...

HP-Šťastné dny v pekle

Kapitola sedmá: Samota

Máte tu další kapošku k Peklu :) trošku opožděne, ale alespoň jste měli čas na psaní komentíků :D Jinak musím vás upozornit, že tato kapitola je opravená jenom mnou samotnou....je možný že tam budou nesrovnalosti, gramatický chyby snad ne, snažila jsem se je všechny vychytat...no nic, užijte si to....a prosím komentíky :)))

Mission

Zase to přišlo.

Harry byl mučen a on byl přinucen jeho utrpení sledovat.

Toto přihlížení se stávalo každým dnem těžší.

Snape si byl jistý, že nepřežije do noci.

První kolo bylo pro něj: Několikrát Cruciatus, fyzické zneužívání doplněné Voldemortovými krátkými poznámkami směřovanými na Harryho, ale když jeho oči sledovaly vše, co se dělo jeho profesorovi, jeho tvář zůstala nehnutá a po chvíli se ten Bastard rozhodl pokračovat na Harrym a Mistr lektvarů se najednou stal bezmocným pozorovatelem mučení.

Harryho řezné rány a poranění ještě nebyly zahojené, zejména Averyho řezné rány břitvou, které se znovu otevřely, ale Harry jen stále potichu stál.

Snape si vzpomněl na jejich skoro nesnesitelnou paniku z rána – nebo to bylo odpoledne? Nevěděl. Ve sklepeních Nightmar Manoru byla vždy tma a on už dávno ztratil ponětí o čase, ani dlouhá bezvědomí jim v tom nepomáhaly – takto úplně ztuhli hrůzou, když si pro ně Smrtijedi znovu přišli. Vybavila se mu Harryho kulatá a dětská tvář, bledší než kdykoliv předtím, sevřené prsty, strach, který cloumal jeho hubeným a znatelně slabým tělem… Cítil velkou potřebu ho ochránit, přirostl mu k srdci, ale proti jejich budoucnosti nemohl nic udělat…

Jejich vztah je mučí, pomyslel si. Voldemort to tušil, když se rozhodl zavřít je do jedné cely… a utrpení pokračovalo a pokračovalo…

Chlad místnosti mučení… pach krve… tlumené nářky… sadistický smích… chvějící se nohy a ruce, sevřené prsty a zuby, slabost a hlad… To vše se zdálo tak vzdálené a rozmazané, kromě jeho pocitů a odhodlání zůstat v tomto pekle stále člověkem, nedat Bastardům další důvod je mučit. Fyzické utrpení stačilo.

Když Voldemort odešel, rozhodli se Smrtijedi zbít i Snapea.

Společné mučení nebylo tak strašné jako bezmocné pozorování. Jistým způsobem se cítil lépe, jako by jeho bolest mohla zmenšit tu Harryho.

Teď mu ubližovalo vše.

Po dlouhém a krutém mučení přišla opět krátké chvíle svobody. Smrtijedi je znovu nechali v jejich cele, napůl v bezvědomí, na pokraji smrti, lásky a pozornosti… Čekalo je pár hodin bez Voldemorta, pár hodin vzájemného se utěšení a uklidnění, na posbírání odvahy před událostmi, které je ještě čekají.

Byli tak vysílení, že se nedokázali posadit. S posledními zbytky sil položil Snape Harryho do rohu, popadl plášť, přikryl je tímto nechutným kouskem oblečení, stiskl Harryho v náručí a stejně jako Harry ztratil vyčerpáním vědomí.

Konec se blížil, cítil to. Jeho poslední myšlenka byla, že by chtěl zemřít později, než Harry.  Takto by chlapce ochraňoval až do konce.


Snape nepoznával místo, kde se nacházel. Cítil se slabý a nemocný, příliš slabý, aby cokoliv udělal. Necítil svoje končetiny a nemohl otevřít oči. Spolu s tímto tu byl i další neznámý pocit, jako létání nebo vznášení se ve vzduchu jako mraky nebo ptáci… Byl světlem, listem ve větru, volný od všech břemen a pout, volný jako dítě, bez starostí a zodpovědnosti, bolesti, strachu, minulosti a budoucnosti…

Během chvil, kdy byl při vědomí, si uvědomoval, že jeho stav měl na svědomí převážně hlad, mučení a ztráta krve, ale nevěnoval tomu pozornost. Násilím tyto znepokojující myšlenky vytlačil z hlavy. Chtěl létat, být volný – a umřít. Toto bylo blízko. Tak blízko, že se toho mohl i dotknout. Světlo… zářivé světlo před ním, když se vznášel, jako by byl v ráji. Usmál se. Ráj… před Peklem.. Existovala nějaká cesta do ráje? Dovolili by mu tam zůstat? Jen před ním, ne vevnitř: nikdy by se nemohl dostat dovnitř, to věděl jistě.

Ráj nebyl pro vrahy jako byl on, přestože se změnil… Ráj byl pro lidi, kteří si ho zasloužili, jako například Quietus.

Quietus… pokud je v ráji, nikdy svého bratra víckrát nepotká. Nikdy. Nebude mu dovoleno tam vstoupit.

Cítil, jak se mu sevřelo srdce. Stále víc a víc těžkl, jako by se ho dotkl smutek, a už se nemohl dál lehce vznášet: země ho volala, dožadovala se ho realita: peklo místo ráje, do kterého se nikdy nedostane.

