...

HP-Šťastné dny v pekle

Kapitola pátá: Důstojnost až do konce (část první)

Ahojte všeci :) Nj  zase jsem se dokopala k nějaké činosti, kterou bych prospěla i ostatním, ne jenom sama sobě. Tentokrát je to ještě kratší než minule, řekla bych taková vetší třetina, ale už se mi nelíbila ta odmlka, která u tohoto byla, tak jsem chtěla něco přidat co nejdřív. Jinak musím ještě upozornit, že asi tři odstavce patří opět komu? No přece naší iisis :D Tak si to užijte, a snad se zase brzy setkáme :D

P.S. Mani tady to máš, vím, že to není ta celá kapitola, co jsi chtěla, ani to nebylo včera, ale i tak...takže tento kousíček je pro tebe :)  

 


Snape měl pocit, že nikdy nebyl mučen tak tvrdě jako teď, ačkoli v jednoduše stál vedle Voldemorta a hodiny sledoval Harryho povětšinou tiché mučení. Všiml si, že pro něj bylo těžší sledovat fyzické týrání a nic nedělat, i když věděl, že samotná kouzla jsou bolestivější a strašnější. Ale jenom pohled na někoho dotýkajícího se Harryho, kdo mu ubližoval byl nesnesitelný. Nikdy předtím se takto necítil: jeho srdce zmateně bilo, ruce se mu potily, chtělo se mu zvracet a měl bolesti. Bolest. Bylo to zvláštní, nikdo se jej nedotýkal, a i přesto měl bolesti. Mučila ho fyzická bolest.

Přinutil se podívat na Averyho „práci“ s břitvou, kaluž krve pod chlapcovým chvějícím se a úplně nahým tělem se stále zvětšovala. Občas Harry otevřel oči a hledal v jeho pohledu pomoc, a zjevně se mu pokaždé když se jejich pohledy střetly hodně ulevilo.

Ale z nějakého důvodu, každá řezná rána zraňovala Snapea, o hodne víc, než kouzla, každý úder, víc než Cruciatus, které schytal během schůzí, a měl pocit, jako by se mu mělo srdce rozskočit.

„Aaaaaaah!“ zasténal Harry, když Avery opatrně rozevřel prsty další řeznou ránu. Snape se skrčil.

„Ale, ale, Severusi. Nelíbí se ti moje malé představení? Proč? Pamatuji si doby, kdy jsi rád byl pozorovatelem! Plánoval jsem to jen pro tvé potěšení.“

Snape zoufale sledoval chlapcovu tvář, nechtěl o tomto mluvit s Voldemortem, nechtěl si připomínat své staré hříchy, současná situace byla dostatešně bolestivá, vůbec nechtěl mluvit s Voldemortem nebo s kýmkoliv jiným.

„Proč mám pocit, že už jsem kdysi viděl podobnou situaci? Tebe, sledujíc chlapce… chlapce víc odvážného, než jsi kdy byl ty… Máš taky tento pocit déjà-vu, Severusi?“

Voldemortova slova mu pronikla do mysli, posílila jeho váhavé myšlenky, Snape měl co dělat, aby skryl svou beznaděj. Ten zatracený bastrard měl pravdu. Byl zbabělec. A Harryho chováni bylo podobné tomu Quietusovu. Ale to už si dávno uvědomil, na začátku všeho tohoto…

Během konverzací v cele, Harry jednal způsobem podobným Quitosovu, jedné osobě kterou Snape opravdu uznával a měl ji rád z celého svého srdce, Quietus, malý a mazaný Quietus, vřelý a pozorný Quietus, který se držel před Temným pánem, krvácejíc a potácejíc se, ale bez strachu říkajíc „Nikdy nebudu tvůj“, a který měl pravdu.

Quietus který zemřel práve tady- v Nightmare Manor, v Hlavním sále po šestém kole muční, a on- Severus mu nedokázal pomoci…

Den, kdy se Severus rozhodl zemřít.

A to byl taky následek jeho nenávisti k Moodymu, tomu prokletému bystrozorovi: v opuštěné samotě Azkabanu, kde musel zůstat šest měsíců, si ty hrůzstrašné chvíle svého života mnohokrát promítal: Quietusovu smrt, jeho sténání, svíjení a třes vyvolán neuvěřitelnou bolestí a nakonec jeho mrtvé tělo uprostřed haly…Byl to nekonečný film, který se v jeho mysli donekonečna promítal od prvního okamžiku až po pohřeb na hřbitově v Prasinkách a on věděl, že to všechno bylo vypáleno do jeho očí, do jeho mysli, nikdy se mu nepodařilo zapomenout, nikdy nepřešel den, kdy si na to nevzpomněl.

