agonii, vidět jak život opouští jeho ubité tělo.

Během prvních hodin mu panika pomáhala se udržet; nemohl otevřít pusu nebo se pohnout. Dva Smrtijedi ho odtáhli do místnosti mučení a položili ho vedle Voldemorta, který se bavil jeho mučením spolu se svými sadistickými poznámkami.

„Líbí se vám představení, pane Pottere? Nenáviděný Mistr lektvarů umírá… Myslím, že mi můžete poděkovat… Po tolika letech ponižování… a nenávisrti k vašim rodičům… zaslouží si svůj osud… je to jen zrádce, zrádce dvou stran… Pokud by k tomu měl příležitost, zabil by i vašeho otce…Mluvil s vámi o své slavné minulosti v mých službách? Jeho lektvary, jeho oběti, jeho zrady… Myslíte si, že se změnil? Zrádce zůstane navždy zrádcem… Jak můžu vidět, hraje si před vámi na milého…“

Byla to dlouhá řeč, ale Harry mohl pochopit jen několik slov a pár krátkých vět. Neodpovídal. Slepě mhouřil oči, prsty sevřeny v bezmocné zuřivosti pokaždé co zachytil nějaké slovo.

Panika a zlost. Dva protikladné pocity v něm vířící. Hodiny strávené v tomto tichu. Neslyšel Snapeův křik ani nářeky, je možné, že muž nekřičel vůbec snášejíc bolest v naprostém tichu, jako to dělal při minulých mučeních. To Harry nevěděl. Nebyl schopný myslet, občas i dýchat. Jeho tělem procházely pravidelné vlny viny; obviňoval se, všechno to byla jeho vina, jeho nezodpovědné chování, Snape měl pravdu, když o něm ve škole říkal, že je jenom hloupý a nesnesitelný fracek… Byla to jeho vina… Stejně jako byla jeho vina Cedricova smrt…

Vina ho potápěla stále níž a níž, dusila ho, pomalu ho zabíjela…

Po chvíli ho napadlo, že Snape nejspíš ztratil vědomí, ale ne, Voldemort ho oživoval znovu a znovu, tak jako předtím Harryho.

„Můžu zkrátit jeho utrpení, pokud mě o to požádáš,“ sladká slova mu prokouzla do hlavy. Harry zavrtěl hlavou.

„OPRAVDU chceš, aby zemřel? Skutečně ho tak nenávidíš?“ slova ho sváděly a usvědčovaly ho, ězpůsobovaly ještě větší vinu, než kterou dosud cítil. Stikl čelisti a snažil se odehnat zlostná a obviňující slova. Neodpovídal, jen Snapea bezmocně sledoval, a doufal, že profesor Voldemortovy slova neslyšel.

„Tvoje rozhodnutí určí, kdo jej zabije,“ sykl Velký bastard s výsměšným úsměvem.

„Ne,“ zasténal Harry tiše. „Ne…“

Musíš zůstat silný, Harry,‘ ozývaly se mu v mysli profesorovy slova. ‚Ať ti řekne cokoliv…‘

„Bude to tvá vina,“ zašeptal chladný a zlý hlas.

„Lháři!“ rozkřičel se najednou Harry. „Já vám nevěřím!“

„Jediné, co musíš udělat, je požádat mě, abych přestal. Abych se slitoval.“

Na chvíli se mučení zastavilo. Harry cítil, jak ho jeho pocity zmáhají. CO by měl udělat? Co se od něho očekávalo, že udělá, bude cítít, myslet si, říkat? Proč musel prožívat situaci jako je tato?

Proč?

PROČ?‘ křičel hlásek uvnitř něj. Byl jenom dítě. Nic jiného. A potřeboval Severuse, aby to v tomto Pekle přežil. Pokud nepožádá o slitování, profesor zemře. Zůstane sám.

‚Nebudou s námi mít žádné sitování. Když  budeš prosit a ponižovat se, jenom prodloužíš naši bolest a jim dáš nový způsob jak nás mučit.‘ znovu uslyšel Snapeův hlas.

‚Já vás tu potřebuji‘ odpověděl si se zoufale.

Složil tvář do dlaní.