Vrahu,vrahu!  Křičel chorál hlasů pocházejících ze země na které ležel, hlasy obětí, které zabil, mučil nebo zranil, ho volaly tam, kde byly ony samy: ve studnici bolesti, strachu a samoty… sami v temnotě sklepení, kde strávily víc jak dvanáct let, samy a všemi podezřívané, podezřelé a opovrhované… Ale zasloužil si to.

Samozřejmě že si to zasloužil!

Věděl to. Ale bolelo to. Všechno, co chtěl, čeho se doprošoval, co žádal, o čem snil, byl někdo…kdokoliv… aby tam byl pro něj. Kdokoliv, kdo by na něj myslel jako na lidskou bytost, jenom jako na lidskou bytost…kdo by se o něj bál, kdo by mu věnoval dostatek pozornosti…

Najednou měl před očima Albusovu zaujatou a znepokojenou tvář… a potom ředitele zaslechl říct ‚poslal jsem ho k McReeovým‘ …Albus mu nedůvěřoval.  

Nikdo mu nedůvěřoval.

Zrádce jednou, zrádce provždy.

Zrádce dvou stran, jak to řekl Voldemort.

Zrádce všech těch, co měl rád.

Zrádce Anne.

Zrádce Quietuse.

Vrah… zrádce… Ano, toto všechno byl. Cítil, jak se kolem něj objevila temnota, žádající jeho život, a světla ráje se začala vzdalovat, těžkl, propadal se skrz Zemi až do nejhlubší propasti světa, zoufalý a osamělý.

Zaslouží si to. Všechno!

Byl odsouzený být věčně sám. Všechno chladlo, studenější jak led, studenější jak vesmír: byl to chlad smrti… Smrt ztracených duší, prokletí… Věčná samota…

Chtěl se stočit do polohy plodu, jako to byl zvyklý dělávat doma, ve svojí posteli, utěšujíc se teplem svého těla, ale teď nemohl.

Nemohl. Někdo ležel vedle něj, zabraňujíc mu stočit se do klubíčka.

Někdo se třásl a sténal hlasem sotva slyšitelnějším než šeptání. Přesto ho mohl Snape slyšet.

„Nechte ho na pokoji…prosím vás, nechte ho… odejděte, prosím, prosím,“ mumlala osoba vedle něj, její hlas se čas od času lámal tichým křikem. „Už jste zabil všechny kolem mě… prosím vás, prosím vás, nechte ho odejít…“

Ten slabý hlásek prosil JEHO, Severuse Nobiluse Snapea? Byla to jedna z jeho obětí? Bylo to dítě, chlapec Thomase Galvanyho? Ten hlas byl tak podobný…

 „Už ho nemučte, nechte ho, prosím… Vemte si mě místo něj… mě… ještě…no tak…“ hlas už nebyl skoro vůbec slyšet.

Snape bojoval, aby mohl otevřít oči, projasnit si mysl. Někdo s ním byl v tom pekle, kde se objevil. Někdo zoufalý a smutný, ale ne kvůli němu… a určitě to nebyl Galvanyho syn… Co tady ten kluk teda dělal?

Bylo tak těžké znovu se probrat k vědomí. Potřeboval posilńující lektvar… ale vzpomínal si, že jeho lektvary mu byly odebrány před několika dny… když byl vsazený do cely s Harrym. Harry…

HARRY ?

Najednou se mu to všechno zdálo jasné. Osoba vedle něj byl Harry, prosící pro… pro koho? Cože? Stále bojujíc proti slabosti se opřel o loket a otevřel oči. Přesně jak to tušil, jeho vidění bylo rozmazané, ale mohl znovu slyšet prosícího chlapce.

 „Ne, ne Cedrik.. zabijte mě místo něj…“ ticho a vzlykaní…a další zavzlykaná slova. „Není navíc…Já jsem ten, kdo přebývá… Přebytečný…“  a další nesrozumitelně mumlaná slova.

Snape potřásl hlavou. Co se stalo? Na koho Harry mluvil? O čem to bylo? Cedrik? Ten byl ale mrtvý. Už nejméně dva měsíce… a koho myslel tím ‚navíc‘? Kdo byl přebytečný? A proč?

Když se jeho pohled projasnil, zahlédl na chlapcově tváři něco zalesknout se. Jako peníze nebo zlato, celý obličej se mu leskl jako maska… Snape se té třpytivé masky starostlivě dotkl. Mokro. Bylo to mokré. Tekuté zlato? Koukl na své prsty. A nakonec to pochopil.

Byly to slzy třpytící se a zářící ve světle pochodně, slzy omývající Harryho obličej. Ve snu plakal…

Sen… Pomyslel si Snape hořce. Spíš by měl říci noční můra. Úmrtí, bolest a prosby… Mohla to být jedině noční můra s Voldemortem v hlavní roli.

Opatrně se dotkl jeho ramene a oslovil ho.

 „Harry…Harry, slyšíš mě? Probuď se!“

Dlouho se mu nedostávalo odpovědi. Snape začal třást křehkým tělem tak opatrně, jak jen mohl, ale nemělo to žádný smysl. V jednu chvíli už si začal zoufat.

 „Slyšíš mě, Harry? Musíš se probudit!“ zkusil mluvit víc nahlas, ale jeho hlas byl slabý a chraptivý.

