...

HP-Šťastné dny v pekle

Kapitola osmá: Ve snech

Zdravím :) Vyhrazuji si toto skvělé datum na přidání kapitoly :D I když osobně Velikonoce nenávidím, ale to je detail :D No minule jste se s komentářema moc nevytáhli teda, ale Mission se nad vámi slitovala a pospíšila si, což u ní kvůli velké lenosti není obvyklé (nechci být práskačka, ale ani Mission ještě není komplet vyléčená, taky stále nerada píše komentáře, ale léčí se, léčí... :D)
Ale tentokrát za kapitolu poděkujte i Manii Dardeville(doufám, že máš ráda růžovou barvu, budeš pěkně svítit :P), která po mě tu kapitolu s hromadou překlepů opravila, za to jí patří i kapitola samotná (vím, nic si za to nekoupíš, ale můžeš mít aspoň pěkný pocit :D...)
Mission

 „Byl jste u toho?“ zeptal se Harry chvějícím se hlasem. Ale ve skutečnosti to nechtěl slyšet, pochopit jeho odpověď. Nechtěl být na Snapea naštvaný, dávat mu to za vinu, vědět, že byl jednou z osob zodpovědných za jeho hrozné dětství. Jeden z vrahů jeho prarodičů.

 „Ano, byl jsem tam, ale příliš pozdě. Příliš pozdě…“

 „Pozdě na co?“ Harryho potřeba vědět něco o své rodině byla silnější, než strach ze zklamaní, které by tak pociťoval ke Snapeovi. 

 „V Nightmare Manoru bylo shromáždění Smrtijedů a Voldemort mi přikázal připravit pár lektvarů,“ Snape si povzdechl a úzkostlivě se masíroval za krkem. „Ano, předtím než se mě zeptáš, co to bylo za lektvary, byly to lektvary na mučení a zabíjení, už si přesně nepamatuju které. Byl jsem poslán do laboratoře. Po tom, co jsem je začal chystat jsem měl chvíli času a chtěl jsem si promluvit s Luciusem.“

 „Není to otec Draca?“

 „Ano, to je on.“ Harry si všiml, že se Snape snaží utřídit si myšlenky. „V té době jsem už pracoval pro Brumbála.“

 „Takže to bylo až po smrti Quietuse.“

 „Nevím to přesně, ale byl to měsíc nebo dva po jeho smrti. Tyto měsíce byly příliš neklidné, abych si je zapamatoval do detailů.“ Snape se zdál být ztracený v myšlenkách, takže po chvíli ticha položil Harry jinou otázku.

 „Nebyl jste vystrašený?“

 „Chceš říct vystrašený z Voldemorta?“ Potom co Harry přikývl Snape silně zakroutil hlavou. „Ne. Už jsem se ho nebál. Můj život neměl cenu. Anne mě opustila, když viděla Temné znamení na mém předloktí. Quietus zemřel rukou mých rodičů. Já jsem si přál jen co nejlépe pomstít jeho smrt a umřít. Nic víc.“

 „Muselo to být hrozné…“ Snape v Harryho hlase cítil soucit.

 „Bylo…“ Chtěl pokračovat, ale Harry jej přerušil.

 „Já jsem se před pár dny cítil stejně… Všechno se zdálo bezvýznamné. Zvláště zůstat dál naživu. A uvědomil jsem si, že už nemám strach.“

Snape si vzpomněl na chlapcovo odměřené a lhostejné chování a jeho vlastní paniku, když ho takto uviděl. Bylo to snad kvůli tomu, že se kdysi dávno cítil stejně?

 „Strach dokazuje, že v životě jsou věci, kterých si vážíš a kterým věnuješ pozornost. Pokud už jej nemáš, znamená to, že jsi ztratil víru v život, ve smyslu být tady…“

 „Ano, v jedné chvíli jsem ho ztratil.“ Harry se zahleděl na protější roh, v očích žádný výraz. „Ale díky vám, jsem ho znovu pocítil…“ 

Snape netušil, jak jeho na slova reagovat, tak se dal znovu do vyprávění načatého příběhu.