„Vidím Pottere, že se nakonec vracíš k sobě,“ zasyčel znovu nemilosrdný a hrozivý hlas.

Nemilosrdný… ‚ Nebudou s námi mít žádné sitování. Nebudou s námi mít žádné sitování‘ ŽÁDNÉ SLITOVÁNÍ.

Harry vzdychl a spustil ruce podél těla.

„Nikdy vám nebudu věřit,“ řekl nejklidněji, co mohl.

„Výborně, pane Pottere,“ Voldemort se otočil ke svým Smrtijedům. „Pokračujeme!“

Harryho nikdy nenapadlo, že existuje tolik kouzel na mučení a utrpění, a že bylo tolik lidí, kteří je používali bez špetky slitování nebo svědomí.

Bylo to skoro neuvěřitelné, když je Voldemort konečně propustil. Snape byl samozřejmě v bezvědomí, a bylo na Harrym, aby ho nějakým způsobem dostal do cely. Ochablé tělo bylo příliš těžké, aby ho mohl nést, takže ho musel odtáhnout. Harry mu položil ruce na ramena a spojil ruce nad jeho hrudníkem. Bylo mu líto, že profesorovi způsoboval šok tím, že ho takto táhl, ale neměl jinou možnost. Cítil jak mu slzy smáčí obličej, ale nestaral se o to.

Smrtijedi sledovali jeho boj, a smáli se, když viděli jeho nejistou chůzi. A potom schody… Harry nemohl přestat plakat, zatímco pomalu a opatrně táhl profesorovo tělo schod po schodu, snažíc se, aby jej nezranil ještě víc, nezpůsobit ještě víc bolesti už tak dotlučenému muži.

Nevěděl, jak se nakonec vrátil do cely. Připadalo mu to jako věčnost. Ale když se za nimi dveře znovu zavřely, položil bezvládné tělo na zem a přikryl ho pláštěm. Pak vzal džbán a smyl krev z jeho obličeje; posadil se vedle Snapeovy hlavy a položil si ji do klína.

Po dlouhé hodiny bez spánku pozoroval jeho v minulosti nepřátelskou tvář, která byla teď ale laskavá a cenná, a prosil všechny bohy, aby se profesor probudil.  

Když se Snape začínal probouzet, pocítil pod hlavou něčí teplé tělo. Občas mu nějaká ruka prohrábla vlasy, nebo ho pohladila po tváři. Jeho první myšlenka byla opět na Quietuse, ale pak si najednou vzpomněl na aktuální situaci a bylo mu to jasné. Byl to Harry.

Vřele se usmál, přestože ten úsměv namáhal jeho poraněné lícní svaly.

Slyšel zneklidněný hlas: „Probudil jste se, pane?“

„Ano, Harry,“ odpověděl aniž by otevřel oči.

Cítil jak ho hřeje u srdce při pomyšlení na chlapcovu starostlivost. Bylo tak… přirozené starat se o chlapce, pomáhat mu, a byl trochu znepokojený Harryho pocity. Ale teď, když mohl cítil vzájemnost pocitů, se mu ulevilo.

„Doufám, že nebylo příliš hrozné vidět…“ řekl slabě.

„Ne nebylo to tak hrozné…“ sevřelo se mu srdce, když ho chlapec přerušil. „Umíral jsem po každé řezné ráně a každém úderu, co jste snášel,“ Harryho hlas se zlomil.

Přes jeho tělo přešla přímo bouře pocitů. Se stále zavřenýma očima zvedl ruku k Harrymu a pohladil ho jemně po tváři.

„Děkuji, Harry.“

„Za co?“

„Za to že jsi mi pomohl, za to že jsi tu…“ Bylo tak zvláštní říkat tyto slova, pomyslel si v jednu chvíli Snape. Uvědomoval si, že se choval čím dál tím víc odlišně od jeho obvyklého charakteru. Bylo to slabostí? Znepokojením? Vše se rozmazávalo a začalo se točit…

„Nezasloužím si žádný vděk, pane. Zklamal jsem,“ Harryho hlas zněl smutně.

„Ne,“ začal, ale chlapec ho přerušil.

„Ale ano. Slyšel jsem jejich slova, a nemohl jsem neodpovdět… a v jednom momentě jsem…“

„Jsi?“ zeptal se opatrně Snape po chvíli.