 „Ne on, prosím vás…“ z Harryho zavřených očí unikl další příval slz. „Ne, nenene, prosím.“ Harryho prsty se sevřely. „Nechte ho být! Zabijte místo něj mě! Zasloužím si to… on ne…“ křik cloumal Harryho tělem přerušujíc tak příval slov.

Snape zděšeně zavtěl hlavou.

„Harry!“ zakřičel co nejhlasitěji. „Probuď se, poslouchej mě, Harry!“ zatřásl Harryho ramenem, tentokrát co nejvíc mohl.

Harry se náhle probudil z noční můry.

„Kde…kdo…?“ slepě zamrkal.

„Jsi se mnou. Se Severusem,“ muž dýchal co nejklidněji, uklidňujíc se po těchto hororových momentech.

„Severus?“ zeptal se slabým hláskem. „Kdo je Severus?“

Snape se v duchu nakopl. Chlapec mu evidentně nikdy neřekl Severus.

„S profesorem Snapem,“ vysvětlil, stále se uklidňujíc.

„Profesore?“ zakřičel Harry náhle a pokusil se posadit. „Vy jste ŽIVÝ?“

„Samozřejmě že jsem. Neslyšel jsi mě?“ odsekl mu Snape. V jednu krátkou chvíli se zdál být pobouřený, ale úleva všechnu jeho mrzutost zahnala.

Pravděpodobně nebyl sám, komu se ulevilo. Obrovská úleva uvolnila napětí v dětském obličeji.

„Jste tady,“ bylo jediné co Harry řekl, usmál se a zavřel oči.

„Ano, proč?“ Snape byl opravdu zvědavý a naklonil se k Harrymu blíž.

Snape se lehce začervenal.

„Já…já…“ pokusil se promluvit, ale nepovedlo se. „Nic, pane. Opravdu.“

„Plakal jsi ve snu.“ Bylo jediné co profesor řekl.

„Vy před několika dny také,“ pokrčil Harry trochu rozpačitě rameny.

Snape si povzdychl promasíroval si krk.

„Měl jsem noční můru. O… o Quietusově smrti… pokusil jsem se…“ bylo moc těžké to vyslovit. Ale neměl čas na to, aby tu fňukal. Pokud chtěl, aby mu hoch důvěřoval, musel pokračovat. „Pokoušel jsem se ho zachránit, ale zklamal jsem. Stejná věc se opravdu stala před 15-ti lety…“

Poslední věta bylo jen slabé šeptnutí. Harry otevřel oči a jejich pohledy se setkaly.

„To je mi líto, pane. Znovu jsem vám ublížil,“ řekl s vážností.

„Znovu?“ zeptal se Snape úplně nevěřícně.

„To že tu trpíte je moje vina. Já jsem to způsobil. Všechno je to moje vina.“

Snape v chlapcových očích viděl, že to myslí vážně. Najednou se cítil staře a unaveně. Jako by měl víc než 37 let. Víc jak 40. Ve skutečnosti…jako by měl 80. Cítil se jako tehdy při hodině lektvarů, když bezvýsledně snažil vysvětlit nějakou jednoduchou věc Longbotomovi nebo jednomu z Mrzimorských. Proč, k čertu, Harry nemohl pochopit úplně jednoduchou věc, že nic NEBYLA jeho chyba? Vůbec nic. Ale to on nikdy nepochopí, to bylo jasné. A už ho to unavovalo.

„Přestaňte s tím, Pottere,“ štěkl na něj svým nejlepším hlasem umaštěného bastarda. „Není to tvoje chyba. A. i. Kdyby. to. Byla. Tvoje. Chyba. Už. To. Po. Šesti. Dnech. V. tomto. Pekle. Není. Důležité. Pochopil jsi mě?“

Poslední věta byl spíše beznadějný výkřik, než naštvaný řev, který plánoval. Harry sebou překvapeně trhnul. Jenom pokýval hlavou, neodvažujíc se odpovědět.

„Nevěřím ti,“ Snape pobouřeně potřásl hlavou. „Odsuzuješ se za tuto situaci. Ale NEMÁŠ k tomu důvod. Nebylo to tvoje rozhodnutí, a já tě za něj neodsuzuji. Radši budu tady s tebou, než kdekoliv jinde.“

Tentokrát je toto neúmyslné přiznání překvapilo oba dva. Harry překvapeně zamrkal a rozmluvil se.

„Zdálo se mi, že vás Voldemort zabil. Přímo přede mnou. A já vás nemohl zachránit. Umřel jste jako mí rodiče, Cedrik… jako všichni kolem mě…“

Snape polkl. Ještě Cedrik. Začínalo to být podezřelé.

„Nemůžeš si jeho smrt odpustit,“ uvědomil si. Nebyla to otázka.

„Zemřel kvůli mně. Já jsem byl Voldemortův cíl, ne on. Byl to jen…omyl. Můj omyl. Ale i tak to byla chyba… A když Voldemort přikázal Červíčkovi zabít ho, řekl: „Zabij přebytečného“. Jako by nic neznamenal… jako by to nebyla osoba, člověk… jen omyl…“ Harry se třásl. „ Nemohl jsem nic udělat,“ Harry se od Snapea odvrátil a tvář skryl do dlaní. „V mém snu jsem cítil to samé. Zabil vás. A já proti tomu nemohl nic dělat. Ale bolelo to víc, než u Cedrika… Tak moc to bolelo…“ zašeptal.

Snape měl náhle potřebu sevřít vzlykajícího chlapce v náručí. Uchopil Harryho ramena a otočil ho k sobě.

