...

HP-Šťastné dny v pekle

Kapitola pátá: Důstojnost až do konce(část druhá)

Ahojky, tentokrát som tu ja (is), pretože na mňa Missionka zvalila povinnosť napísať úvodník. Tvrdo tento týždeň makala na to, aby kapitolku doprekladala celú a teraz si užíva voľný víkend :-) Skontrolovala som ju, doprekladala to, čo tam nemala preložené, no chcem sa ospravedlniť za preklepy a chyby v češtine, ktoré tam v mojich vetách určite sú :D užite si to a pekne to miss okomentujte, aby keď sa vráti mala za odmenu aj ona čo čítať :D

PS: hej teraz som si spomenula..ďalšia kapča je moja...ejha to si asi chvíľku počkáte...

Harry se s trhnutím probudil. Na svém hrudníku ucítil neznámý pohyb, jakoby ho někdo sevřel v objetí a stisl mu ruku.

„Počkej… Quietusi…Počkej…!“ slyšel.

Když otevřel oči, viděl Snapeovu tvář jen těsně vedle té jeho, obočí stažené pravděpodobně v důsledku nějakého hrozného snu. V další chvíli jej napadlo, že důvod, proč může tak jasně vidět profesorovu tvář byl ten, že mu ležel v klíně, opřený o jeho hrudník a jeho ruce ho objímaly. Objímaly? Ne, spíš by řekl, že ho muž k sobě tiskl, jako by ho chtěl ochránit, nebo zastavit.

To byla OPRAVDU zvláštní situace. Bylo mu to trapné.

Ale zároveň to bylo pohodlné a tak… odlišné od brutality minulých dní, skoro jejich opak. Bylo to něco pěkného, co nikdy předtím necítil, jako by byl malé dítě v otcově náruči.

Stále ho pálila kůže a když se pohnul, vzpomněl si na každou starou ránu, když cítil jak mu do nich vystřeluje bolest. Trhl sebou, když najednou ucítil nečekanou bolest. Ale tento pohyb byl ještě bolestivější. Chvíli lapal po dechu a se zavřenýma očima tiskl v rukách profesorovy šaty.

„Jsi vzhůru?“ zaslechl zašeptanou otázku. Harry jen přikývl, stále bojujíc proti bolesti. „Cítíš se líp?“ uslyšel Snapeův znepokojený hlas.

Po tom co mohl znovu normálně dýchat, odpověděl.

„Trochu ano, pane. Ale…“ nevěděl co říct, „Strašně to bolí. Ty rány…“ cítil, jak se Snape zachvěl.

„Ano, dokážu si to představit, Harry. Viděl jsem všechno, co ti dělali. Zkus zůstat v klidu. To ti pomůže. Dali ti ozdravné lektvary. Budeš se cítit líp.“

Harry zamyšleně zavřel oči. Po chvíli otevřel pusu, aby promluvil.

„Já…“ začal, ale větu nedokončil.

„Ano?“

„Myslel jsem, že umřu, pane. Chtěl jsem to. Zkoušel jsem proti tomu bojovat, ale… Byl jsem slabý.“

„Ne,“ odpověděl mu náhle Snape. „Nebyl jsi slabý. Byl jsi silný, hodně silný. Silnější, než všíchni ti, které jsem předtím vděl.“

„Ale… Nemohl jsem bolest cítit jako známku mojí síly, nebo připomínky. Chtěl jsem jen aby to skončilo. Kdybyste tam nebyl, určitě bych to vzdal.“

„Harry, držel jsi se dobře. Odolával jsi bolesti s důstojností. Byl jsi odvážný a silný.“

„Ale chtěl jsem zemřít.“

„To není známka slabosti. Je to normální reakce na mučení.“

„Ale říkal jste že nesmím polevit. Že nesmím zaprodat mou duši.“

„Pottere,“ povdechl si Snape tak trochu otráveně. „Přirozený chtíč ukončení bolesti není to samé, jako zaprodat duši. Zklameš sám sebe pokud jsi připraven udělat něco proti své vůli jenom abys zastavil to utrpení. Ale…je velmi těžké vysvětlit rozdíl mezi nimi.“