 „Pokusil jsem se najít Luciuse a přitom jsem náhodou zaslechl konverzaci mezi Voldemortem a třemi novými Smrtijedy. Dostali úkol, zkoušku věrnosti. Měli vybít celou rodinu Evansů. Dostal jsem strach. Neměl jsem čas informovat Brumbála. Už odcházeli. Běžel jsem do své laboratoře a zhasl jsem oheň pod lektvary. Bylo by příliš podezřelé, kdybych nechal jen tak vařit lektvary. Jak víš, nemohl jsem se sem vrátit, aniž bych byl zavolaný. Zabralo mi nějaký čas, než jsem všechno uklidnil a odešel. Když jsem dorazil do domu Evansů, tři Smrtijedi už zabili tvoje prarodiče. Tvoje matka proti nim bojovala v druhém patře, ale oni byli silnější než ona. Ztrácela nad nimi převahu a byla vážně poraněná. Potom…“ přes Snapeův obličej přelétl temný stín, temnější, než jaký u něj kdy Harry viděl. „Zabil jsem je. Všechny tři.“

Profesor se otřásl a zavřel oči. Harry mohl vidět, jak mu na spánku nabíhá žíla.

„Profesore?“ řekl jemně Harry a uklidňujíce položil svou ruku na tu Snapeovu. „Nesmíte se kvůli tomu trestat…“

Snape vymanil svou ruku zpod Harryho.

„Zabil jsem je. Tři chlapce… Oklamané a popletené…“

„Neměl jste na výběr…“

„Ale ano, měl. Nemusel jsem je zabíjet.“

„Ale byli to vrahové.“

„Já také.“

 „Pokoušel jste se zachránit vážně zraněnou ženu. Nebyl čas zhodnotit možnosti. Možná jste špatně odhladl situaci a reagoval příliš agresivně. Ale měl jste v úmyslu někoho ochránit, ne zabít. A sám jste řekl, že klíčové slovo je úmysl.“

 „Vy jste opravdu velmi nebezpečný, pane Pottere,“ povzdechl si Snape trochu nevrle. „Stále mi vracíte má vlastní slova.“

Harry se zašklebil.

 „To jen ukazuje, že vaše slova jsou chytrá a pravdivá. A sám jim nevěříte. Stále a stále vám musím připomínat jejich moudrost.“

 „Harry, poslouchej. Není tak jednoduché mě omluvit…“ přerušil ho znovu podrážděně Snape. Harry jen obrátil oči vsloup.

 „Já vím. Pokoušel jsem se vám ukázat to samé, ale vy jste přišel s řečmi o úmyslu…“

 „Pottere, vy jste…“ Snape pozvedl obočí, ale tentokrát jeho frustrace byla prostě jen srandovní.

 „Drzý spratek. Nová Bradavická celebrita. Příliš namyšlený vítěz Famrpálového poháru. Nebo taky malý neposlušný kluk, který si myslí, že pravidla jdou mimo něj…“ dokončil Harry drze svou větu.

 „To jsou MÁ slova…“

 „Eh, já myslel, že už si je nepamatujete…“

 „Pamatuju si je, Pottere! Ale…“

 „Já vím…“

 „BUĎ ZTICHA! Chtěl jsem říct: pamatuju si je, ale jsou důkazem mého vlastního omylu.“

 „Omylu? Ne. Určitě ne. Jsou to dokonalé důkazy vašeho názoru a moudrosti čisté, jako horská voda.“

Dlouho se jen v tichosti na sebe dívali. Potom se najednou rozesmáli a Snape Harrymu šibalsky rozcuchal vlasy.

 „Harry.“ Poprvé se doopravdy šťastně usmál. „Jsem rád, že jsem tě poznal.“

Harry se na něj škaredě usmál.

 „Vítejte ve skutečném světě, pane,“ řekl, ale hned na to se zachvěl. Zatímco se třásl, jeho tělem zmítal suchý a bolestný kašel. Snape se začal znepokojovat.

„Harry..?“

 „To nic není, pa...“ Ale větu nemohl dokončit. Přerušil ho ještě silnější kašel. Přišel zničehonic a trval jen několik vteřin. „Myslím, že jsem se nachladil.“

 „Jak se cítíš?“ zajímal se Snape úzkostlivě.