„Děkuji ti, Harry,“ sám pořádně nevěděl, proč mu děkuje. Za pocity naznačené slzami? Nebo za jeho upřímná a odvážná slova? Vlastně to nebylo důležité. Přitáhl si Harryho blíž, obtočil ruce kolem jeho ramen a silně ho k sobě přitiskl. „Jsem tady, nezneklidňuj se.“

Harry skryl tvář do Snapeových šatů – nebo spíš jejích zbytků – a povzdechl si. Strach? Úleva? To Snape nemohl určit.

„Nechci umřít, pane, ale… nechci znovu zůstat sám… být znovu samotný…“

Tyto slova byly tak podobné pocitům ze Snapeovy minulé noční můry, která jej stále tvrdě a hluboko zraňovala v jeho srdci.

Ale PROČ? Proč by se měl Harry takto cítit?

Toto dítě si nezasloužilo být samo. Tak proč byl nucený se takto cítit?

Chlapec neudělal žádné hříchy, kvůli kterým by se musel stranit ostatním, tak jako měl on. Proč by ho nechali samotného?

Dvakrát ‚proč‘. Jedno adresované osudu, druhé okolnostem.

„Proč říkáš ‚znovu sám‘, Harry?“ zeptal se opatrně. „Kdy jsi se cítil sám?“

„Cítím se samotný skoro stále,“ zašeptal s hlavou stále opřenou o Snapovu hruď, schovávajíc svůj výraz. „Kromě posledních dnů,“ dodal o chvíli později.

Zase tento zatracený pocit: chlapec se cítil jako on… Jakto?

„Ale jsi se svými přáteli… tvojí rodinou, Harry. Určitě nejsi sám.“

„Už jsem vám říkal, že mí přátelé jsou děti. A moje rodina jsou jen osoby, které mnou opovrhují a hrozně se snaží ignorovat mou vlastní existenci. Ale tato ignorace je úplně nová: začali s tím teprve nedávno. Jinak mě nenáviděli. A jistým způsobem to bylo lepší. Přinejmenším jsem cítil, že existuji. Ale potom… se mi úplně vyhýbali. Řekli si, že bude lepší na mě nemluvit… nedívat se na mě… a Sirius tam pro mě kvůli jistým způsobům, které znáte, nemohl být. Ve skutečnosti Siriuse opravdu neznám. Jen několik dopisů a tři nebo čtyři setkání, nic víc… Všechno bylo tak… prázdné.“

Ale Snape nepochytil druhou část jeho zpovědi.

„Tvoje rodina tebou opovrhovala? Ignorovala tě? Proč jsi to neřekl řediteli?“

„Co mu říct? Svoje pocity? Nebo co? Že jsem žil 10 let v přístěnku? Že jsem neměl nic, co bych mohl prohlásit za svoje až do doby, kdy jsem si koupil šaty a potřeby do školy? Že jsem nikdy neměl nové oblečení a musel jsem nosit hadry mého bratrance? Že jsem byl stále týrán vlastní rodinou? Že jsem později musel držet s Dudlym jeho dietu a měl jsem hlad? Že jsem monstrum, které drželi zavřené během všech mých letních prázdnin? Že jsem nezískal trochu svobody jinak, než vyhrožováním mým vražedným kmotrem? Že mi kromě lží neřekli nic o mých rodičích? Tvrdili mi, že zemřeli v autě při autonehodě, že můj otec byl bez práce, neužitečný, v ničem dobrý, že má matka byla kurva… Tolik jsem se styděl. Ale na druhou stranu nikdy mě nebili, nebo mě fyzicky netýrali. Cítil bych se směšně jít si s těmito hloupostmi stěžovat řediteli…“ všechna bolest jeho života vytryskla ven. Hořkost, smutek a rezignace.

Snape dobře chápal chlapcovy pocity. Měl pravdu. Pokud dítě nebylo bito, nebylo jeho rodině odebráno. Trocha špatného jednání nebyla podstatná, opravdu. Hodně dětí má rodinu jako Harry – například on. Bylo to bylo lednice. Studená a bez emocí.

Quietus bylo jediné teplo v zimě jeho dětství.

Snape se otřásl, když si představoval, jaké by bylo jeho dětství bez Quietuse. To by bylo hrozné. A… jeho rodiče ho nikdy nezavírali v přístěnku. A… měl vše co potřeboval. Stravu, oblečení, hry… jediná chybějící věc byla láska. Ale… alespoň na něj byli pyšní. Na Quietuse taky, přestože… Ne. Jeho dětství bylo podstatně lepší než to Harryho. Během této chvíle Harry pokračoval ve svěřování se.

„Nikdy, až do doby kdy jsem potkal Rona v Bradavickém expresu a později Hermionu, jsem neměl přátele. Nikdo nechtěl být mým kamarádem. Nikdo nechtěl být přítel monstra, být bitý a týraný Dudleym. Byl jsem ÚPLNĚ sám až do svých jedenácti let. Neměl jsem žádného kamaráda, žádnou rodinu, nikoho, kdo by se mnou chtěl mluvit, kdo by se mě zeptal jak se mám. Alespoň ten idiot Dudley mě občas šikanoval a já mohl cítit, že stále existuji.“

Snape byl ochrnutý a beze slov. A úplně otřesený Harryho slovy.

VĚDĚL, co to znamená být sám.