„Jsem mu věřil,“ Harry vypadal tak beznadějně a na pokraji pláče, že Snape přemohl všechnu nevolnost a bolest, zvedl se a připlazil se k Harrymu a těsně k sobě plačící dítě přivinul.

Harry zabořil hlavu do záhybů jeho pláště tiše vzlykal.

„Je mi to tak líto, zradil jsem vás a já…“ jeho mumlání bylo sotva slyšitené a Snape mu na ně nic neodpovídal. Čekal, až se kluk uklidní, hladíc ho po zádech a vlasech.  

Když jeho pláč přestal, vložil prst pod Harryho bradu a zvedl mu hlavu tak, aby mu viděl do očí.

„Harry,“ řekl klidným, ale vážným tónem. „Nesehlal jsi. Nezradil jsi ani mě ani sebe. Byl jsi ztracený, ale bojoval jsi a odolal jsi.“

„Nechtěl jsem vás nechat ještě víc trpět. Nechtěl jsem vás ztratit. Nechtěl jsem, abyste umřel…“ hlesl Harry slabě a sklonil hlavu.

„Já vím. A vím, že je pro dítě velmi těžké nosit toto závaží, ale musíš přijmout fakt, že tu možná zůstaneš sám. Jsi pro Voldemorta důležitější, než já, a pokud tě bude chtít zlomit mou smrtí, nebude váhat. Musíš být silný, a nechat mě zemřít, když můj čas přijde.

„Ale já nemůžu…“ hubené tělo vedle něj se třáslo. „Už jsem ztratil všechno…nechci tu zůstat sám…“ zvedl k němu pohled. „Myslet na to, že zůstanu s Voldemortem sám ještě dlouhou dobu je tak hrozné a děsivé… Byl jsem s ním sám po tom, co na hřbitově zabil Cedrica, a neměl jsem už žádnou naději, a věděl jsem že brzy umřu, ale… alespoň jsem věděl, že to nebude dlouho trvat... ale jenom myšlenka na něj a mě samotné na tomto místě během dalších dnů, týdnů…“

Snape dobře chápal Harryho pocity. Pro něj samotného bylo těžké být vedle temného Pána jako spojenec, a zkusil si představit, jak by v tomto pekle mohl zůstat sám, bez Harryho, a při té myšlence se otřásl. Znovu Harryho sevřel v náručí tak, aby ho nezranil.

„Budu tu pro tebe tak dlouho, jak jen budu moct, Harry. Pomůžu ti. Ale pokud zůstaneš sám, musíš být silný. A taky budeš, vím to. Jsem si tím jistý. Jsi silný a statečný. Tvoje dobrota zvítězí proti temnotě a bolesti, která tě obklopuje. Věř mi, Harry. Jsi schopný to snášet až do konce.“

Ani jeden z nich se nepohl. Potom chlapec muži pomohl položit se a natáhl se vedle něj. Snape si povzdechl, usmál se, a oba je přikryl pláštěm. Blízkost a teplo byly tak příjemné, relaxující, že mohl cítit štěstí zaplavující mu srdce.

„Víš, Harry, ve všech vztazích musíš přijmout fakt, že žádný z nich nebude trvat navěky. A musíš se naučit osvobodit se od druhého člověka. Nejen v případě jejich smrti, ale mušís jim umožnit rozhodnout se, jestli zůstanou, nebo odejdou. Vždy. Pokud budeš někoho příliš hlídat, ztratíš ho. Pokud mu dáš volnost, zůstane.“

„V tomto případě platí, že je lepší zůstat sám už od začátku, není to tak?“

„Ne. Být sám, to v životě opravdu není štěstí.“

„Ale nemusíte se znepokojovat pro toho druhého.“

„Znepokojení není příliš velká cena za to, být alespoň trošku šťastný.“

„Nemůžete být šťastný sám?“ zeptal se Harry nedůvěřivě.

„Ne. Ne opavdu. Je to spíš… nudné. Nemůžes s nikým sdílet tvé myšlenky, pocity, zkušenosti, a za chvíli budeš lhostejný úplně ke všemu,“ vysvětlil Snape, oči upřené do prázdna.

