...

HP-Šťastné dny v pekle

Kapitola patnáctá - Dire au revoir et bienvenue

Ahojte, tak jsem to stihla ještě dřív, než jsem měla skutečně v plánu, ale tak za to nemusíte děkovat mě, jako spíš candy :D Kdyby nebylo jí a jejího věčnýho popostrkování.. :D
Nebudu se tu nějak dlouze vypisovat, ručičky už pletou každý druhý slovo. Jen ještě k básni na začátku - překlad patří iisis a je to tu jen provizorně zatím, bez háčků a a čárek, jak si určitě všimnete. Hned další den to dám dokopy.. :)

Nothing lasts forever

But some things end too soon

Now those fields of fascination

Are just dull and empty rooms...

But, oh, that luck what did it show

Close the book,

now we will never know...

 

Nic netrva vecne

No nektere veci konci prilis skoro

Ted jsou ty komnaty fascinace

Jenom temnymi a prazdnymi pokojmi

Ale, ach, to stesti, co nam predvedlo,

Zavri knihu

Ted se to uz nikdy nedozvime

 

(Chris Rea)


Další den byl celý obestřen neprostupnou mlhou. Přicházeli muži i ženy z celého světa, pod maskou lístosti skrývající nezájem, zvědavost, strach a někdy i radost a úlevu, a ty oficielní návštěvy v márnici…

 „Co teď budeme dělat?“ byla nejčastěji pokládaná otázka.

 „Určitě nebyl tak silný, když ho  mohlo zabít jedno smrtící kouzlo… Třeba nebyl tím zachráncem…“ to byl další obecný názor.

 „Slyšel jsem, že ho Vy-víte-kdo umučil k smrti…“ prohlašovali ti lépe informovaní.

 „Mučil ho celé dva týdny…“ dodávali ti, kteří měli člena rodiny pracujícího na Ministerstvu.

 „Můj bratranec pracuje na Ministerstvu a slyšel, že prý se Potter chtěl stát novým Temnýn Pánem a proto ho Vy-víte-kdo zabil…“ toto byl ten nejhorší drb. Snape by tipoval, že pocházel od Popletala. Přesto musíme ještě dodat, že Severus Snape byl ten kdo chlapce zabil. A v tomto případě bylo předmětem diskuze i to, jestli je to pravda nebo ne.

Dalo se zaslechnout nespočet podobných názorů. Po několika hodinách to Severus vzdal a stáhl se do sklepení, kde mohl být sám až no noci. Poslední noc s Harrym před pohřbem… Stáhlo se mu hrdlo. Posadil se před krb a hodiny sledoval temnotu před sebou. Po chvíli se objevil Black s malou holčičkou a tak radši utekl do Zapovězeného lesa, kde se dlouhé hodiny jen tak procházel. Zoufale si přál mluvit s Brumbálem, ale ten byl tak zaneprázdněný přípravami na pohřeb, že mu nemohl obětovat ani chvíli svého času.

Potřeboval se ho zeptat na tajný vztah mezi ním a Harrym, a na důvody které ho vedly k zatajování této informace během celých patnácti let. Ale na to is musel počkat. Po pohřbu…se ho musí na všechno zeptat. Zasloužil si pár odpovědí. Nebo přesněji: zasloužil si znát všechny odpovědi. Už nebyl špionem. Mohl si dovolit z nát všechny skryté informace. A neohrožovalo to Řád ani Stranu světla.

A přesto… Co když si nezasloužil bít se za stranu světla? Opravdu k nim patřil? Před jeho a Harryho zajetím sám sebe považoval za chladného bastarda bez srdce, který zmeníl strany ze sobeckého důvodu, a který nebyl přesvedčený o správnosti Brumbálových myšlenek. Vlastně byl tenkrát přesvědčený, že nejdůležitější věc v životě je moc, a i po tom co se stal „světlým“ se jen pokoušel tuto moc najít v něčem jiném než je temná magie… a také se mu to povedlo. Ale díky Harrymu si uvědomil spoustu jiných věcí. První z nich byl jeho vztah s Quietusem, skutečnost, že jeho láska k bratrovi ho podnítila k tomu, aby definitivně opustil Temného Pána. Někdo mu byl dražší než moc. A jeho důvody, které ho vedly k změně stran nebyly až tak sobecké: byl pověřen nejtěžším a nejdrsnějším úkolem: špehovat namísto toho aby jednoduše pomstil svým rodičům nebo Voldemortovi.

Ale… co dokazovalo že byl opravdu světlý? Že si zasloužil bojovat na Straně světla?

Ne.