Neměl jsem žádného kamaráda, žádnou rodinu, nikoho kdo by se mnou chtěl mluvit, kdo by se mě zeptal, jak se mám.‘

V této větě rozeznal své vlastní pocity. Pobouření, rezignaci, konečnou povahu. Když jste se nakonec vzdali a přijali svůj osud.

„Nejsi sám, Harry, už ne. Zůstanu s tebou. Zůstanu s tebou tak dlouho, jak budu moct. Slibuji,“ Snape nevěděl, proč to řekl. Ale nelitoval toho. I když sarkastické hlasy v jeho hlavě nechyběly, aby mu připomněly jeho vlastní situaci. ‚Severusi, Severusi… Jsi to TY, kdo nechce být sám, není to tak? Jsi polekaný svojí vlastní noční můrou, nemám pravdu?‘

Ne. Harry si nezasloužil být sám. On, Severus Snape, byl jeho poslední šancí na pomoc, aby mu dal společnost, a možná… taky rodinu? Neměli moc času. Dny… možná jen hodiny… A ano, Voldemort čerpal prospěch z jejich vztahu, ale on to Harrymu nemohl odepřít. Láska v životě znamenala vždy víc bolesti, než úplného štěstí.

Pokusil se to Harrymu vysvětlit.

„Nezasloužím si vaši pozornost, pane,“ odpověděl slabě Harry po tom, co si vyslechl jeho vysvětlení.

„Pottere pamatuješ, jak jeden z nás před několika dny říkal: ‚Toto není vhodné místo mluvit o zásluhách‘ ? Řekl jsi mi to, když jsem se odvážil naznačit, že si nezasloužím žít,“ Snape v kruzích hladil Harryho záda. „Můžu jenom zopakovat tvoje slova. A…“

„Ale…“ pokusil se Harry Snapea přerušit, ale tentokrát nezvítězil.

„Buď zticha Pottere. Mluvím já,“ jeho tón byl tvrdý a Harry se radši zdržel poznámky. „Takže. Nicméně pokud mluvíme o zásluhách, říkám ti: nic z tohoto si nezasloužíš. Nezasloužíš si být mučený a zanedbávaný. Nemusíš ničeho litovat, za co se omlouvat. Cedrik je mrtvý. To je pravda. Ale nebyla to tvoje chyba. Byla by to tvoje chyba, kdybys věděl, co se stane. Ale nevěděl jsi to. Ani jsi nechtěl, aby tví rodiče zemřeli. Neměl jsi v úmyslu někomu ublížit. Klíčové slovo je: úmysl. Můžeš se odsuzovat jedině pokud jsi měl v úmyslu škodit někomu jinému. Rozumíš mi?“

Harry se neodvažoval ho přerušit a jen přikývl.

„Být sám je ten nejhorší trest, jaký může kdokoliv dostat. A teď mě poslouchej: Já si to ZALOUŽÍM. JÁ. NE TY. Spáchal jsem spoustu zločinů. Když jsem byl mladý, udělal jsem hrozné věci a neudělal jsem je náhodou. Měl jsem V ÚMYSLU  škodit, zranit, způsobit bolest. A litoval jsem jich jenom proto, že byl Quietus zabit. To byl hodně egoistický důvod, nemyslíš? Kvůli tomuto si zasloužím zemřít sám v tomto pekle. Ale jsi tu ty, takže pokud se rozhodnu naplnit svůj trest tím, že umřu sám, jen tím rozšířím svoje hříchy, protože tě tím zraním,“ Snape čekal až Harry zvedne hlavu a podívá se na něj, aby mohl pokračovat. „A pokud se rozhodneš trestat se samotou, zraňuješ mě tím,“ dodal už klidně.

„Nikdy předtím jsem o tomto nepřemýšlel, pane,“ Harryho hlas byl klidný a jasný. Jeho oči doširoka otevřené a prýštila z nich upřímnost.

 „Už jsem ti dvakrát říkal, že jsem šťastný, že jsem tu s tebou, nemám pravdu?“

 „Ano. Řekl,“ přikývl Harry.

 „Můžeme tedy toto téma ukončit?“ v jeho hlase byl náznak netrpělivosti.

 „Můžeme,“ Harry hluboce vydechl.

V úplné tichosti se položili na záda a vychutnávali si společnost toho druhého. Harry si položil hlavu na Snapeovo rameno, zatímco profesorova ruka byla obtočená kolem jeho ramen. Tentokrát nemyslel na trapnost situace, nepřipadala mu trapná.

„Víte něco o mé rodině?“ zeptal se najednou Harry. „Dursleyovi mi o nich nic neřekli.“

„O vašich rodičích?“

„Nejenom o nich. Nemám žádné příbuzné kromě tety Petunie, sestry mé mámy, se kterou žiji. Víte, co se stalo zbytku mé rodiny?“

Snape zavřel oči.

 „Ano, vím co se stalo vašim prarodičům. Ptám se sám sebe, proč vám o tom Albus neřekl,“ Harry nic neříkal, takže po chvíli Snape pokračoval. „Jak jistě víte, rodiče vašeho otce byli kouzelníci. Vaše babička měla obchod na Příčné ulici, vyráběla a prodávala cestovní kufry… ano, ano… můj školní kufr byl také výtvorem vaší babičky. Vymyslela nový typ cestovních kufrů nazývaných   ‘Lastura‘. ‘Lasrury‘ mohly být použité více způsoby, protože jsi dovnitř mohl uložit více věcí, než do normálních kufrů. V naší době jsi mohl koupit i kufr odvozený od tohoto modelu, možná si vzpomínáš na Moodyho cestovní kufr…“

 „Kufr se sedmi zámky!“ vykřikl Harry.