Voldemort toto představení viděl jen jednou. Ale pro něj to bylo až moc známé. Chlapec s důstojností stojí uprostřed haly, hlavu vztyčenou, oči zavřené. Černé oči – a zelené oči. Quietusovy oči a Harryho oči.

Snape si nevšiml slz na své tváři, když stál, oči rozšířené hrůzou. Cítil se jako v transu, Harryho tvář zaměněna za tu Quietusovu, potom se znovu změnila; mohl vidět pohled plný bolesti, plný bolesti, ale taky plný života, přijetí, omluvy. Bolest bez pokory, síla bez agrese, smrt bez strachu…

„Jsem opravdu spokojen, můj drahý profesore, že se konečně bavíš,“ slyšel jak mu Nejvetší Bastrard zaševelil do ucha, a on znovu nezadržel své slzy. Zatím si je neosušil. A bylo příliš pozdě: Voldemort si jeho slabosti všiml: jeho city k chlapci. Svým chováním Harryho jistě zradil, ale už s tím nemohl nic dělat. Zkusil Harrymu pohledem dodat sílu, podpořit jej, hrozně by chtěl být na Harryho místě, podstoupit místo něj tu bolest, darovat mu svůj život… zachránit jej…

A nemohl. Lilyna slova mu zřetelně zněla v uších: „Přísahej! Přísahej na Quietusovo jméno, zrůdo!“, a on přísahal a teď mu jednoduše nemohl pomoct… „Řekni: Budu ho chránit svým vlastním životem“ – a on přísahal na Quietuse, protože Lily Evansová věděla, že toto byla jediná přísaha, kterou by nikdy neporušil…

Ale tato přísaha se teď zdála být příliš daleko… A už neměla smysl. Už to nebylo důležité. Trpěl kvůli Harrymu, jenom Harrymu, nikomu dalšímu. Nemělo to nic společného s přísahou nebo jeho zesnulým bratrem. Jenom s tímto opuštěným klukem, ležícím v kaluži krve, umírajícím přímo před ním.

Tak moc chtěl Harryho zachránit, ne kvůli Lily nebo Quietusovi, ale kvůli sobě. Oni byli mrtvý. Chlapec byl naživu. Zatím.

Když se Harry nakonec zhroutil na zem, Snape se ihned zvedl ze svého místa a klekl si vedle něj, uvnitř něj to vřelo, když sledoval Harryho tělo. Chtěl jej zvednout ze země, ale nemohl najít žádné neporušené místo, za které by jej mohl uchopit tak, aby mu nezpůsobil ještě víc bolesti…

Ale Voldemort jim nařídil, aby se vrátili do jejich cely, takže si opatrně zvedl Harryho do náručí, jeho hlavu si položil na ramano, zabalil jej do jeho oblečení, jak nejvíc mohl a odnesl jej do cely. 

Sedl si do jejich známého rohu, stále držíc chlapce na rukách, míchajíc jeho slzy s chlapcovou krví. Oba dva zabalil do svého pláště a beznadějně prosil nějakého Boha o pomoc. Pohladil chlapce po hlavě a už asi po sté monotonně opakoval:

„Všechno bude dobré, Harry, všechno bude dobré…“

Ale sám svým slovům nevěřil. I kdyby se jim podařilo přežít všechny dny mučení, Harry s tím vším bude muset žít, se vzpomínkami, bolestí, protože ta tu bude vždycky: Voldemortova práce nebyla úplně vyléčitelná. Nic už nebude stejné. ‚Nikdy víc. Nikdy víc.‘ zakrákal mu Poeův havran do ucha. Pokud přežijí, bude muset najít způsob jak Harrymu pomoct se s tímto vším vyrovnat. Pokud to bude možné.

Ne, možné to nebylo.

Pod vlyvem Cruciatu byl jenom několikrát, ale vždy bylo těžší snášet jeho následky, když za tím nasledovaly noční můry namísto obvyklého bdění. Těžší, ne, ne fyzicky ale mentálně a emocionálně, protože ve snech byla ta bezbrannost, ponížení a hrůza mnohem realističtější. V těchto nočních můrách vždy věděl, co bude následovat, tomu se zabránit nedalo: jeho sny byly podobné čerstvým zážitkům…a ani během posledních čtrnácti let se nenaučil, jak jim uniknout, jak se vzbudit. Vždy je musel prosnít celé.