Určitě ne. Jeden jediný čin nestačil na to, aby se stal světlým. Byl temné dítě narozené temné rodině,  zodpovědný za spoustu hřozných činů, které si nezasloužilo ničí důvěru, stejně jako si nezasloužil  tu Harryho – tím, že jej nechal za sebou, ho zradil…

Z temných myšlenek ho osvobodil náhlý zvuk. Někdo poblíž něj…řval? Vlkodlak? Na chvíli ho přepadl strach, vyjmul hůlku a namířil ji ve směru hluku, který uslyšel a čekal. Nic se nedělo. Byl tam vůbec někdo? Povzdechl si a rozhodl se, že se poblíž porozhlédne, aby se ujistil, že…

Zahlédl poblíž malou mýtinu. A na ní Hagrida s jeho hrozným psem, v sedě  opřený o kmen stromu  a beznadějně  vzlykajíc. Poloobr pevně sevřel ruce kolem obrovského psa, schoval tvář do jeho srsti a plakal, vzlykal, křičel bolestí.

První  upřimný projev smutku, který za poslední dny Sverus zhlédl. Když to spatřil, zůstal stát jako opařený. Hagrid nevypadal, že by si ho všiml. Snape o svém kolegovi věděl, že je to velice sentimentální osoba, která se nestyděla ukázat slzy ani před velkým množstvím lidí a fakt, že se schováva před ostatními Mistru lektvarů jen ukázal, že to co před chvíli uviděl , nebyl jen tak nějaký sentimentální výjev. Bylo to utrpení, hluboké stejně jako to jeho, boelstivé a zoufalé jako jeho…

Po dobu, co tam stál  a  pozoroval  poloobra,  cítil jistý druh závisti: záviděl Hagridovi jeho schopnost plakat, nechat si slzy volně stékat po tvářích tak dlouho, až už nebude schopný dýchat, myslet, žít… a on nemohl, možná už nikdy. Musel to být jeho trest. Nikdy nenajde klid, který hledá. Nikdy nenalezne vykoupení.

Jeho srdce bylo tvrdé jako kámen. Byl temný. Patřil temnotě.

Možná že by ho Harry dokázal zachránit. Ale teď byl Harry mrtvý a on zůstane v temnotě ve všech smyslech toho prokletého slova. A bolelo to. Bolelo to více než kouzla a mučení z předcházejících dní, více než deset tisíc Crucatů a Tormenta dohromady. Bylo to jako sledovat Harryho mučení a nemoci zakročit…

Harryho mučení… Po kterých vždy zvedl HArryho tělo a vrátil se do jejich cely, kde se Harry probral, vždy se probral, byl tolik silný a plný života – bylo to snad v důsledku množství  lásky která ho obklopovala díky oběti jeho rodičů? Nevěděl to a bylo mu to jedno, hlavní bylo, že se Harry znovu a znovu probouzel…

Najednou ucítil vlhký čumák funět těsně u jeho obličeje a zezhora uslyšel tichý hlas.

 „Jste v pořádku, profesore?“

Zoufale si přál ostře odpovědět něco nepřátelského, když si najednou uvědomil, že klečí  na zemi, tvář skrytou v dlaních a celý se chvěje. To musel být ten zatracený pes, kterého Hagrig přivedl s sebou.

 „Nechte mě samotného, Hagride.“ Řekl nakonec nejjemnějším tónem, jakého byl schopný. Pak ještě dodal, „prosím.“

Přesto tam Hagrid ještě chvíli zůstal, pak se otočil a odešel.

Snape se znovu posadil a poté se zvedl. Musel být silný, alespoň do zítřejšího večera.  Až bude po pohřbu, bude mít dost času na truchlení, hroucení se nebo cokoliv, co bude chtít. Jen jeden den musel vydržet. Jeden den měl na přípravu, aby ukázal světu, že byl stále ta samá osoba jako předtím, na ničem jiném nezáleželo. Díky „diskrétnosti“ Ministerstva už všichni věděli, že Potter nebyl v pekle sám. A teď hledali každou známku toho, co se mezi nimi dvěma mohlo za ty dva týdny stát a co jim Bastard mohl vlastně udělat.

Důstojnost až do konce. A když byl schopný přežít a uchránit svou důstojnost před Voldemortem, nezklame před těmito hloupými a slídivými idoty. Ne.

Nestane se z něj ufňukané dítě, agresivní blázen ani hrdina se zloemným srdíčkem. Zůstane tím, co byl vždy: Sverus Nobilus Snape, Mistr lektvarů prvního řádu, Bradavický profesor, hlava Zmijozelské koleje (ano, samozřejmě že zůstane ředitelem koleje!), hrdý a zlověstný jako vždy, umaštěný a zlý bastard, večný samotář.

 

Ponořený ve vlastních myšlenkách už hodiny jen tak bloudil lesem, ale když se nakonec vrátil do školy, všiml si, že dav se zatím nezmenšil, spíš naopak, byl ještě větší a ve vstupní hale stála skupinka zrzavých lidí a jako by čekalal zrovna na něj.

Weasleyovi. Harryho přátelé.

Během jejich zajetí o nich moc nemluvili, možná proto, že to byl Snape, kdo vyprávěl píběhy, ale pokaždé kdy se o nich Harry zmiňoval, mohl z jeho hlasu vytušit, kolik se o své přátele bojí, hlavně o Rona Weaselyho a slečnu Grangerovou… Bylo tu víc lidí a on byl povinný něco říct. Proč? Necítil se připraven na takové představení, ne, vůbec nebyl připravený!