„To vidím,“ Harry se lehce usmál. Potom dodal, „ale myslím, že chápu, co jste tím chtěl říct.“

Harry si uvědomil, že má stále zavřené oči. Opatrně je otevřel a ve světle pohodně sledoval mužův obličej. Když se pokusil polknout, zjistil, že ma úplně sucho v ústech.

„Pane, mám žízeň“ zašeptal.

„Přinesu ti vodu“ nabídl mu Snape, ale Harry zavrtěl hlavou.

„Ne, myslím, že bude dobré když se protáhnu. A v každém případě potřebuji na záchod.“

„No dobrá…“ Harry si všiml jeho rozpačitého výrazu. „Ale jsi nahý, Harry. A myslím, že tvoje oblečení už není…ehm…nositelné.“

Harry zavřel oči a opřel si hlavu o Snapeovo rameno. Zmínka o nahotě mu nepřišla trapná, ale oživila v jeho hlavě obraz Averyho držícího v ruce břitvu, bezmocnost a paniku, když muže sledoval, protože nevěděl, co od něj čekat. A první rány, první řezy břitvou, první jizvy. Třásl se, stále v šoku.

Snapovy ruce se kolem něj znovu sevřely, a muž ho začal pomalu kolébat, tam a zpět a tam a zpět, jako když rodiče utěšují malé miminko, dokud se neuklidní. Ale Snape ho nepouštěl, držel jej dlouho a Harry se cítil jako ve snu, ze kterého se nechtěl probudit.

Ale žízeň ho stále nepřecházela. Když zkoušel polykat hořké sliny, jenom tím podráždil svůj suchý krk.

„Mohl byste mě pustit? Musím se napít,“ zamumlal tiše Harry, profesor jen přikývl a opatrně jej pustil. Přestože se cítil slabě a omráčeně se Harry zvedl a dopotácel se až k hromadě strého oblečení.

“Pane, myslím, že pojmenování „ne nositelné“ je podcenění situace,” zašlebil se pobaveně, když zvedal něco, co bývalo kdysi tričkem. Možná tak před několika desetiletími. Bylo špinavé, od krve a plné děr od břitvy. A jeho svetr…se už nedal nosit. Harry si povzdechl když se pokoušel obléct. Neodvážil se podívat na svoje vlastní tělo, až příliš dobře věděl, že rány na jeho těle se podobaly na pruhy, no když se oblékl, tím kusem „oděvu“ je podráždil. Nevydržel to a nakonec se na sebe podíval, a musel připustit, že ten pohled byl ještě horší, než si myslel.

« Harry... »

Otočil se k Snapeovi. Byl na něj poslední dobou tak hodný. Zbůsob, jakým ho držel, jak ho kolébal…Harry cítil, jak jeho srdce změklo, když se podíval na nestvůra ze žalárů. A taky teď se o něj profesor strachoval, protože mu podával kus svého oblečení.

„Co…?“ zeptal se trochu zmateně.

„Můj svetr… tedy jěšte před...” Mistr lektvarů se na něj usmál. Na jeho tváři to vypadalo zvláštně. „Nebo to kdysi byl svetr…před několika dny.“

Harry se zamračil.

„Ale…vy ho také potřebujete, pane.“

„Vezmi si ho, Harry. Potřebuješ ho víc, jak já.“

Dlouhou chvíli se jen pozorovali.

„Nemůžu,“ řekl Harry nakonec. „Je váš. Ale stejně děkuji.“

„Jsi blázen, Pottere. Vem si ho, nebo ti ho obleču násilím,“ ušklíbl se, s hranou zlostí. Harry k němu zvedl oči, ale přijal a rychle si ho navlékl.