 „Ano. Obsahuje také malý sál, vzpomínáš si?“ Harry přikývl. “To je model Lastura-M. M jako místnost.“

 „Máte taky takovýto kufr?“

 „Ne. Já mám Lasturu-N9. To znamená, že má 9 zámků, ale žádný z nich neobsahuje místnost. Je to normální kufr.“

 „Pokud chcete odjet na prázdniny, nemusíte s sebou brát kopu tašek. Všechno co potřebujete, dáte do jednoho kufru. Pokud se odsud dostanu, koupím si jeden kufr-Lasturu,“ usmál se Harry zasněně.

 „Dám vám svůj. Byl vyrobený vaší babičkou osobně.“

Harry zavrtěl hlavou.

 „Ne děkuji, pane. Je váš. Nechci vám ho vzít,“  když už Snape otevíral pusu, Harry pozvedl ruku. „Ne, pane. Chci kufr s místností. Je to zajímavější a chci mít místo, kde bych mohl žít, až budu mít Dursleyových plné zuby.“

 „To určitě neuděláš, Pottere. Dokud budu naživu, nikdy tam nebudeš žít, přísahám,“ zdálo se, jako by to řekl znuděně.

„Dobře, pane,“ Harry se široce usmál. „Tak pokračujte s mojí rodinou.“

Profesor se k chlapci otočil a taky se na něj usmál.

 „Váš dědeček, Harold Potter, byl bystrozor a dobrý přítel Brumbála. Bojovali společně proti Temnému pánovi, Grindewaldovi, a pokud si dobře vzpomínám, zachránil Potter řediteli život během poslední bitvy. Toto byl nejspíš důvod, proč v případě vašeho otce dělal Brumbál výjimky, když byl ve škole…“ Snapeův obličej byl plný emocí. Převážně zloby. „Brumbál měl vždy předsudky k jistým studentům. Upřednostňoval Nebelvíry a děti Bystrozorů a pohrdal Zmijozely a takzvanými ‚Temnými rodinami‘ a jejich dětmi jako v mém případě,“ profesorovy oči byly upřeny do prázdna. „Dobrá, ve většině případů měl důvod. Jako například v mém případě. Nebo taky v tom Luciusově. Ale…ze začátku opovrhoval i Quietusem, jenom kvůli naší rodině. A Quietus nebyl nikdy zlý…“ náhle se probudil ze svého transu a pokračoval víc nahlas. „Jsem si jistý, že Quietus byl hlavním důvodem, proč Brumbál zanechal svých směšných předsudků.“

Po krátké pauze Harry otevřel pusu.

 „Ale…Brumbál porazil Grindelwalda v roce 1945 a můj otec se narodil kolem 50. let…“

 „No… vaše babička byla mnohem mladší, než váš dědeček,“ usmál se Snape. „Potkal ji v Bradavicích, kde vyučoval OPČM a pokud se nepletu, vaše babička byla jednou z jeho studentů.“

 „Byl to také váš profesor?“

 „Ne,“ zatřepal Snape hlavou. „Voldemort se objevil v roce 1968 a tvoje babička nechala školy, aby s ním mohla bojovat a trénovat ministrovy Bystrozory. Já jsem nastoupil do školy v roce 1969, rok po jejím odchodu. Podezírám ji, že zaklela toto místo, aby se na něj mohla po válce vrátit,“ na tváři Mistra lektvarů se objevil nepěkný úsměv.

 „S tím postem byly problémy 25 let?“ vyvalil Harry překvapeně oči.

 „Přesně. Já jsem měl šest profesorů OPČM během sedmi let.“

 „Oh. Já jich budu mít pravděpodobně sedm,“ usmíval se Harry od ucha k uchu. „A jejich rodiny? Moji prarodiče neměli další členy rodiny?“

 „Nevím nic dalšího o tvojí babičce, ale slyšel jsem, že celá rodina Harolda Pottera byla vyvražděna Grindelwaldem, který se takto mstil za jeho bystrozorské aktivity.“

 „Další úmrtí…“

 „Ano… A tvoji prarodiče byli zabiti samotným Voldemortem, který se mstil za činy Jamese Pottera jakožto bystrozora… rok před svatbou tvých rodičů.“

Harry polkl a nic neříkal. Zdálo se to jako zázrak, že někdo přežil.

 „Připomíná mi to vyvražďování během druhé světové války…“ řekl tiše. „My jsme zabíjeli kouzelníky a kouzelnící nás…“

 „Jako všude na světě… Stejně jako se mudlové vyvražďovali mezi sebou.“

 „Zdá se to být hlavní charakteristikou lidí… Proč?“ zeptal se beznadějně.

 „To nikdo neví, Harry,“ odpověděl mu Snape klidně. „Pokud bychom znali odpověď, možná bychom proti tomu něco udělali.“

Po dlouhém tichu Harry pokračoval ve vyptávání.

 „A rodiče mé mámy? Víte o nich něco?“

V profesorově tváři se najednou objevil neprostupný a odměřený výraz.