Ve skutečnosti mladého Weasleyho stále nemohl vystát, na to se ažmoc podobal Blackovi. Náhlé zmený nálady a rozhodnutí, spousta sebelítosti a žádné mimořádné výkony (nemluvě o těch obvyklých)… OK, možná že byl ve svém úsudku příliš tvrdý, ale nemohl si pomoct.

Jakmile zaregistrovali velkou postavu profesora ve dveřích do síně, ihned zmlkli.

Snapa přepadla zlost, když se deset párů očí otočilo jeho směrem a on to nekomentoval, pokynul jim hlavou na pozdrav a vydal se směrem ke sklepení. Ale ještě než od nich odtrhl oči, měl nepříjemný pocit. Něco ve Weasleyho očích ho hluboce zasáhlo, něco co se velkmi podobalo odporu. Ani rodiče ani děti v této rodině ho nikdy neměli příliš v lásce, ale tato nenávist byla příliš náhlá a přehnaná.

V duchu nad tím mávl rukou a pokračoval ve své cestě, nicméně se mu opravdu ulevilo, když byl konečně pryč ze síně. Na chvíli se zastavil a zhluboka se nadechl, aby se zbavil lehkého šoku. Opřel se o zeď a snažil se přemoct svou fyzickou i psychickou únavu. Jeho tělo ještě nebylo úplně uzdravené a jeho kostli byly bolestivé, jizvy pálily, ruce tepaly bolestí, jeho mysl byla zmatená a pátrala po něčem, někom… někom, kdo by se staral. Albus? Možná. Ale Albus na něj neměl čas. Zatím.

Ale vlastně chtěl Harryho. Jen aby tam byl, nic jiného.

Harry.

Po tom co se osprchoval a prevlékl do čístého oblečení se vrátil zpátky do márnice. Doufal, že bude jediný, koho napadne navštívit v noci Harryho.


 „Jsi si jistý, že můžeme…? Zeptala se Hermiona chvějícím se hlasem.

 „Je mi jedno, jestli to máme dovolené nebo ne. Byl to můj nejlepší přítel. Chci ho naposledy v životě vidět a kašlu na to, co by Ředitel nebo rodiče řekli, kdyby na to přišli. Je mi to jedno! Nedokážeš to pochopit?“ poslední slova byla řečena hystericky, ale Ronovi viditelně nevadilo. Třásl se od chvíle, kdy se dozvěděl o Harrym, od chvíle, kdy se jeho otec vrátil z práce na Ministerstvu před pár hodinami…

A on tomu stále nemohl uvěřit.

Harry - mrtvý ?

Jak se to mohlo stát?

Harry nemohl být mrtvý, že ne? Dokázal přežít všechno. Přežil setkání s Voldemortem v prvním ročníku, v Tajemné komnatě, proti Mozkomorům, spoustu zranění při Famfrpálu, Turnaj tří kouzelníků, Ron se zachvěl, když si vzpomněl, že zvládl i jeho zradu v minulém roce, to znamená, že nemohl umřít. Ne. Zkrátka nemohl! Vždy byl ten, co přežil,  Chlapec Který Pokaždé Přežije.

Ron byl rozhodnutý Harryho vidět před…před pohřbem. Před tím, než ho celého pokryje zem , než řekne světu konečné sbohem.

Jeho rodiče s ním nesouhlasili, ale jemu to bylo jedno. Chtěl Harryho vidět, aby se ujistil, aby ten fakt mohl přijmout.

Ale…jak? Proč?

Za sebou táhl protestující a šokovanou Hermionu.

Zastavili se před dveřmi márnice, děsil se toho, co ho vevnitř opravdu čekalo.

 „Nemůžu…“ zakňučela Hermiona utrpením. „Rone, nechci ho vidět mrtvého. Nechci tomu věřit. Ne, prosím, ne.“

 „Je to potřeba, Miono… Pokud chceme mít jistotu, musíme se přesvědčit, že je to pravda…“

 „Pak už nezbude žádná naděje, Rone…“ podařilo se jí vyslovit skrz tak sevřené hrdlo, že mohla sotva dáchat.

 „Chci si být jistý. Nedůvěřuju Brumbálovi… nebo Ministerstvu. Už ne,“ řekl Ron, když pomyslel na informace, se kterými se jim tajně svěřil Percy před několika dny. Jejich rodiče se chovali velkmi zvláštně… nevěděl, jestli by se měl s těmito věcmi podělip s Herminonou, nebo raději ne. Zhluboka se nadechl a pomalu otevřel dveře, aby nevydal žadný zvuk.

 „Rone…“ slyšel prosit hlas své kamarádky, ale nevěnoval mu pozornost a vstoupil do místnosti. Ozařovaly ji jen dvě pochodně a uprostřed haly se nacházel katafalk (vyvysene smutocne podium na rakvu) a na něm…Harry.

Zcela jistě Harry. Nemohl si ho splést s někým jiným.