„Vy jste sám, nemám pravdu, pane?“ optal se najednou Harry.

Několik minut Snape vůbec nepromluvil.

„No, ne tak docela. Jsem sám, ale nejsem sám…“

„Máte přátele?“ po chvíli si Harry uvědomil, že tato otázka možná nebyla vhodná. Ale Snape se nezdál být nazlobený nebo dotčený.

„Albus je dobrý přítel… a mám pár kolegů, se kterými mám dobré vztahy.“

Harry, získajíc důvěru díky tomu, že dostal na svou otázku odpověd, risknul další.

„A ve škole… Měl jste kamarády, když jste byl dítě?“

Snape se usmál.

„Jistěže ano. Proč si myslíš, že jsem neměl?“ ale pak se zachmuřil. „I když hodně z nich zemřelo po tom, co Voldemort zmizel.“

„Byli to…?“ Harry větu nedokončil, ale Snape ho pochopil.

„Ano. Někteří z nich jsou stále v Azkabanu. Už 14 let…“

„Litujete je?“

Snape si povzdechl.

„To je příliš složitá otázka, abych na ni mohl odpovědět jednou větou… nebo za jeden den. Ano i ne. Lituju je. Lituju našeho ztraceného přátelství. Ale nelituju je kvůli jejich skutkům… i když jsem dělal to samé co oni… Měl bych tam být s nimi…“ zamumlal nepřítomně poslední slova.

Najednou ucítil, jak se kolem něj obtočila Harryho ruka.

„Ne…“ řekl chlapec chladným hlasem. „Ne. Vy byste tam neměl být s nimi. Vrátil jste se a riskoval jste svůj život, když jste dělal špiona Brumbálovi. Jste lepší než oni.“

Snape se krátce rozesmál, ale byl to hořký smích.

„Opravdu si myslíš, že jsem lepší, jak oni, Pottere?“ Harry nechtěl Snapea pustit a tak jen přikývl. „V tom případě se pleteš. Je mi líto. Přes moje chováné k tobě jsem úplné monstrum. Upřímně. Mohl sis to ověřit během čtyřech školních let.“

„To je něco jiného. Jenom jste mě provokoval. To není podstatné, profesore. Už je to pryč.“ Zašeptal Harry držíc se pevně muže.

„Změnil jsem strany jenom kvůli smrti mého bratra. V mém rohodnutí nebylo žádné přesvědčení. Byla to prostě změna stran.“

„Změnil jste strany, protože jste někoho měl rád, a práve láska vás dělá lepším než oni. Proto jste něco víc, než ostatní smrtijedi. Umíte milovat. To je ten rozdíl…“

„Oni mají také radi své rodiny…“

„Stejně jako váš otec?“

„On byl výjimka…“

„Jste si tím jistý?“ Snape chtěl znovu odpovědět, ale Harry se znovu rozmluvil. „jste si jistý, že by změnili strany, kdyby Voldemort zabil někoho z jejich rodiny? Ne, profesore. Vy jste to udělal. Oni ne. To je rozdíl.“

„Harry, těmto věcem nerozumíš…“

„… protože jsem moc mladý. Moc mladý na co?“ zeptal se Harry zlostně. „To není žádný argument, pane!“

„Dobrá, vidím, že budu muset odstoupit,“ Snape se lehce usmál, cítíc chlapcovu zlost. „Netrofám si ti odporovat. Porazil bys mě.“

„Děláte si ze mně srandu, profesore.“ Harry podrážděně potřásl hlavou.

„Ne. Myslím to úplně vážně, pane Pottere,“ Snape se posměšně usmál.

„Ne, nejste!“ řekl Harry podrážděně.

„No, pokud mi nevěříš…“

Rozesmáli se. Snape se znovu rozmluvil.

„Harry, chtěl bych se omluvit.“

„To není potřeba, pane.“

„Ale já MUSÍM!“ křikl. „Kvůli tomu, že jsem tě-jak to říct?- dráždil celé čtyři roky. Že jsem tě týral. Ponižoval a zesměšňoval. Že jsem tě nechápal.

„To není důležité.“

„Ale je. Byl jsem dospělý. Měl jsem být bystřejší…“

Harry dlouhou dobu neodpovídal.