 „Arghh… To je dobrá otázka, pane. Jak vidíte, cítím se úplně skvěle. I když bych rád něco snědl, něco tepléto - klidně i něco studeného… Vypil si šálek horké čokolády a několik dní spal v OPRAVDOVÉ posteli… Ale jinak se cítím dobře. Skoro.“

Ve Snapeových očích se mihlo pohoršení.

 „Pottere, to nebyl vtip…“

 „Řekl jsem skoro, pane,“ nenechal ho Harry dokončit větu. „Můžeme tuto malou diskuzi ukončit?“

Snape pobaveně zakroutil hlavou, ale už o tom dál nemluvil.

 „O čem chceš mluvit?“

 „Říkal jste, že jste zachránit mou matku.“

 „Ano.“ Nechtěl myslet na tyto události. Ale Harry měl právo to vědět. Tentokrát byla vidina Smrtij… Zabitých hloupých chlapců tak silná, že proti ní musel bojovat všemi svými silami. Byli tak mladí… 18 let, ne víc…

„Takže jak jsem zachránil vaši matku. Vytáhl jem ji z domu a dal jsem jí uzdravující lektvary. Nevzal jsem ji do Bradavic, protože jsem věděl, že by to bylo velmi podezřelé a navíc jsem měl pocit, že někdo z personálu školy byl Voldemortovým špionem. Nechtěl jsem přijít o svou roli špiona.“ Ten večer byl plný zvláštních událostí… Slova Lily Evansové… Snape se v duchu rozmýšlel, jak by ten příběh měl vyprávět. Nakonec se rozhodl shrnout to vše co nejvíc se dalo. „Když vaše matka nabrala znovu vědomí, spletla si mně s Quietusem. Oslovila mě jeho jménem… To mě tak zasáhlo, že jsem ji skoro udeřil. O chvíli později se tam objevila její sestra se svým přitelem. Asi se vraceli z kina? Nevím… Nechal jsem vaši matku s nimi a přemístil jsem se do Bradavic.“

 „Vy jste se podobal vašemu bratrovi?“ zeptal se Harry zvědavě.

Snape přikývl.

 „Dost. Když jsme byli děti, vypadali jsme jako dvojčata, přestože jsem byl starší než on. On byl o dva roky mladší jak já. Ale jak jsme vyrostli, rozdíly mezi námi byly čím dál víc výrazné. Nakonec když přišel do Bradavic, naše podoba byla dost výrazná. Na rozdíl ode mne měl stále krátké vlasy a byl hrozně hubený. A…“ Usmál se, když si vybavil jeho tvář. „Byl stále tak… Klidný. Smířený. Tichý a milý. Mohl jsi všechny tyto vlastnosti vyčíst z jeho tváře.“

 „A vy jste se stále jen šklebil a házel kolem sebe škaredé pohledy…“ Harrymu v očích pohrávaly jiskřičky.

 „Heu…uhm… Zase máš pravdu, jako vždy.“ Snape se zdál být trochu zahanbený. „Myslím, že jsem měl… Dospělé vystupování… Nesnášel jsem, když jsem vypadal jako dítě… nebo tak…“

 „Takže není překvapující, že si vás s ním máma spletla. A možná že nevěděla, že jste změnil strany…“

 „Ani nevěděla, že jsem byl Smrtijed… Nikdo to nevěděl. Kromě Anne, ale jsem si jistý, že ta jí to neřekla.“

 „Myslím, že máte pravdu… Neřekla to ani svému bratrovi. Sirius to nevěděl až do té doby, co jste po Turnaji tří kouzelníků ukázal na ošetřovně Popletalovi vaše Znamení zla…“

 „On… On to nevěděl?“ Snape zbledl a oči upřel do prázdna. „Neřekla mu to… A já… Nikdy jsem jí nevěřil…“ Vypadal, že je ztracený v myšlenkách, jako už tolikrát během dneška, ale Harryho náhlý kašel ho z tohoto transu vytrhl. Harry měl další záchvat kašle a začal se třást.