Ten výjev ho tolik šokoval, že se musel zhluboka nadechnout. Harry, který neměl ani rodinu, ani pocit štěstí ve svém životě. Jen jeho a Hermionu… A oni dva byli jen hloupé děti…

Dýchej, rozkázal si.

Harry, na kterého vždy žárlil.

Dýchej !

Harry, kterého zradil.

Dýchej !

Harry, kterého neměl nikdy rád tolik, kolik by si zasloužil…

Dýchej.

Harry, který nebyl nic jiného než obyčejná lidská bytost jako všichni ostatní, včetně jeho.

Dýchej.

Harry, kterého vždy považoval za nadřazeného ostatním.

A on byl jen člověk Plný pocitů. Plánů. Přání. Bolesti. Slabostí.

A teď byl mrtvý.

Harry… stále zhluboka dýchat. Jeho nádechy a výdechy byly čím dál rychlejší , až se kolem něj místnost začala točit.

Harry byl mrtvý. Jedna část jeho života skončila. Náhle a násilím. A jemu byl jasné, že už nic nebude tak jako dřív.

Harry byl mrtvý. Válka začala. Dětství jim bylo nadobro odejmuto. V bezvědomí se zhroutil k zemi.

Jakmile Hermiona zaslechla tichou ránu přicházející z místnosti, pomyslela si, že se vevnitř něco špatného přihodilo. Shromáždila všechnu svou odvahu s povzbuzením sama sebe vstoupila do místnosti. Dovolila si jen jeden krátky pohled k tělu ležícím v truhle a o krok přistoupila ke zhroucenému Ronovi.

 „Ron, Ron,“ volala vystrašeně, svírala ho za ramena. „Probuď se, Rone, prosím…“

Ale Ron se neprobouzel a Hermiona si začínala zoufat. Ron potřeboval pomoc, ale nechtěla svého přítele nechat tady. Když se ujišťovala, jestli je v pořádku, zjistila, že stále dýchá velice rychle a srdce mu bilo jako splašené.

 „Rone,“ pokusila se znovu a třásla bezvládným tělem. „Probuď se, Rone.“ Ale poslední slova už byla řečena napůl v panice.

Roztřásla se. Byla tady sama se svými dvěma kamarády, jeden z nich byl mrtvý, zatímco druhý ležel v bezvědomí a ona byla náhle nucena se chovat a myslet jako dospěla, ale to nemohla. Ne, ne teď a za těchto okolností.

Cítila, jak se jí po tváři koulí teplé slzy.

 „Rone, prosím…“ zašeptala a když zvedla pohled, dodala, „HArry, prosím, kdokoliv…“

A začala beznadějně vzlykat.

Harry už byl mrtvý. A Ron zemře také?

Znovu a znovu Ronem třásla a vzlykala.

 „Rone, Harry, prosím vás,“ celé její tělo se silně chvělo. „Prosím, prosím…“ Přes slzy, které jí zakalovaly vidění  neviděla už vůbec  nic, celý svět se stal jednou velkou mlhou kolem ní. Mihotavé světlo pochodně, Harryho klidná tvář a Ronovo nehybné tělo… Dala se do ještě většího pláče a všechny nashromážděné pocity dne se vytryskly na povrch. Tvář Arthura Weasleyho, když jednoduše říkal: ‚Harry je mrtvý.‘ Ronovo tvrdohlavé popření: ‚To nemůže být pravda! Tati! Řekni mi, že…‘ šokované obličeje jejích rodičů, nervozní pohledy Weasleyů (tušila, že jí něco tají). Jejich cesta do Bradavic, krátké setkání s ředitelem… Jako by se všechno dělo někomu jinému a one jen sledovala události…až do teď.

Chtěla se jít vyplakat ke své mámě a její rodiče odjeli hledat Dursleyovi kvůli pohřbu… a ona musela něco udělat s Ronem, který byl stále v bezvědomí… Bylo toho na ni moc.

A Harry byl skutečně mrvtý. Tedď už nebylo pochyb.

Klečela vedle Rona se skloněnou hlavou a třásla se s každým vzlykem.

Najednou ucítila něčí jemnou dlaň na svém rameni.

 „Slečno Granderová?“ ozval se známý hlas. „Co se stalo?“

 „Ron…se zhroutil…“ pokoušela se dostat skrz sevřený krk nějaký zvuk, ale bylo to nepředstavitelně těžké. Sotva dokázala dýchat. Hlas měla nakřáplý a jazyk příliš pomalý, na to aby mluvila.

Potom se majitel hlasu zvedl Ronovo tělo a opustil místnost, nemohla se zvednout, posadila se na kolena a očima zděšeně koukala do prázdna. Slyšela hlas odněkud zepředu mluvit se školní ošetřovatelkou. Potom se znovu objevila jemná dlaň.

 „Slečno Grangerová…bylo by lepší, kdybyste se zvedla a uložila se do postele…Zítra musíte být silná.“

Nemohla si pomoct ale musela se při těchto slovech roztřást ještě víc. Zítra – bude to nezvratný bod v jejím životě: něco navždy končilo a nic už nebude stejné.