Svetr byl teplý a jemný na dotek, ale příliš velký, jako všechno oblečení z druhé ruky, co měl po Dudleym. Když se Harry na sebe podíval, musel se zasmát, přestože mu to způsobovalo bolesti.

„Vypadám směšně,“ ohodnotil sám sebe. Snapeův svetr mu byl skoro až po kolena, rukávy měl dvakrát tak dělší, jak jeho ruce, takže je musel ohrnout. Zpod svetru mu vykukovaly zdrápy jeho kalhot... Když to všechno sečetl, vypadal hůř, než Ron při posledním Vánočním bále. Zachechtal se. „A nemám boty.“

„Já taky ne,“ Snape přikývl. „Ani si nepamatuji že by jsme je tady někdy měli.“

Harry přitakal a zvedl se, aby konečně udělal to, co měl v plánu už delší dobu-šel se napít. Džbán byl jenom z půlky plný, takže si dal jen pár doušků, ale Snape na něj křikl.

„Napij se víc!“

„Musíme šetřit vodou,“ protestoval Harry.

„Ne teď. Potřebuješ mít v organismu vodu, aby si se vyléčil.“

Harry se s ním nehádal a jětě trochu se napil Po chvíli se vrátil k sedícímu Sanpeovi v rohu. Nevěděl co by měl udělat, tak se posadil vedle profesora.

„Pojď blíž, Harry. Bude ti zima,“ řekl Snape laskavým hlasem, ale Harry se neodvažoval pohnout. Slyšel jak si profesor povzdechl, posunul se, sedl si k němu blíž a obtočil kolem nich hábit tak, jak to udělal včera. „Nemáme pořádné oblečení. Pokud se nechceme ke všem našim problémům ještě nachladit, musíme kolem sebe nějak udržovat teplo. Je to jasné?“

Harry jenom přikývl, ale cítil se líp když se mu kolem ramen šetrně ovinula Severusova ruka. To bylo jako..jako by byl dítě a profesor jeho otec. Zavřel oči a přitiskl se blíž ke zdroji nabízeného tepla.

Snape byl jeho chováním trochu zaskočený.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně.

„Nemyslím si, že ještě někdy budu v pořádku,“ řekl Harry upřímně. Až po chvíli dodal, „chci říct, že i kdybych toto nějakým způsobem přežil, myslím, že už nikdy nebudu moct… nechat všechno za sebou. Je to prostě… ale teď je mi fajn. Jste na mě tak… milý. Je to zvláštní, ale je to příjemné… jako bych k někomu patřil…“ drmolil, a cítil se trapně. 

Snape se lehce pohnul ale neodpověděl.

« Kdo je Quietus?“ zeptal se Harry tiše po chvíli.

„Jak víš…“ zeptal se Snape ostře, ale hned toho olitoval. Harryho reakce byla rychlá.

„Omlouvám se, pane,“ sklonil hlavu a odtáhl se.

„Nemáš důvod se omlouvat, Harry,“ Snape obnovil svoje sevření, aby Harryho uklidnil. „Byl jsem jenom trochu…překvapený, že ho znáš.“

„Vaše noční můry…“ Harry si povzdechl. „A včera po probuzení jste mě takto oslovil. Spletl jste si mě s ním?“

Najednou si Snape vzpomněl na pohlazení… chlapcovu laskavost, jak se ho dotýkal, jeho, odporného profesora ze školy, muže, který Harryho trápil po celá léta, vraha… Byla to tato laskavost, která změnila jeho pocity vůči němu, od tolerance, až po péči o něj? Zdálo se, že každá pěkná věc v jeho životě byla nějakým způsobem spojená s Quietusem…

„Quietus byl můj bratr,“ ozval se tiše. „Občas mi ho připomínáš,“ dopověděl po chvilce.