„Pane?“ povzdechl si nakonec.

„Mmmm-hmmm ?“

„Opravdu jste mě nenáviděl?“

Snape se začervenal a sklonil hlavu. Chvíli malinko cítil i zuřivost. Proč se před tímto klukem ponížil?

„Musím připustit, že…ano,“ bylo velmi těžké to přiznat. Nechtěl Harrymu ublížit, ale bál se, že se tak stane, a nejenom Harrymu. Jeho hrdost byla taky poraněná. Ale rozhodl se pokračovat. „Nebo spíš, nenáviděl jsem osobu, kterou jsem si myslel, že jsi byl,“ přitiskl ho k sobě a prohrábl mu rukou vlasy. „Omlouvám se.“

Harry neodpovídal. Nechtěl myslet na minulé roky, ani na jejich situaci. Chtěl se na něco zeptat… ale neodvažoval se. Bál se pravděpodobné odpovědi; nechtěl být zklamaný. Ale Snape, jako vždy, vypadal jako by mu četl myšlenky, protože se znovu rozmluvil.

„Neměj strach, Harry. Už tě nenenávidím. Já… já jsem rád, že jsem tady. Ne kvůli mučení…nebo strachu. Jsem rád, že jsem tě poznal. Že jsem s tebou. Lituju toho, že se muselo stát něco takovéhoto, abych změnil názor na tebe… a možná je už příliš pozdě ale… mám tě rád Harry.“

Harry nedokázal zvednout oči. Byl úplně vyčerpaný, a neuvěřitelně šťastný.

„Já…“ hlas se mu zlomil, jak se snažil odpovědět. „Jsem taky rád, že jsem tu s vámi, pane… A je mi líto, že je to mojí vinou… ale… možná… už toho nelituji… Myslím, že jsem našel místo, kam se můžu vždy vrátit.“

Snape se usmál a vzpomněl si na jejich první - nebo druhou? – konverzaci.

„Rodina?“ zeptal se srdečně.

Harry se začervenal.

„Něco jako rodina, ano, pane…“

Po chvíli ještě dodal.

„Pane, nemyslíte si, že je to jen jednoduchý psychologický jev, nic víc?“

Profesor mávl rukou.

„Už tomu nepřisuzuji význam.“ 

„Alastore! Rád tě znovu vidím, starý příteli!“

„Albusi,“ řekl bystrozor zdvořile. „Slyšel jsem novinky o mladém Harry Potterovi.“

Brumbál si zhluboka povzdechl.

„Je to Voldemort. Jsem si tím jistý.“

„Ten idiot Popletal!“ mumlal si Moody pod vousama. „Stále vám nevěřil. Mluvil jsem s ním před pár dny a trval jsem na důkazech, které máte o Voldemortově ‚vzkříšení‘, ale on…“ oháněl se rukama. „Sice mi to neřekl, i když jsem si tím jistý, ale on mě považuje za blázna, jako vždy. A přesto! Měl jsem důvod, když jsem se bránil všemi prostředky, které jsem měl…“

Brumbál mu pokynul, aby se posadil.

„Čaj, Alastore?“ usmál se. „Sám jsem ho vařil.“

„Albusi, víš, že piju jen…“

„Já vím, já vím…“

„Věř mi, mám DŮVOD pro neustálou ostražitost. Zvláště v těchto časech…“

Brumbál se uchichtl.

„Neustálá ostražitost…“

„Albusi! Děláš si ze mě srandu?“

„Promiň, Alastore,“ Brumbál znovu získal vážnou tvář, ale jiskříčky v jeho očích stále zůstavaly.

„Takže? Co navrhuješ, abychom udělali?“ zeptal se Moody a potřásl hlavou když viděl ředitelovy citronové dropsy. „Napadá tě nějaké místo, kde by mohl být mladý Harry?“

Brumbál vzdychl a jiskřičky v jeho očích vyhasly.

„Alastore, myslím, že tuším, kde Harry je. Problém je, že neznám přesné místo.“

Moody mu neodpověděl, ale jen zvědavě povatáhl obočí.