 „Mami…“ šeptala v pláči. Náhle se jí zachtělo mámy a její něhy, aby mohla plakat tak jako to dělala, když byla malá… Ale její matka ji opustila v nejhorší situaci jejího života. Jakmile tyto myšlenky zaplnily její mysl, její křik ještě zesílil a ona se sesunula k zemi, stejně jako Ron, jediný rozdíl byl v tom, že ona byla pi vědomí, náramně při vědmí , přestože bojovala za to, aby omdlela, což by pro ni bylo v této situaci vysvobozením.

Potom ji někdo také zvedl jako to udělal s Ronem před chvílí a byla vynesena pryč z této hrozné místnosti, kterou už si nikdy nepřála znovu vidět. Skryla tvář do oblečení  muže, který ji nesl a mumlala slova a věty, které neměly smysl. Byla položena na lůžko a někdo ji přikryl dekou. Znovu se dala do tichého pláče.

 „Potřeboval bych Lektvar na spánek beze snů, Poppy.“ Řekl povědomý hlas.

 „Minutku, Severusi“ povzdechla si ošetřovatelka. „Už jsem skoro hotová se stabilizováním stavu pana Weasleyho.“

 „Byl to šok?“

 „Ano, několikanásobný. Neměl tam uprostřed noci co dělat…“

 „Harry byl jeho nejlepší přítel. Chtěl ho naposledy za život vidět, Poppy,“ odpověděl Mistr lektvarů u něj nezvyklým přátelským tónem  a kapesníkem otíral Hermione tváře od slz.“

 „Může být rád, že jsi se tam objevil také…“

 „Jistě…“ zamumlal nesrozumitelně.

 „A slečna Grangerová? Co je jí?“ zeptala se madam Pomfreyová.

Hermiona přikývla a nedůvěřivě na profesora pohlížela. Proč se Snape chová tak odlišně, než má ve zvyku? Přišlo jí to dost divé… A hned po tom, co si byla znovu jistá svým hlasem, natočila hlavu k profesorovi lektvarů.

 „Pane, proč jste dneska přišel do márnice?“ přestože byla otázka řečena velmi potichu, Snape ji slyšel perfektně. Stočil pohled na mladou dívku a zvláštním a odměřeným hlasem řekl: „Ze stejného důvodu jako Ronald Weasley. Chtěl jsem se s Harrym rozloučit…“

Harry… Snape dvakrát vyslovil Harryho jméno… A byl tak smutný… bylo jeho zvláštní chování následkem šoku z Harryho smrti? Brumbál říkal, že strávíli dva týdny v jedné cele… Bylo možné, že přísný profesor měl city stejně jako všichni ostatní…

Chvíli poté jí Snape podal lahvičku s lektvarem. Hermiona ho poslušeně vypila a ulehla do postele. Ale ještě než se propadla do spánku potichu zamumlala.

 „Děkuji, profesore…“

Snape se smutně usmál a rukou prohrábl dívčiny dlouhé vlasy.

 „Za málo. A dobrou noc.“


Snahy Ministerstva o zamlčení události před mudly se zkázaly jako zcela zbytečné. Smrt slavného Harryho Pottera otřásla celým kouzelnickým světem, a nejen v Anglii. A zatímco při Mistrovství ve Famfrpálu bylo dost času na potřebné úpravy pro přicházející lidi z celého světa, teď na to nebyl čas žádný. Lidé se začali scházet den před pohřbem a prakticky obsadili celé Prasinky a mestečka a vesnice v okolí. Přesto zůstaly Bradavice vyhrazené jen studentům a jejich rodinám.

Bylo to úplně odlišné pohřbu jeho bratra, pomyslel si Snape. Zúčastnilo se ho sotva pár lidí: profesoři, několik kamarádů že třídy, pá dalších přátel – a zlomená Lily v doprovodu bledého Jamese Pottera, a už nikdo další.

Quietus se narodil do ticha, žil v tichosti a žemřel v tichosti. A nikdy kvůli tomu nebyl  zklamaný: Quietus měl ticho rád.

Stejně jako Harry… Přesto byl chlapec stále nucený žít pod světly reflektorů (Snape začínal chápat Brumbálovo rozhodnutí poslat Harryho k Dursleyovým), souzený podle jizvy a oddanosti  jeho matky… A nikdy nic nechtěl krom klidného místa, kam se vracet; kam by patřil, kde by byl výtaný a milovaný.

Příliš pozdě.

Snape seděl vedle Harryho a mezitím jim ubíhaly poslední společné minuty…A bude konec…

 „Severusi, na chvilku, prosím.“ Uslyšel najednou Brumbálův hlas.

K čertu! Teď ne!

 „ Co chcete, Albusi?“ nemohl se ubránit úšklebku. Ale vnitřně se cítil úplně vystrašený novými událostmi. „Proč mě nemůžete nechat samotného…“

 „Je tu Harryho rodina. Chtějí s tebou mluvit…“

Snapeův úšklebek se ještě prohloubil. RODINA? Dursleyovi? Směšné. Vyskočil na nohy a bleskově opustil místnost. Dursleyovi. Rodina, která z Harryho života udělala peklo víc, než kdy měl on příležitost na hodinách lektvarů.