Noční můry…a toto byla živá noční můra, Zámek Nočních můr. Zatracený batard! A nebylo odsud úniku. Žádné probuzení.

Po chvíli se mu podařilo uklidnit a slzy na jeho tváři uschly. Harryho krvácení zesláblo, ale třásl se strátou krve. Snape sklonil hlavu a oba je přikryl co nejvíc mohl, aby kolem nich udržel teplo.

Byl k smrti unavený, ale nemohl spát. Pokaždé co zavřel oči viděl Harryho tiše trpět, nebo jeho beznadějný pohled, občas se mu vybavily scény, kde trpěl Quietus… Obtočil těsněji ruce kolem chlapce, jako by jej takto mohl ochránit před hrůzostrašně podobnými událostmi dalších dnů…

Noční můry jej přepadaly i teď přestože nespal.

Zatraceně!

Najednou v klíně ucítil slabý pohyb.

„Harry?“ zašeptal klidně.

„Bolí to,“ Dítě se třáslo. „Všechno me pálí…celé tělo…kůže…“

„Šššš,“ kolébal chlapce opatrně. „Zkus si odpočinout.“

„Profesore“ začal slabě. „Myslím, že umřu… Je mi to líto…“

„Všechno bude dobré, Harry. Jenom si trochu odpočiň,“ Snape byl zděšený chlapcovými slovy. Zopakoval svoji větu, aby Harryho stejně jako sám sebe uklidnil. „Ne, Harry. Ty neumřeš. Všechno bude v pořádku. Věř mi.“

„Je mi to líto…“ slyšel slabě zamumlání. „Nechám vás tu samotného a za to se omlouvám…“

„Ne, Harry,“ začal, ale nemohl pokračovat. Zalykal se, neměl vzduch v plicích na to, aby toho řekl víc, ale znovu jej stiskl v náručí, jako by ho tak mohl fyzicky ochránit proti…Ne. Harry nemohl umřít. Musel žít, přežít.

Když chlapcovo tělo v jeho náruči ochablo, byl to pro něj hrozný šok a dlouhou dobu nebyl schopný vůbec myslet. ‚Ne!‘ plakal tiše.

Chvíli mu trvalo než si uvědomil, že jenom ztratil vědomí, ale neumřel. Jeho smíšené pocity ho mučily, a cítil se nemocně. Ale neodvážil se pohnout se, pohnout s chlapcem ve svém klíně. Tyto nové pocity zahřály jeho srdce, silná touha chlapce chránit a postrat se o něj byla neuvěřitelně silná.

Na začátku jejich uvěznění si přísahal, že už nikdy chlapce nezraní. Teď se mu zdálo, že to nestačí. Když seděl v rohu s chlapcem v klíně, dal si jinou přísahu, tentokrát silnější: bude se o něj starat do jeho nebo Harryho smrti. Bude mu pomáhat všemi možnými způsoby. Zkusí být tam pro něj. Až do konce jejich dnů. Amen.

Ošklivý hlásek se smál v jeho hlavě. „Jsi tak sentimentální, Severusi. Asi stárneš. Nebo myslíš že bude snadné tuto přísahu dodržet? V každém případe kluk v několika dalších hodinách umře, není to tak? Musel přemoci své staré reflexy, které chtěly aby se vrátil ke svému starému sarkastckému a lhostejnému chování. ‚NE!‘ umlčel svoje myšlenky. Proč by měl být tváří v tvář smrti lhostejný? Chlapec si zasloužil víc, než jen jeho lhostejnost, krutost, sarkasmus a nenávist. Všechny je po ty poslední roky snášel. TEĎ musel Harrymu dát na výběr útěchu, péči…lásku?

No, poslední bylo úplně směšné. On a láska! Nevěděl, jak někoho milovat. Quituse taky neuměl milovat. Pokud by to uměl… Možná že by byl Quietus stále naživu.

Pokud by dokázal milovat, nebyl by tu. Nestal by se Smrtijedem.. Byl by si vybral Havraspár jak mu radil klobouk. Pracoval by pro Ministerstvo nebo Albuse už od začátku… Možná že by měl taky rodinu…děti….

Ta myšlenka ho šokovala. Zmeškal toho tak mnoho? Opravdu se chtěl stát člověkem, kterým je teď? Osamělý bastard, nenávidící a nenáviděný, poskok monstra, profesionální mučitel, vrah neviných lidí?

Byla pravda, že nikdy nechtěl žít normání život, mít typický životní styl, ale… nebylo to trochu přehnané? Život, který nakonec vedl až do teď byl nakonec taky typický, v perverzném smyslu slova...