 „Je ti zima?“ zeptal se znepokojeně.

 „Jen trochu…“ Ale jeho slova byly popřeny jeho chováním, kdy se těsně přitiskl ke Snapeovi. Profesor cítil, že chlapcovo tělo bylo teplejší, než je normální. Položil ruku na jeho horké čelo.

 „Ty… Ty máš horečku, Harry.“

 „Oh,“ usmál se Harry. „Takže to je ten důvod, proč je mi tak hrozně…“

 „Jak se přesně cítíš?“ Snape se chlapcovi pozorněji díval do očí.

 „Cítím se trochu slabě a omámeně. A kůže mě pálí, ale to už od… Od toho dne s Averym, takže to asi nebude kvůli horečce.“ Zase zakašlal.

Snape polkl. To nevypadalo dobře. Ale nic proti tomu nemohl udělat.

 „Nevím co mám dělat,“ zašeptal, pokoušeje se vytlačit ze svého hlasu porážku.

 „Tak pokračujte v příběhu,“ odpověděl mu Harry. „Věřil vám Brumbál hned od okamžiku, kdy jste znovu přešel na Stranu světla?“

 „Já se sem ne-vrátil, Harry. Já na tu stranu přešel. A k odpovědi na tvou otázku… Ne. Myslím, že mi nedůvěřoval až do…“ Mohl toto říct dítěti? Bylo těžké to přijmout... „Až do minulého ledna nebo února… Už si to nepamatuji přesně. Měl jsem takový malý incident s Moodym, který mě obvinil z toho, že jsem stále Smrtijed…“

Harry mohl na profesorově tváři vidět čirou nenávist a zlobu.

„Vy nemáte rád Moodyho,“ konstatoval jednoduše.

 „To je eufemismus, pane Pottere.“ Věnoval mu jeden ze svých černých pohledů. „Nenávidím ho. Nenávidím ho skoro tak jako Voldemorta.“

 „Ale... Proč?“ Harry se snažil o to, aby vypadal klidně, ale ve skutečnosti byl nervózní. Zřejmě nebyl nejlepší nápad ptát se Snapea jestli byl hoden něčí důvěry nebo ne…

 „Moody mě vyslýchal na Ministerstvu. S Frankem Longbottomem.“ Harry se neodvažoval ani pohnout. „Jejich výslech byl asi takový jako ten Voldemortův, ne-li horší. Sotva jsem přežil…“

 „Takže to je důvod, proč znal vaši Smrtijedskou minulost!“

Snape na po něm hodil naštvaným pohledem.

 „Jak to víš?“ zeptal se škaredě.

 „Já... Pamatujete si noc, kdy jste slyšel hluk a kdy jste zjistil, že se někdo dostal do vaší kanceláře? A kdy jste potkal Moodyho na schodech?“

Snape najednou zkřížil ruce na hrudníku.

 „Takže jste tam byl, jak jsem si myslel.“

Harry se začervenal.

 „No dobrá… Ano, byl jsem tam.“ Začal mít strach, ale po chvíli se Snape usmál.

 „Věděl jem to. A po tomto setkání jsem šel za Brumbálem a požádal jsem ho o výslech pod Veritaserem. Já… Chtěl jsem, aby o svém starém příteli věděl pravdu. Víš, když jsem se dozvěděl, že Moody bude novým profesorem obrany, prosil jsem Abuse, aby ho nevolal.“

„On nevěděl o mučení na Ministerstvu?“

 „Oh, ale věděl. Ale nevěřil mi. Všechno jsem mu řekl po tom, co mě propustili z Azkabanu.“

 „VY JSTE BYL V AZKABANU?“ vykřikl Harry šokovaně.