„Podlě mě je – nebo spíše jsou – v Nightmare Manoru.“

„Oni? Nightmare Manor? O čem to mluvíš?“

„Už šest nebo sedm dní jsem Severuse neviděl. Zmizel ve stejné době jako Harry. To nemůže být náhoda.“

„Ne, to určitě ne,“ zachmuřil se Moody.

„Dělá mi to starost. Severus je schopný se bránit. Pokud se nevrátil, znamená to, že k tomu měl dobrý důvod. Obávám se, že byl taky zajat.“

Brumbál zvedl hlavu. Moodyho oči – magické i to normální – byly upřené na něj, ale nepostřehl v nich žádnou lítost. Jen znechucení.

„Myslím, Albusi, že tě tvá fantazie zradila,“ zamručel. „Možná měl jiné důvody zůstat u Voldemorta…“

„Co tím chceš říct…“ Albusova tvář se zachmuřila. „Severus není…“

„Albusi! Jsi příliš naivní! Jsem si jistý, že tento Smrtijed, kterého považuješ za přítele, když viděl Harryho zajmout, už neměl důvod vracet se. Dosáhl svého cíle. Voldemortův nepřítel číslo jedna je v jeho moci. Proč by se Snape vracel?“

„Nevíš o čem mluvíš,“ promluvil pomalu Brumbál. „Severusovo rozhodnutí obrátit se na stranu světla bylo upřímné a vážné. Hodně nám během poslední války pomohl. Podal nám přesné informace o místech, osobách a akcích. Mluvil taky o Nightmare Manoru, Voldemortovém vězení.“

„Ukázal vám jeho přesné umístění?“

„Řekl jsem ti, že to nevím…“

„Vidíš, Albusi. NEVĚDĚL TO. Není to zvláštní?“

„Hledali jsme ho oba dva…“

„Ale nenašli jste ho, nemám pravdu?“

„To není Severusovou chybou. Několikrát se o to pokoušel.“

„Ablusi! Určitě tě zradil!“ rozkřičel se netrpělilvě bystrozor.

„Ty ho neznáš, Alastore,“ sykl naštvaně Brumbál. „Jak jsem ti říkal na procese, on BYL a JE na naší straně.“

„Možná že BYL. Ale změnil znovu strany. Přeběhlík není nikdy stoprocentně důvěryhodný.“

„Nemáš žádný důvod takto o něm mluvit, po tom všem, co jsi mu udělal,“ Brumbál mluvil potichu ale přesto měla jeho slova velkou moc.

„Co jsem mu udělal?“ Moody pokrčil rameny. „Jenom jsem ho vyslýchal. Bylo to nutné. Zajali jsme ho a prohlédli si jeho spis, tak jak to děláme se všemi ostatními!“

„Alastore. Vaše metoda vyslýchání není o moc lidštější, než to co si Smrtijedi nechávají pro své oběti!“

„Albusi! Jak se opovažuješ…!“

„Alastore! VÍM o čem mluvím!“

„To ten zatracený Smrtijed ti navykládal tyto lži?“

„Ano, Alastore, a ja MU věřím!“

„Ty si uvěříš spíš přeběhlíkovi, než starému příteli?“

Uprostřed hádky se oba muži postavili a přes stůl se naklonili jeden k druhému. Ale v tu chvíli si Brumbál povzdychl a znovu se posadil.

„Když ho konečně propustili z Azkabanu, kam jste ho poslali, přišel do mé kanceláře a vše mi vyprávěl. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nechtěl jsem tomu uvěřit. To, co říkal o tobě a Frankovi… Křičel jsem na něj, že je lhář,“ Brumbálův měl nepřítomný pohled, zatímco se rozvzpomínal na dávné události. Jeho hlas byl slabý. „Znal jsem Severuse. Je temperamentní a velmi sarkastický, chladný a odměřený. Potom mi na to nic neodpověděl. Jen pokrčil rameny a odešel. Byl jsem si jistý, že jen přehání. Ale… minulý rok se něco stalo a on přišel do mé kanceláře, posadil se na stejné místo, jako ty, dal mi malou flaštičku něčeho a požádal mě, abych ho vysvechl. Po nočné schůzi se Skrkem, který ho ovinil...“

Alastorova tvář zbedla.