 „Neznám je,“ jeho hlas byl chraptivý a studený. „Ale… byl jsem tam, když byli zabiti…“


 „Já toho bastarda zabiju, Remusi. To ti přísahám,“ Siriusovy oči se zlostně leskly. „Nezáleží na tom, co řekl Brumbál, jsem si jistý, že se neodvažuje vrátit, protože Harryho nakonec zabil.“

Remusův obličej byl plný vrásek, únavy a utpení posledních dnů. Už neměl Vlkodlačí lektvar a Snape mu neposlal jeho obvyklou dávku, takže jeho přeměny byly stejně bolestivé jako kdysi… ve skutečnosti to byl hlavní důvod, proč Sirius věděl, že Snape zmizel. Nedostat elixíru.

Naklonil se dopředu, aby si vyslechl zlost jeho kamaráda proti Mistru lektvarů a nemohl si pomoci, aby se necítil čím dál víc naštvaně. Bylo lehké uchylovat se k závěrům, že za Harryho zmizení byl zodpovědný Snape…a možná i za jeho smrt…“

 „Konečně dosáhl svého posledního cíle jako Smrtijed…“ zahřímal temně Sirius. „Jak mu mohl Albus důvěřovat déle jak minutu? Důvěřovat Smrtijedovi… nechutnému Zmijozelovi… Já mu to říkal… Ale Brumbál si byl tak jistý.. a podívej!“

Remus se snažil zůstat klidný. Mohl chápat názor jeho přítele, ale… On Brumbálovi věřil. Přestože Brumbál dělal ve svém životě chyby a důvěřoval lidem, kteří si to nezasloužili, Snape byl… byl něco jiného. Pracoval pro Brumbála víc jak deset let. A přestože stále trval na nenávisti k Harrymu, riskoval svůj život,když to bylo nutné … Lupin si povzdechl. Opravdu nevěděl, co si o Snapeovi myslet, ale také nebyl přesvědčený o jeho vině.

 „Špinavý červ… Smrtijed… možná že byl i jedním z vrahů Anne…“

 „To by stačilo, Siriusi!“ rozkřičel se z ničeho nic Lupin. „Zavři tu svou velkou hubu, nebo tě prokleju!“ zvedl podrážděně svou hůlku.

 „Remusi?“ zeptal se překvapeně Black. „Co se stalo…?“

 „Nesejde na tom, co se stalo Harrymu, vím jistě, že to nebyla Snapeova chyba. Harry utekl sám, nebyl to Snape, kdo jej vzal daleko od rodiny. Voldemortovi sluhové určitě hlídali jeho dům a unesli ho, když Harry opustil ochranné bariéry. V tento moment byl Harryho osud zpečetěn. Snape už nemohl nic dělat. Sám by byl moc slabý, přestože je na naší straně. A kdyby nebyl, proč by se i tak nevrátil? Mohl Brumbálovi říct, že byl Harry chycený, a že mu nemohl pomoct, protože ho Voldemort zabil, nebo něco takového… Ale on se nevrátil a já si myslím, že byl zabit spolu s Harrym. Možná, že se pokusil život toho kluka ještě jednou zachránit…“

 „Ty jsi takový idiot, Remusi! Já jsem přesvědčený, že Snape nakonec Harryho zabil a že měl strach se vrátit a být vyslýchaný pod Veritaserem, aby jeho malá tajemství nebyla odhalena…“

 „Brumbál tvrdil, že Snapea vyslýchal před několika měsíci…“

 „Z jeho vlastní iniciativy a sérem, které mu dal Snape… To je trošku divné, nemyslíš? Moody Brumbálovi taky nevěří a já Moodymu důvěřuji. Taky Snapea vyslýchal před jeho procesem na Ministerstvu a říkal, že Snape pod Veritaserem všechno přiznal: vraždy, mučení… všechno, Remusi.“

Lupin zkřížil ruce na hrudi.

 „Tvrdíš, že jsem idiot. Ale co TY?“ jeho oči byly plné zuřivosti a frustrace. „Vzpomínám si na jednu dlouhou diskuzi před několika dny… Vyprávěl jsi mi o tvém malém pobytu v ministerském vězení… o pozorné péči bystrozorů… dva měsíce, které jsi tam strávil… rány, mučení, vynucené požívání Veritasera, až JSI JIM ŘEKL VŠECHNO, CO CHTĚLI SLYŠET! Říkal jsi mi to! TY! Už si nevzpomínáš? Přiznal jsi, že jsi zradil Jamese a Lily Potterovy, protože jsi chtěl aby tě nechali zemřít v klidu.“

Black s jasnou bolestí sklonil hlavu.

 „Jo… vzpomínám si…“ Chtěl, aby Lupin přestal. Ale jeho kamarád byl nemilosrdný.

 „A teď důvěřuješ Moodymu, zatímco to byl on, kdo Snapea vyslýchal… bezpochyby stejným způsobem, jako tebe!“

„Nic nechápeš!“ rozkřičel se náhle Black. „Brumbál Snapea zachránil, zatímco pro mě neudělal nic!“

 „Možná proto, protože Snape NIKDY své činy nepřiznal! Nepromluvil jenom kvůli tomu, aby ho nechali v klidu…“

 „Lhal mu!“

 „Můžu se tě zeptat, proč si to myslíš? Snape mohl udělat cokoliv, nikdy mu nebudeš věřit. I kdyby Harryho zachránil z rukou Voldemorta, našel by sis dobrý důvod nenávidět ho i za toto, jsem si tím jistý.“

 „Zabil mou sestru.“

 „Ne.“

 „Je to jeho chyba, že Voldemort zabil mou rodinu.“

 „Byla to tvá ‚chyba‘ pokud chceš opravdu viníka! Byla to odplata, jak jistě VÍŠ! Odplata TOBĚ! Za tvoje činy! „

Dva muži stáli naštvaně jeden proti druhému.