 „Víc jak šest měsíců,“ odpověděl tiše Snape. „Ale mluvil jsem o Moodym a Brumbálovi. Jak jsem říkal, ředitel mi nevěřil. Nakonec jsem ho přinutil dát mi ten zatracený lektvar a zcela mě vyslechnout. O všem: o mé věrnost, mých činech, a také o Moodyho mučení. Nakonec to udělal. Ale stále mi nedůvěřoval. Poslal zbytek lektvaru jinému mistru lektvarů, aby ho prověřil. Po této kontrole konečně uvěřil historce o Moodym. Oh, jinak… V TUTO noc, to nebyl Moody, kdo věděl o mé minulosti, ale Skrk. I když myslím, že se držel role Moodyho. Nikdy předtím jsme se nesetkali. Ani jsem nevěděl, že byl Smrtijedem. Stejně jako Pettigrew. Ve Voldemortových službách byla vždy spousta lidí, u kterých nám nedovolil znát jejich identitu.“

 „Já si to nemyslím.“ Pokrčil Harry unaveně rameny.

 „Co..?“ Snape byl ztracený. Tento postřeh nepasoval do jejich konverzace.

 „Nemyslím si, že vám Brumbál nevěřil až do letoška.“

 „Ale je to tak.“

 „Ne, v tomto se pletete,“ prohlásil Harry pevně. „Možná vám nechtěl věřit ten příběh o jeho příteli. Ano, muselo pro něj být velmi těžké uvěřit, že jeho přítel je bastard. A...“ pokračoval, aniž by Snapeovi dal možnost jej přerušit. „... Po dlouhé roky jste byl ředitelem Zmijozelské koleje. Nechal vás pracovat s dětmi. Věřil vám. Důvěřoval vám. Jen zkrátka nechtěl být zklamaný svým přítelem.“

Snape si povzdechl a vzal Harryho do náruče.

 „Ty jsi tak…“

Jeho větu přerušil chlapcův silný kašel.

 „… Tak unavený.“ Zívl si Harry po tom, co přestal kašlat. „Myslím, že si zdřímnu…“ Schoulil se vedle profesora, který ho těsněji přikryl pláštěm.

 „Samozřejmě, Harry.“

Ani si neuvědomil chvíli kdy rovněž zaspal.

 

Snapea probudil hlasitý kašel. Prvně ho napadlo, že přišli Smrtijedi, aby je odvedli do komnaty mučení, ale potom si uvědomil, že to byl Harry, který v neklidném spánku chytal záchvaty kašle. Byl to silný a suchý kašel, který silou clomal s Harryho tělem. Snape natáhl ruku k Harryho čelu a byl překvapený. Harry byl rozpálený jako pec pravděpodobně měl i vážné bolesti.

Přes svou vlastní slabost se posadil, sevřelo se mu srdce, když chlapce beznadějně pozoroval. Nebyl připravený na takovouto situaci, i když jí nebyl překvapený. Už víc jak týden nejedli, byli mučení, skoro bez krve, zavření v jedné společné a chladné cele bez pořádného oblečení. Byl zázrak, že chlapec neonemocněl už dřív. Ale teď… Co mohl dělat? Bez svých lektvarů a hůlky… Byl úplně bezmocný.

Pak dostal nápad. Vzal pár kousků Harryho trika, namočil je a obtočil kolem Harryho kotníků a zápěstí a další položil na jeho čelo. Chlapec byl v bezvědomí, to bylo jisté: ani nezareagoval. Snape musel bojoval proti své potřebě chlapce obejmout... Ne. Dítě nepotřebovalo ještě víc tepla, jeho vlatsní stačilo. Čas od času měnil teplé oblečení za studené, ale horečka stále neklesala.

Po několika neúspěšných pokusech zvedl své vlastní tričko, namočil jej a obtočil kolem třesoucího se těla. To ale ihned zareagovalo: Harry zakřičel a zvedl se, stále napůl v bezvědomí.

Snape tento proces několikrát opakoval, až do té doby, co se teplota zdála být nižší. Horečka nebyla zcela pryč, ale Mistr lektvarů si pomyslel, že to pro teď bylo dostačující. Harryho spánek se stal klidnějším, a na první pohled bez nočních můr. Ale fakt, že se Harry zatím nezačal potit, ho znepokojoval. Horečka znovu stoupne, tím si byl jistý.

Měl pravdu.

V další hodině musel celou proceduru opakovat. A znovu, a znovu a znovu. Během krátkých pauz starostlivě pozoroval chlapcovu tvář. Bylo to tak zvláštní.