„Je…mrtvý?“ řekl Harry tak tiše, jak jen mohl. Snape mu to potvrdil. „Jak…?“

„Voldemort ho zabil,“ Harry viděl, jak profesor zlobně stiskl čelisti. Snape zavřel oči a hluboce se  nadechl, aby se uklidnil. „Zabil ho tady, v Nightmare Manoru v Hlavním sále po šesti kolech mučení, protože se k němu nechtěl přidat a můj otec se rozhodl ho k tomu donutit. Nakonec vzdoroval i Voldemortovi a to ho zabilo.“

Znovu se mu před očima začaly objevovat obrazy, tak jak to dělají od doby, co byl v Azkabanu… umírající Quietus… pohřeb… Zesílil stisk kolem Harryho ramen… kolem Quietuse… jendu chvíli opravdu věřil, že sedí vedle svého bratra. Když si uvědomil, že to je Harry koho drží, chtěl ho pustit, ale cítil, jak se mu v utěšujícím gestu kolem hrudi obtočil pár rukou. Tento projev zneklidnění ho uklidnil. Zůstali takto, potichu držíc jeden druhého, po dlouhé minuty.

„Jsi stejně odvážný, jako on…“ ozval se plaše. „Způsob, jakým jsi snášel utrpení, bolest, jakým jsi s důstojností stál smrti tváří v tvář… jsi jako on.“

Harry nemohl nic říct. Zdálo se, jako by všechny diskuze končily smrtí nějakým způsobem spojeným s Mistrem lektvarů… Jeho láska, bratr… Přesně, jak říkal. ‚Pokud budeme pokračovat v tomto rozhovoru o minulosti, potkáme víc smrti, než si dokážete představit‘ Možná byl toto důvod chladného a sarkastického chování Mistra lektvarů… Ztráty, které utrpěl ve svém životě…

„Profesore?“ zeptal se náhle.

„Hm?“ odpověděl Snape nepřítomně.

„Proč je důstojnost tak důležitá? Pokud mám umřít, není to to samé?“

„No...ech...možná z materialistického úhlu pohledu,“ řekl Snape.

„Mluvíte o Brumbálových slovech?“

„Jakých slovech?“ zeptal se profesor zvědavě.

„‘Pro vyrovnanou mysl je smrt jen dalším velkým dobrodružstvím‘ Řekl mi to po mě příhodě s Quirellem.“

„Ne. Nechtěl jsem mluvit o způsobu života po smrti. Nevím co si o tomto myslet. Je to něco jiného…“ povzdechl si, „myslím, že jsem se to naučil od Quietuse. Všichni umřeme, dřív či později. Nikdy s jistotou nevíme kdy. Musíme své životy vést tak, abychom nikdy ničeho nelitovali…“

„Litujete svého života, pane?“ Harry nevěděl, jestli to bylo rozumné, nejspíš ne, ale už bylo pozdě. Připravil se na to, že bude trvdě odmítnut, ale nestalo se tak.

„Hodněkrát ano. Lituji hodně věcí. Ale to je jiný příběh. Nelituji moji ztracenou důstojnost, protože jsem nikdy nebyl přinucen ji ztratit. Lituji jiných věcí.“

„Oh…ale pokud jsem si úplně jistý, že umřu, proč nemůžu podlehnout?“

„Harry, poslouchej,“ Snape se zhluboka nadechl. „Je velmi težké to vysvětlit. Pokusím se ti dát příklad, ale není to přesná odpověd na tvou otázku. Mám pocit, že přesná odpověd ani neexistuje. Dobrá?“

„Ano, pane,“ odpověděl chlapec plaše.