„Ten prokletý Skrk...“

„To nebyla jeho chyba. Myslím, že ty bys na jeho místě udělal to samé.“

„Ten lektvar, byl to…?“

„Ano. Bylo to Veritaserum. Bylo připraveno Sorenem McReem, ne Severusem. Poslal jsem Sorenovi zbytek séra těsně po tom, co jsem vyslechl Severuse, aby lektvar ověřil. Nechtěl jsem tomu uvěřit… o tři dny později jsem dostal Sorenovu odpověď… Lektvar byl perfektní… Severus mi říkal pravdu… vyprávěl mi… události, které se odehrály před 14 lety…“ Brumbálův poklesl hlas.

„Ptal jste se ho na jeho lajalitu?“ zeptal se Moody suše.

„Ano. Chtěl to po mě. Stále a stále na tom trval, protože já jsem to nechtěl… nechtěl jsem znát jeho tajemství, jeho obavy a potíže.“

„Jeho činy,“ dodal Moody, ale Brumbál ho neslyšel.

Brumbál si vzpomínal na odhodlání vepsané na tváři Mistra lektvarů. ‚Albusi, chci, abys znal celou pravdu. Před 14-ti lety jsi podal své  svědectví a já chci, abys věděl vše. Všechno. O mě, Smrtijedech, a ano, o Moodym a Frankovi taky…‘

On nechtěl. Pokoušel se jeho přání ignorovat. A Severus ho…prosil. Severus - prosící… Byl v šoku. Mistr lektvarů na kolenou. Severus mu ukázal temné znamení. Byl si jistý, že se Voldemort brzy znovu vrátí. Přál si, aby mu Albus naprosto důvěřoval. ‚Albusi…musíš… musíš to vědět…‘

Byla to dlouhá noc. Po tom co Severus odešel, posadil se na židli, zapálil oheň v krbu a čekal odpověď.

Když ji konečně dostal, sešel do sklepení a omluvil se.

Severusova tvář byla bledší než obvykle, když Mistru lektvarů přiznával, že lektvar ověřoval McReem. Mohl viděl jeho zklamání.

Mohl jsem to vědět…‘ Mumlal si Mistr lektvarů.

Brumbál se nikdy předtím necítil tak vinný. Bylo to, jako by zradil muže, který byl po dva roky jeho špionem, po 14 let jeho kolegou a neúmyslně Harryho ochránce během 4 let… Ale bylo tak těžké věřit, že jeho přítel, Alastor a později i Frak… provedli tyto věci, jenom proto, že svého zajace nepovažovali za živou bytost…

Brumbál slyšel, jak Moody vyšel z místnosti, ale nemohl se vytrhnout ze svých myšlenek.

Severus… Proč ho nepoznal dřív? Proč mu nenabídl své přátelství? Nakonec spolu měli dobrý vztah, ale toto nejspíš Sevrusovi nestačilo…

Tento mladý muž žil ve stejné budově během celého desetiletí, byl mu věrný, udělal vše, co po něm žádal a nic si nepřál na oplátku. Ani přátelství, důvěru, porozumění. Určitě kvůli jeho vlastnímu svědomí. Severus svou samotu považoval jako zasloužený trest za jeho minulé chyby.

Tolik toho zameškal… A Severus také… Posledních 6 měsíců bylo k nezaplacení. Stali se příteli. A potom… ho nejspíš ztratil. A Harryho.

Sevrus a Harry. Byli stále naživu?

Severus a Harry… Byli oba dva držení ve Voldemortově pekle?

Severus a Harry… Dozví se to někdy...?
Poslední komentáře
04.03.2008 17:43:48: Díky za další díl překladu. Skvostné.
02.03.2008 21:42:32: Děkuji mnohokrát za překlad. :) Jsem moc ráda, že se najde alespoň několik lidí, kteří překládají ta...
02.03.2008 20:09:56: tohle je....úžasný...já sem úplně vedle...já tuhle povídku zbožňuju! Úžasnej překlad :)) Je tam toli...
02.03.2008 11:21:16: Úžasná povídka, skvělý překlad, tisíceré díky!!! Is, prosím, dlouho si další kapču neshovávej:) ...
 
@ Copyright 2011 iisis. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of iisis.