Ne, ne obličej. Byl to způsob, jakým jej pozoroval. Byla pravda, že tu bylo pár nepodstatných změn způsobených utpením posledních dnů, ale těch si nevšímal. Sledoval obličej, který kdysi nenáviděl, obličej Jamese Pottera, tvář Zlatého chlapce, a teď… Byla to zkrátka Harryho tvář. Ne slavného Harryho Pottera, syna jeho nejhoršího nepřítele, to vůbec ne! Byl to jednoduše Harry, chlapec o kterého se staral, kterého snášel, chapec, který pro něj teď znamenal nejvíc na celém světě. Ano, CELÉM světě, včetně Quietuse. A bylo to tak zvláštně cizí. Až divné!

Občas jej přepadl smutek, kvůli posledním čtyřem letem. Kdyby věděl… Kdyby se pokusil… Kdyby Harrymu dal šanci… Jednu malou šanci... Nic víc. Několik slov… Lidských pocitů… Albus to tolikrát předvídal. Říkal mu, že bude svého chování vůči Harrymu litovat. Ředitel pravděpodobně nikdy nemyslel na tak vážnou situaci jako je tato... Ale z druhé strany…

Tvář bez dětských brýlí, ale plná zkušeností z rozličných bolestí se zdála být stará a mladá zároveň. Zelené oči se příležitostně otevřely a sledovaly strop, aniž by ho ve skutečnosti viděly, potom se znovu zavřely, vytlačuje tak okolí mimo svůj pohled, ze své mysli…

Snape znovu vyměnil mokré oblečení na Harryho hrudi. Jeho horečka znovu rychle stoupala. Bylo to už po šesté, co se to stalo. Doby mezi horečkami se čím dál víc zkracovaly, poslední nebyla víc než 15 minut. Bylo to děsivé.

Ztratí Harryho a byl z toho vystrašený k smrti. Přinejmenším se mu vyplní jeho přáni z před několika dnů: umře později a může tu pro Harryho být až do smrti, tak jak si to chlapec přál.

Přesto nepřestával vyměňovat mokré oblečení na horkém těle. Svoje pohyby opakoval už skoro automaticky, pokoušeje se nemyslet na blížící se konec.

Proč se všechno dělo tak rychle?

Před několika hodinami se Harry zdál být jen nachlazený. Během deseti hodin (nebo více, nemohl to přesně určit) se to zhoršilo a on byl znovu tak bezmocný…

Jak se Harry stále uklidňoval, rozhodl se, že na něj bude mluvit. Jako by mu tak mohl zabránit v noření se hluboko mimo realitu. Zvedl si Harryho hlavu do klína a začal vyprávět.

Mluvil o všem… Svém dětství, vztahu s Quietusem, jejich hry a strávený čas… Svém prvním roce v Bradavicích, Famfrpálových zápasech, které prohrál kvůli Jamesi Potterovi, vzájemných vtípkách s Poberty… Potom o vážnějších věcech: jeho prvních zkušenostech s Černou magií, o svých profesorech Obrany a hodinách soubojů, hodinách lektvarů s Nebelvíry, první schůzce s Anne Blackovou, reakci jejího bratra… Dni, kdy se dozvěděl o její smrti - ale on neměl v úmyslu mluvit o smrti, když byla tak blízko, a tak změnil téma.

Mluvil o svých snech do budoucnosti. Budoucnost, kterou budou s Harry mít potom, co se odtud dostanou… Nebylo to nic víc, než hlasité snění plné naděje, přání… Něco, co se zdálo být tak vzdálené jako nebe nad nimi… Nacházelo se to v nedosažitelné budoucnosti za vším očekáváním a současnými zkušenostmi…