Ne. Nikdy by nemohl dostat trest přiměřený tomu, co spáchal. Ani v tomto pekle. Nikdy mu nebude odpuštěno.

Tyto myšlnky jej mučily. Předvídal to Voldemort, když je dával dohromady? Plánoval ten bastard, co by se z toho mohlo vyvrbit? Že by ho zničil díky jeho pocitům, jeho nenávisti k sobě samému, jeho vině?

Zvedl hlavu, když uslyšel náhlé skřípění otevírajících se dveří. Avery vstoupil.

„Co chceš?“ zakřičel Snape nenávistně. „Je skoro mrtvý. Pokud budete pokračovat ve vaší schůzi, musím vás upozornit, že toho už víc neucítí.“

Avery pokrčil rameny a ušklíbl se. V takovýchto chvílích měl Snape pocit, že ten chlap nebyl normální. Jeho bláznovství ho ale popadlo příhodně vždy tehdy, kdy ho byla potřeba.

„Jsem tu proto, abych prodloužil jeho trápení, Severusi,“ ukázal Mistrovi lektvarů dvě malé lahvičky a zamával mu jimi pred nosem. „Myslím, že je znáš?“ zeptal se se zvláštním výrazem.

Snape je samožřejmě znal. Jeden lektvar proti krvácení a jeden na posilnění. Připravil je on, jako všechny použité během jejich věznění u Voldemorta. Ale nevěděl, co by pro Harryho bylo lepší: dostat ozdravné lektvary nebo umřít.

Ale on chtěl aby Harry žil. Chtěl se o něj starat, utěšovat ho, jednuduše být. Taky chtěl, aby mu chlapec odpustil, alespoň Harry; ten byl stále naživu, na rozdíl od spousty ostatních, kterým dlužil víc než jenom omluvu…

„Dej mi je,“ řekl nakonec čekajícímu Smrtijedovi.

„Ne. Dám mu je sám. Nedůvěřuji ti, Severusi.“

Dva další Smrtijedu vstoupili.

„Zvedni kluka ze země.“

Nechtěl poslechnout, ale jakmile otevřel pusu, aby protestoval, Avery ho náhle přerušil.

„Pokud neposlechneš, použiju na vás oba Cruciatus.“

Snape se nad touto myšlenkou otřásl a chlapce posadil.

„Uhni!“

Když už zvedal nohu ke kroku, uslyšel najednou zašeptané „crucio“ a v dalším momentě se nacházel na zemi a svíjel se od bolesti. Bylo to hodně dlouhé Crucio, trvalo tak dlouho, jak dával Avery chlapcí pít z malých lahviček. Potom co odešli, nebyl se Snape schopen někoplik dlouhých minut pohnout. Bolela ho hlava, oči ho pálily, svaly měl stáhnuté v křeči. Nakonec své tělo přinutil k pohybu a doplazil se k Harrymu.

Mohl ve vzduchu cítit zápach lektvarů, a tím si potvrdil, že jeden z lektvarů byl na posilnění, a druhý z nich byl dobrý v případě velkých ztrát krve jako tady. Najednou se cítil pyšný sám na sebe, že byl tak pořádný. Nikdy by tyto lektvary v bordelu nenašli, ale ve své kancelářu měl vše řádně seřazené a uklizené.

Vedle chlapce našel taky zbytky jejich oblečení, které tam pro něj Avery přinesl, ale ty cáry nebyly nic víc než zakrvavené hadry. Ano, když zvedl kus něčeho, co byl kdysi kus obleční, si vzpomněl na Averyho ukrutně pomalé pohyby, když za pomoci břitvy toto oblečení z Harryho během jejich „uvítání“ svlíkal a přitom Harryho párkrát pořezal. Už jen při té myšlence se mu zvedl žaludek. S povzdechem si sedl na zem a zvedl si Harryho do klína.

Po chvíli zaspal. 

Poslední komentáře
18.01.2008 19:47:29: Bezvááá!! Fakticky skvělý překlad!
10.01.2008 14:10:10: Je to čím dál pěknější
09.01.2008 21:42:54: Bazildo neboj druhá a třetí část jsou delší ,mají obě 20 kapitol a víc než 105 stránek ve wordu .Ber...
09.01.2008 21:15:37: a je ze mě závislák:_) *povzdechla si* JENOM ŠESTNÁC KAPITOL!!!!! *opatrně staví šibenici* to nééééé...
 
@ Copyright 2011 iisis. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of iisis.