„Řekl jsem, že Voldemort zabil mého bratra,“ Harry přikývl, „musel jsem se tohoto mučení od začátku zúčastnit. Jako v tvém případě…“ Harry mohl stále cítit, jak se tělo jeho profesora třese. „Byl jsem jedním z jeho vrahů, přestože jsem ho měl rád víc, než cokoliv jiného v mém životě. A na druhé straně jsem byl jedním z těch, co mu způsobovali utrpení. Snášel jsem to s důstojností, a nakonec jsem pochopil, co v mém životě byl omyl. Jeho smrt mi ukázala něco o mém životě, co jsem nikdy nepochopil. Světlo. Smysl být člověkem.

„Myslím, že vás chápu, pane,“ odpověděl Harry skoro neslyšně.

„Znáš to, věřím ti,“ Snape se na něj usmál. „Ale nech mě dokončit ten příběh.“

Harry znovu přikývl.

„Po čtvrtém nebo pátém kole už jsem Quietusovi nemohl způsobovat blest. Jen jsem tam stál, neschopen se pohnout. Otec na mě seslal Cruciatus. Pak ho zabili. Vzal jsem jeho tělo a přemístil jsem se k Bradavicím. Šel jsem do Brumbálovi kanceláře a přísahal jsem na Quietusovo jméno, že budu bojovat proti Voldemortovi, doku nebude poražen.“

„Brumbál znal vašeho bratra? Jak?“ vyzvídal Harry zvědave.

„Taky chodil do Bradavic. Byl prefekt a poslední rok primusem. Všichni ho znali a měli ho rádi.“

„Ach tak…“ Harry byl zmatený.

Snape už se nechtěl bavit o Quietusovi a tak navrhl změnu tématu.

„Pokud chceš ještě příklad na zodpovězení tvé otázky ohledně smyslu důstojnosti před smrtí, mysli na tvoji matku a otce,“ řekl tiše. „Nevěděli, že jejich vzdor tě zachrání. Jenom umřeli stejně, jako žili.“ 

Harry se třásl po celém těle, takže se ho Snape znepokojeně zeptal:

„Harry, jsi v pořádku?“

Ano, ale je to tak..tak zvláštní…“ zamumlal Harry zamyšleně.

„Co?“

„Z vašich příkladů bychom mohli vyvodit, že tato kletba smrti dává…život…Z důstojnosti vzejde život… Nebo že…“

Snape na Harryho vyvalil oči. Harry nebyl jen inteligentni, jak si to vyvodil z jejich minulých rozhovorů. Byl moudrý, jako starý muž, který má tucet zkušeností. Dobrá, možná že ten kluk nebyl starý, ale zdálo se, jako by měl spoustu zkušeností.

Zůstali potichu sedět v pološeru jejich rohu. Harry brzy usnul a Snape si chvějícího se chlapce položil do klína. Pořádně nevěděl, proč to udělal. Zkrátka to…udělal. Zdálo se mu to jako dobrá věc. Bylo to něco, co nikdy předtím nezkoušel, ale líbilo se mu to. Profesor Snape si opřel hlavu o zeď, prázdným pohldem pozorujíc nejbližší pochodeň, a stále dokola si pokládal otázky o své minulosti, ztracených příležitostech a neexisující budoucnosti. Láska, pozornost, rodina… slova, věci, které se nikdy nestanou pravdivými. Nicméně, Harry byl živý; mohl něco takového cítit.

Ano. Byl to následek šťastných dnů před bránami Pekla. Ale oni nebyli v Pekle. Ne dokud byli schopni sdílet lidskost, důstojnost, naději, sny...

Cizí myšlenky pro zlomyslného Mistra lektvarů, pomyslel si ironicky. Ale ne tak cizí pro někoho odsouzeného na smrt.

Byli ‚mrtví muži‘ kráčející pomalým krokem k místu smrti a jejich pocity byly stejné jako pocity ostatních lidí, kteří s nimi sdílejí tento osud.

Uvědomoval si, že jeho pocity jsou následkem jejich nynějšího fyzického a psychického stavu. Ale bylo to oprvadu tak důležité? V každodenním životě byli radost nebo smutek také následkem různých vnitřních nebo vnějších situací…

Ztracen v myšlenkách se Snape přidal k spícímu Harrymu.