Ale ve chvíli, kdy se jeho pohled střetl s pohledem Petunie Dursleyové, se v šoku zarazil.

 „Vy?“ zeptal se váhavě.

 „VY!“ zakřičela žena nazpět.

Vernon náhle nebezpečně zbledl a Dudley, který zahlédl temného a hrozivého muže a nezvyklé chování svého otce, se pokusil schovat za jeho záda. Marně.

Snape zkřížil ruce na hrudi.

 „Ano, já,“ vyprskl nakonec chladne.

 „Vy se znáte?“ divil se Brumbál. „Jak?“

 „Tento…muž byl jedním z těch, kdo napadl mou rodinu.“ Pohodila hlavou směrem k temné postavě.

 „Nebyl jsem tak jako útočník. Zachránil jsem vaší sestře život.“ Odpověděl Mistr lektvarů rozzuřeně.

 „Přesně tak.“ Petunii n obličej se zbarvil do červena. „A nechal jste tam tři mrtvé muže a moji sestru v šoku a to všechno VAŠÍ vinou! Proč by byla tak rozrušená, kdyby ste jí doopravdy ZACHRÁNIL? Třeba chtěla umřít, nemám pravdu?“

Snape na ni vrhl temný pohled.

„Důvody její špatné nálady nejsou vaše věc…“

 „Vy jste hlavním důvodem, proč nesnáším váš…druh, nestvůro.“ Vyprskla se zlobou poslední slovo . „Váš druh zabil mé rodiče. A vy jste byl jedním z nich. Vrah.“

 „Ty tři muže jsem zabil v sebeobraně…“ bránil se Snape, ale byl přerušen.

 „Takže jste je ZABIL! Není se čemu divit, že už Lily nechtěla ten váš spolek znovu vidět… Je jen škoda, že… ji ten James Potter přišel hledat, ani se nedivím,  že nakonec zemřela!“

 „Jak se opovažujete…“ vydechl Mistr lektvarů zuřivě, ale Petunie ho znovu přerušila.

 „Chlapcova smrt byla taky chyba toho vašeho druhu! Kdyby ste ho nechali v klidu, byl by naživu…“

 „Ano! Žil by v přístěnku, opovrhovaný a nešťastný!“

 „Možná že mátze pravdu, ale byl by ŽIVÝ na rozdíl od mé hloupé sestry a jejího nafoukaného manžílka!“

 „Existovat a žít není to samé.“ Mručel Snape a v očích se mu bláznivě zablýsklo. Ztrácel chladnou hlavu. Chtěl pokračovat, ale Brumbálova ruka pevně stiskla jeho ruku.

 „Severusi, paní Dursleyová, prosím… Toto není místo na takovéto rozhovory a jistě ne tímto způsobem.“ Stočil pohled na svého kolegu. „Všichni jsme vůči Harrymu zodpovědní za chyby a hříchy. Nikdo z nás nemá právo soudit ostatní za jeho činy…“

Brumbálova slova zněla jemně, ale hluboce se naštvaného Mistra lektvarů dotkla. Připomněla mu jeho vlatní chyby, jeho zacházení a chování. Sklonil hlavu a polkl.

 „Promiňte, Albusi. Neměl jsem křičet…“

Když se paní Dursleyová zřejmě uklidnila, pokrčila rameny.

 „Přinesli jsme s sebou jeho…osobní věci.“ Vypadlo z ní nakonec v povzdechu znechuceným hlasem. „Na nic nám nejsou.“

 „Děkuji.“ Přikývl Brumbál zdvořile. „Co se týče Harryho trezoru: zablokoval jsem jeho účet u Gringottů.“

Když se Brumbál oročil na Snapea, ten jen pokrčil rameny.

 „Co chcete, abych s ním udělal, Albusi? Nepotřebuji jeho peníze…“

K jeho překvapení zamumlala Dursleyová to samé.

 „Dobrá.“ Povzdychl si nakonec Brumbál. „Zůstane pozastavený do té doby, než se rozhodneme co s ním.“


Zalykal se, když pokládali malé křehké tělo do rakve. Chtěl plakat, křičet bolestí, řvát, chtěl ho zpátky…. Ruce se mu třásly, nohy se mu pletly zatímco kráčel za Harrym na jeho poslední cestě… po svém boku zahlédl mladého Weasleyho a Grangerovou , ale bylo mu to jedno. Nevšímal si nenávistných pohledů Weasleyho a vděčných Hermiony, soustředil se jen na to aby pokládal jednu nohu před druhou, cítíc Brumbálovu tichou podporu po svém boku.

Mlha.

Bolest.

BOEST! Jako by mu na hruď přitiskli do červena rozpálené železo. Všechno bolelo,víc než to uměla fyzická bolest, víc než desítka Cruciatů, víc než vše, co kdy cítil.