 „Takže ty podporuješ tohoto podlézavého Smrtijeda spíš než mě!“ zařval Black.

 „Nikomu nenadržuji. Zkouším být jen objektivní.“

 „Ty nejsi objektivní, ty jsi slepý… Je to vrah.“

 „Nikdy se tě nepokusil zabít. Ty naproti tomu…“

 „Chceš říct, že…?“

 „Ano to chci říct!“

 „VYPADNI!“ křikl Black a zvedl pěst na jeho přítele.

 „Je to MŮJ dům, Siriusi. TY můžeš jít, pokud chceš. Ale rád bych, abys zůstal,“ dodal Lupin pomaleji. Black nevypadal, že by to pochopil, tak mu to zopakoval. „Můžeš tu zůstat, Siriusi. Ale nekřič na mě. Prosím.“

Black velmi pomalu snížil paži. Cítil se vinný.

Pro..promiň, Remusi. Ztratil jsem nervy…“ zahuhlal nízkým hlasem.

 „To vidím,“ Lupin se lehce usmál a otočil se.

Posadili se na pohovku. Black si položil lokty na kolena a schoval tvář do dlaní. Devět minut ani jeden nepromluvil. Lupin bez zájmu zavřel okno a Black zůstával bez pohnutí sedět.

Nakonec to byl on, kdo prolomil ticho.

Lupin nic neřekl. Jen zůstal sedět a usilovně svého přítele poslouchal. Slova vycházela pomalu, zdálo se, že Black se musí k přiznání viny donucovat… Ale byl konec dělání ze sebe obětního beránka.

 „Byla to má chyba. Prořekl jsem se… Ale byl jsem sám.. Už jsem neměl důvod k životu. Prostě...na ničem nezáleželo. Chápeš?“ zeptal se a dusil se utrpením. Lupin přikývl.

 „Myslím, že ano.“

 „Všechno se zdálo být tak prázdné. Moje rodina byla mrtvá. Odstrčil jsem tě, protože jsem tě podezíral. Peter nás zradil. A… Judith mě taky opustila… myslela si, že jsem zrádce a o několik měsíců později byla provdaná za syna od Butlera z Ravenclaw…(promiňte, ale já tyto jejich názvy opravdu neznám, budu se na to muset později zeptat iisis) Když jsem to zjistil, už jsem nemohl…“

Ramena se mu třásla tichými vzlyky.

„Chtěl jsem jenom umřít. Myslel jsem si, že dostanu Mozkomorův polibek, když přiznám činy, ze kterých se udám.“

 „Víš, že Snape byl ve stejné situaci? Ztratil rodiče, svou lásku, a taky svého bratra…“

 „Jo, Quietuse…“ zamyslel se Black. „Jediná osoba, kterou kdy miloval, alespoň si to myslím. Měl radši Quietuse než Anne…“

 „A ty a James…“ začal znovu Lupin, ale Black ho přerušil.

 „Já vím, prosím, nevracej se k tomu. Zdál se to být dobrý vtípek…“

 „Nenáviděl jsi Severuse a chtěl jsi se mu pomstít na jeho bratrovi.. To nebylo fér…“

 „Já vím, já vím… ale byl to Jamesův nápad.“

 „Už mi to říkal. Měli jste být vyloučeni, málem jste zabili kluka mladšího než vy sami. Jedině díky Quietusovu zásahu jste směli zůstat v Bradavicích.“

 „A taky díky Haroldu Potterovi, nezapomeň…“

 „Dobře… dal jsi Severusovi dost důvodů na to, aby tě nenáviděl. Málem jsi zavraždil jeho bratra. A po tomto i jeho – navíc mnou. Ty nemáš důvod ho nenávidět, nebo proti němu mít předsudky. Musíš se pokusit mu věřit.“

 „Ale je to tak těžké…“

 „Byl tam, Remusi,“ povzdechl si zhluboka Black. „Nejméně několik měsíců, nepamatuju si to přesně.“

 „Jak to víš?“ Lupin zbledl.

„Byl v cele naproti té mojí.“

Lupin se zdál být naprosto v šoku. Během dlouhé chvíle nemohl otevřít pusu. Nakonec potřásl hlavou.

„Nikdy si mi to neřekl,“ podařilo se mu promluvit.

„Nikdy ses mě na to nezeptal,“ odpověděl suše Black.

„Už nevím, co si o tobě myslet…“ zamumlal Lupin smutně, a koukal se z okna na purpurové mraky zakrývající zapadající slunce. „Už nevím…“

 

Poslední komentáře
25.06.2008 13:05:38: Ravenclaw znamená Havraspár (máš to i v tom názvu)smiley ale ta povídka je super a překlad samozžejmě ...
25.03.2008 15:04:36: Povídky na této stránce čtu všechny, a moc se mi líbí. Jsou moc povedené. Děkuji.
19.03.2008 16:59:28: Chválím překlad a vážím si tvé námahy.
19.03.2008 15:42:15: To, ze preklad je uzasny ani netreba hovorit, majster sa vzdy pozna.smiley Zaujimalo by ma, kedy bude...
 
@ Copyright 2011 iisis. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of iisis.