Auto se zastavilo před Doupětem, dveře se ihned otevřely, když Hermiona vystupovala.

„Rone!“ zakřičela, když zahlédla hlavu svého kamaráda. Rozběhla se k rudovlasému chlapci a skočila mu kolem krku. „Rone,“ zopakovala o něco tišeji, když vzlykala v náruči svého nejlepšího kamaráda.

Ron byl zaražený Hermioniným sentimentálním projevem, ale nechtěl smutnou dívku ještě více zranit tím, že by ji od sebe odstrčil. Povzdechl si a zašeptal jí do uca pár uklidňujících slov.

O chvíli později Rona zachránila z Hermionina sevření Paní Weasleyová, a ukazujíc na dveře, pozvala Hermioninu rodinu dál.

Všichni seděli v kuchyni u stolu, ale nikdo neměl odvahu přerušit ticho. Nakonec Hermionin otec promluvil.

„Hned po skončení školy jsme od Hermiony slyšeli znepokojující novinky,“ začal a povzdechl si. „A včera si četla noviny, kde se psalo, že její přítel Harry zmizel. Řekla nám, že byl určitě unesený a že by si s vámi chtěla přijít promluvit. A…“ chvíli se zdál zmatený, „Joanne a já jsme chtěli vědět více. Protože podle mého názoru toto znamená začátek války.“

„To ano,“ ujistila ho Paní Weasleyová. „Nebo aspoň za nějaký čas to bude znamenat.“

Hermionin otec přikývl.

„To jsem si myslel.“

Po dlouhém tichu se Hermiona otočila k Ronovi.

„Víš něco víc o Harrym? Nebo tvůj taťka? Nebo Brumbál? Kdokoliv jiný?“

Ron jen smutně zavrtěl hlavou.

„Nic. Ale musíme počkat na taťku, možná bude mít nějaké novinky, až se vrátí.“

„Ronův otec pracuje pro Ministerstvo kouzel,“ vysvělila Hermiona své mamce. „A ohledně Ty-víš-koho? Popletal stále ignoruje jeho návrat?“

„Popletal je idiot,“ zabručel si Ron pod nos a na Hermionino překvapení Paní weasleyová svého syna nenapomenula.

„Zatím Brumbálovo prohlášení nepotvrdil, ale většina lidí tomu věří.“

„Jo, oslavy konce školního roku…“ zamumlala Hermiona.

„Ministr nechce jednat, přestože zreorganizoval a rozšířil trénink Bystrozrů. Percy se rozhodl stát Bystrozorem, protože jeho nový šéf netoleruje jeho vášeň pro práci.“

„Eh,“ Hermiona se lehce usmála. “To znamená, že Skrka nahradil někdo normální.”

„Ne, on není normální. Nemůže Percyho vystát. To není to samé,“ odpověděl jí Ron a Paní Weasleyová si povzdechla.

„Rone, žádala jsem tě, aby sis dával pozor na to, co říkáš.“

„Ale mami, taťka ti to říkal a ty jsi s ním taky souhlasila!“ Okřikl ji překvapeně.

Navzdory vážnosti situace se Hermioniny rodiče rozesmáli, až se Paní weasleyová začervenala.

„Ronalde!“ to bylo všechno co řekla, ale její syn zavřel pusu, potom se na židli naklonila dopředu.

„Přesto ještě není situace v kouzelnickém světě tak špatná,“ otočila se Pani Weasleyová k mudlovským hostům. „Vy-víte-kdo pravděpodobně získal zpět své síly, a znovu dává dohromady své společenství, předtím než začal něco vážnějšího. Takže se zdá, že pokud chceme jednat, máme ještě čas, ale ministr Harryho příběhu nevěří,“ zarazila se a vrhla na manželský pár pohled aby se ujistila, že vědí o událostech Turnaje tří kouzelníků.