Přesto pokračoval v chůzi… muž, mířící ke svému katovi… i když nebyl odsouzený k smrti, cítil se tak.  Z jeho života nezbylo nic jiného, než jedna velká agonie, která ho doede až ke konci. Byl odsouzený k přežití. Jak…ohavné.

A hrobka… Hrobka Potterů: staří Potterové tam byli pohřbení, a později i James a Lily, ve skutečnosti Quietusova milenka… a teď se k nim připojí  Harry Snape… Ale rodina Potterů si to zaslouží.

Samozřejmě že si to zaslouží!

Ale…Quietus by to zasluhoval také… Má právo na to, aby jeho syn odpočíval vedle něj.

Ale Snape nedokázal otevřít ústa na prostest.

Ne. Harry sám se považoval za syna Jamese Pottera, pravdu o Quiatusovi a Lily se dozveděl sotva pár hodin před smrtí… Ano, hrob Potterů byla jeho posledním domovem.

A po celé proceduře… Brubálova smuteční řeč, dlouhý a nudný projev Ministra… Potom sestup rakve a první kameny dopadající na dřevo… musel se opřít o ředitele, nechtěl se zhroutit před celým kouzelnickým společenstvím. Udělal to samozřejmě co nejdiskrétněji se dalo, ale viděl, že Black si ho všiml.

Ten prokletý pes stál z druhé strany hrobky (přestrojený pomocí Mnoholičného lektvaru), podpořený Fletcherem a nevypadal rozhodně lépe nez on.

Grangerová se třásla bolestí, hlupák weasley byl z druhé strany ztuhlý a vypadal, že je znovu v šoku. Snape jen doufal, že se znovu nezhroutí.

Během celého procesu Snape nezaslechl žádný zvuk ani hlas, byl úplně hluchý, ale zvuky  kamenů a hlíny dopadající na dřevo rakve byly zcela zřetelné a pronikaly do jeho ochrnuté mysli, způsobijív více bolesti, než bylo možné.

Když zem nakonec pokryla rakev a hosté se začali rozcházet, rozhodl se Snapeodejít od ředitele.

Odejít ode všech. Náhlá a nutkavá potřeba navštívít opuštěnou hrobku svého bratra přesahovala všechny ostatní myšlenky. A tak se k ní vydal.

Hrobka byla hodně bokem… tak opuštěná…Snape se kvůli tomu zastyděl. Sotva ji navštěvoval, jen jendou za rok – druhého prosince, aby zavzpomínal, a utvrdil své rozhodnutí bít se proti Temné straně… potřeboval to, potřeboval tento typ jistoty ve svém osamělém životě. Dávalo mu to sílu zůstat nezlomný, a nezáleželo na tom, nakolik nesnášel svou vlastní existenci.

Zhroutil se na zem a byl velmi vděčný za to, že jej nikdo nemohl vidět.

Zůstal natažený na zemi nespočetně hodin, tvář skrytou v dlaních, bojující o pláč, o úlevu z pláče, ale on neuměl plakat…

 

PROČ?

 „Quietusi, Quietusi, odpusť mi, zklamal jsem… Je moje vina, že je tvůj syn mrtvý. Měl jsem se o něl starat lépe. Měl jsem dávat větší pozor. Měl jsem ho víc milovat. Zklamal jsem…“

Znovu a znovu.

A necítil ulevu a oporu. Jako by se Quietus rozhodl ho opustit. Nebo jen čekal na svého syna? Prsty zarýval do hlíny, nehty škrábal po zemi, kamenech v jedné velké bolesti. BOLELO TO!

Quietus ho opustil. Nechal ho samotného, víc než kdy jindy. Jak by měl po tomto dál žít? Jak mohl dál nosit svou obvyklou masku nezájmu a nenávisti?(opravdu to byla jen maska?) Už neuměl nenávidět… přestal nenávidět Voldemorta, Pettigrewa, Brumbála, ne, teď už nebyla pravda, že by je nenáviděl.

 „Severusi, je načase vrátit se do školy…“ zavolal ho brumbálův hlas z temnoty noci. „Je pozdě. Všichni už jsou pryč.“

Ředitel mu pomohl se zvednout.

 „Dokonce i Quietus mě opustil, Albusi“ brblal ochraptělým hlasem. Dokonce i on si myslí, že si nezasloužím trochu klidu…“

 „Ššš, Severusi, jen klid…“

 „Už nemůžu, Albusi,“ křičel zoufale. „Nemůžu! Až dodnes, pokaždé když jsem šel navštívit Quietuse, já… cítil jsem se utěšený a cítil jsem sílu, kterou jsem hledal… a klid, křehký a slabý, mohl jsem ho tady najít, ale teď…“

 „Jsi jen fyzicky a emocionálně vyčerpaný, Severusi. Dočkáš se svého klidu, věř mi…“

„Jak bych vám mohl věřit, Albusi?

Zastavili se. Ředitel se na svého kolegu překvapeně zahleděl.

 „Proč si myslíš, že nestojím za tvoji důvěru?“

Snape už otevíral ústa, aby druhému muži naštvaně odpověděl, ale uvědomil si, že by je někdo mohl slyšet, tak se jen otočil a pokrčil rameny.