„Hermiona nám vše vyprávěla,“ přikývl Pan Granger čekajíc na pokračování.

„Dobrá. Teď hraje čas proti nám. Kvůli Ministrovu odmítnutí jsme téměř bezmocní.“

„Proti…Vy-víte-komu,“ Hermionin otec si znovu povzdechl. „Má to nějaké následky na svět mudlů?“

Paní Weasleyová svěsila hlavu.

„Obávám se, že následky budou velmi vážné. A ne jedině pro svět mudlů. Kouzelníci narození u mudlů budou ve stálém nebezpečí. Jako vaše dcera…“

Na kuchyň padlo nepohodlné ticho.

„Ale Bradavice jsou bezpečné, mami,“ řekl nakonec Ron. „Hermioně se tam nic nestane! Doma je ve větším nebezpečí.“

„Ano, to je pravda,“ uznala Paní Weasleyová a upřela pohled na Hermioniny rodiše. „Ale toto léto bude…doufáme bez nějakých incidentů.“

„Jak toto můžete říct?“ zakřičela náhle Hermiona. „Harry byl unesený! Vy-víte-kdo znovu sílí!“

„Hermiono, Harry byl unesený, protože byl mimo domov. Ty-víš-kdo nebyl dost silný na to, aby přemohl ochranu jeho domu. A nezapomeň, že Harry byl nevím proč jeho prvním cílem.“ Ron Hermioně konejšivě položil ruku na rameno. „Doufám, věřím že se Harry vrátí.“

Hermiona zavrtěla hlavou.

„Poslouchej mě, Rone. Pokud Harryho unesl, už ho zabil. Jsem si tím jistá.“

„Nemyslím si. Pokud Harryho už zabil, věděli bychom to. Použil by jeho smrt k zastrašení kouzelnického světa…“

„Ale vždyť to nemá smysl!“ rozkřičela se znovu dívka. „Pokud Harryho unesl Ty-vís-kdo, nečekal by tak dlouho. Ne.“

„Nebo…“ všichni se otočili na Paní Weasleyovou, která skoro neslyšitelně promluvila. „Chce ho zničit. Aby světu ukázal, že Harry není hrdinou, kterým my si myslíme, že je.“

„Zničit ho?“ otázal se Hermionin otec. „Co tím myslíte? Žádné fyzické týrání…“

„NEJEN fyzické týrání Pane Grangere,“ hluboká bolest v pohledu Paní Weasleyové nebyla jen hraná. „A pokud mám pravdu, jako si myslím, že mám, stejně jako Artur, bude určitě zlomený. Vy-víte-kdo měl spoustu času na uskutečnění jeho úmyslu.“

„To je neuvěřitelné, Paní Weasleyová. Pro lásku Boží, žijeme ve 20. století!“

„Právě v tomto století jsme zažili tolk vražd nevinných. Pokud se nepletu v kouzelnickém i mudlovském světě,“ odpověděla tvrdě a Grangerovi sklonili hlavu.

„Euh…ano…“ zamumlala Paní Grangerová. „Ale…co můžeme dělat?“

Paní Weasleyová upírala oči na své ruce.

„Nic,“ zamumlala. „Můžeme si jen přát, aby se vrátil domů.“

Poslední komentáře
11.02.2008 15:10:11: To bol moj prispevok.
11.02.2008 15:09:13: To Mission. Pravdaze som hladala pod Enahma. Ziadny anglicky link. Ked som to konecne (aj trojku} do...
08.02.2008 13:16:48: A Jimmi: jakto ze jsi nenasla anglickou verzi? vzdyt cela tato povidka je v originale anglicky, a ja...
05.02.2008 16:49:53: Este ja - ta poviedka ja naozaj super. Az tak som si ju (a druhu seriu tiez) musela precitat z ruske...
 
@ Copyright 2011 iisis. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of iisis.