 „Povím vám to, až budeme moct volně mluvit.“

Rozprostřelo se mezi nimi nepříjemné ticho.

 „Takže to víš,“ povzdechl si Brumbál o chvíli později.

Snape přikývl.

 „Jak?“

 „Albusi,“ ušklíbl se netrpělivě. „Měli jsme na mluvení dva týdny. A prostě jsme to… uhodli.“

 „Takže…To je důvod , proč se o něj staráš?“  vypadal Brumbál najednou smutně.

 „Ne, Albusi,“ upřeně se na něj zahleděl. „Všichni se pletete. I kdyby HArry nebyl chlapcem, kterým byl, tak bych se o něj staral. On…byl to dobrý hoch, Albusi. Starostlivý, láskyplný a s dobrým srdcem. Byl jsem tak šťastný, když řekl, že je rád můj příbuzný…“ zakroutil hlavou. Mělo to ještě vůbec cenu?

Když už stál u vchodu do komnat, tak se Brumbál ještě zastavil a zvedl ke Snapeovi pohled.

 „Je mi to líto, Sveerusi.“ Zašeptal.

 „Ale minulost to nezmění, Albusi,“ odpověděl hořce Snape a vydal se směrem ke sklepení. Starého muže nechal za sebou.

Když vstupoval do obývacího pokoje, k jeho velkému štěstí prázdný, znovu ztratil vyrovnanost. Klesl na kolena vedle jedné z židlí a na její ručku si položil hlavu.

To byl konec.

Úplný konec.

Co teď mohl dělat?

Klečel tak několik dlouhých minut, když tiché klepnutí prolomilo ticho.

Neodpověděl.

Dveře za ním se otevřely.

Jediný ředitel byl natolik neopatrný, aby narušil jeho soukromí.

 „Nechte me být, Albusi. Prosím.“ Zamumlal do dlaní.

 „Nejsem ředitel, Sverusi.“ Ten hlas se mu zdál povědomý, PŘÍLIŠ POVĚDOMÝ.

Zachvěl se.

Skvělé! Noční můry nejen ve spánku!

Zatřásl hlavou.

 „Ne.“

 „Severusi…“

 „Ne.“

 „Pane…“

Teď už byl hlas přímo vedle něj. Pomalu a opatrně zvedl hlavu z područky židle.

A zamrkal.

Ale zázrak nechtěl zmizet. Vedle něj stál…Ne, to nemohla být pravda! HArry byl tady. Živý. Nebo tak jen vypadal?

 „Co je, Pottere? Rozhodl jste se přidat k Ufňukané Uršule, Krvavému Baronovi a Protivovi? Nebo jste se rozhodl, že mě budete pronásledovat?“ zeptal se uštěpačně.

 „Jsem živý, Severusi. Nejsem mrtvý.“ Chlapcův hlas byl vyrovnaný , ale oči se mu plnily slzami. „Prosil jsem ředitele, aby ti ro řekl, ale on nechtěl…“

 „To není možné… Viděl jsem tvé tělo. Byl jsi v márnici v té truhle. Byl jsi vložen do rakve a pohřben, viděl jsem to, každý detail, VIDĚL JSEM TO!“ křičel zoufale muž.

Potom…se chlapec přiblížil a klekl si vedle Severuse.

 „Jsem naživu…“

Snape natáhl ruku, aby se dotkl jeho tváře. Pomalu. Opatrně. Doufající.

Jeho prsty se dotkly těla.

Jeho dlaně cítily teplo. A vlhkost: slzy.

Slzy se kutálely po Harryho tvářích.

„Jsem živý, pane.“

 „Harry…“

PAK se to stalo. Jako by se v něm zhroutila zeď tvořená hořkostí, smutkem, benadějí a bolestí a on znovu zacítil život… opět život. Pevně Harryho vtíhl do náruče a obtočil kolem něj ruce, přitiskl ho k sobě a poprvé po patnácti letech plakal. Plakal tak, jak to dělají jen muži: silně a v tichosti se třásl a slzy se kutálely na hlavcovu hlavu a ramena a on plakal, stále a stále, během nesčetných minut.

A Hary ho objal zpátky, tisknul jeho paže ve snaze jej uklidnit.

 „Jsem naživu, Severusi. Jsem naživu.“

 

Poslední komentáře
08.09.2010 15:42:51: Perfektně vystihnutá bolest ze ztráty někoho blízkého, jako by to autorka už poznala, i já to znám ...
27.08.2009 20:35:36: Ahojte, každý sa tu rozplýva nad novou kapitolou, len ja nič nemožem nájsť :-(. Alebo sa mi to len s...
20.08.2009 14:40:00: Nádherná povídka. Už jsem skoro přestala doufat, že je Harry naživu. Teď jen čekám, jestli se opravd...
13.08.2009 18:05:05: Trieskam si hlavu o stôl,keď pomyslím,že som túto poviedku vždy pri návšteve týchto stránok tak hrub...
 
@ Copyright 2011 iisis. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of iisis.