 „…Žiji v rodiném domě. Ani si ho nedokážeš představit: je opravdu obrovský se dvěmi poschodími a dvaceti pokoji… Nerad tu bydlím, je to příliš velké pro jednu osobu… Ano, žiji sám: celá má rodina je mrtvá, moji rodiče byli obvinění ze smrtijedství a potom, co jsi porazil Voldemorta před 14-ti lety, Ministerstvo se je chytsalo zadržet, ale oni se rozhodli nenechat se zavřít jejich nepřáteli, a tak společně spáchali sebevraždu. Byl jsem úplně v šoku, když jsem se to dozvěděl: ten zatracený Frank Longbottom mi to řekl o tři měsíce později, když jsem byl v Azkabanu, jenom proto, aby mě je ještě víc mučil, aby znásobil mou bolest… Vůbec jsem je neměl rád, ale pomyšlení, že jim nemůžu zajistit správný pohřeb… Určitě to chápeš. Hodně členů mé rodiny bylo zabito bystrozory, spolu s nevinnými, kteří neměli s touhle válkou nic společného. Byli obvinění z toho, že podporují Voldemorta… Už mám jen bratránka Andruse, který žije v austrálii, a tetu, která se vzdala rodiny Snapeů. Andrus žije jako já, úplně sám. Jeho manželka ho opustila, vzala jejich děti a změnila jim jméno. Takže v kouzelnickém světě zbývají už jen dva žijící Snapeové: Andrus a já.“

 „Takže, když přijdeš do mého domu, budeš moci mít, ne jeden pokoj, ale celé patro, pokud budeš chtít. Ale můžeme ti upravit nějaký malý apartmán, jestli chceš, s jedním pokojem, koupelnou a laboratoří. Ne, nemyslím laboratoř na lektvary, buď klidný… Jen obyčejnou pracovnu, kde budeš moct dělat úkoly do hodin lektvarů… Nebo také Přeměňování, ale samozřejmě jen se speciálním svolením. Pracovnu s poličkami a knihami… Dobře, mezi nimi můžeš mít i pár idiotských knih o Famfrpálu, pokud na tom budeš trvat... Budeš mít spoustu oblečení a šatů a stejně tak idiotské hry, jaké jen budeš chtít, a budu s tebou hrát Famfrpál, přestože jsem si stoprocentně jistý, že mě bez velké námahy porazíš… Och, ale já se pomstím na zvláštních hodinách lektvarů…“ Usmíval se od ucha k uchu když si představoval Harryho znuděný obličej během těchto hodin. „Budeš muset strávit tolik času se mnou v laboratoři a připravovat nejtěžší lektvary, které najdu v ‚Lektvary nejmocnější‘, jako na Famfrpálovém hřišti, ujišťuji tě, že..."

Najednou zaslechl slabý hlásek pocházející z jeho klína. Sklopil pohled, který byl doteď upřený do prázdna a byl naprosto šokovaný úsměvem na chlapcově obličeji, který jej přivítal.

 „Harry! Ty jsi vzhůru!“ křikl překvapeně.

Harry jen přimhouřil oči.

 „Ne docela…“ zašeptal a jazykem si přejel přes suché rty a zavřel oči. „Můžu vás poprosit, abyste pokračoval..." Jeho hlas se zeslabil.

Snape přikývl, i když jej chlapec nemohl vidět.

 „Samozřejmě.“ Poskočilo mu srdce, když ucítil, jak se uvnitř něj začíná znovu rodit naděje. „Budu ti dávat hodiny až do té doby, co budeš v lektvarech nejlepší… A v Obraně možná taky… I když netuším, kdo bude tento rok další Albusovou obětí na tomto postu… Možná že budeme muset najít způsob, jak tento předmět osvobodit z jeho prokletí a požádat toho vašeho zatraceného vlkodlaka, aby se vrátil učit…“ Chlapec se znovu usmál. Snape položil dlaň na Harryho čelo, ale bylo stále horké. Zhluboka si vzdechl, ale donutil se, aby jeho hlas zněl stále vesele. „Víte, že Albus chtěl, aby váš otec učil tento idiotský předmět? Já, jakožto člen učitelského sboru, jsem přirozeně protestoval, ale musím ti říct, že jsem byl nespravedlivý. Svoji práci jsem dostal jen díky Quietusově ochraně… Opravdu… Přesvědčil Albuse, že jsem na lektvary ten nejlepší člověk, a z kdovíjakého důvodu s ním Albus nakonec souhlasil. Jen si to představ! S jistotou věděl, že jsem Smrtijed a Brumbál to věděl také, tím jsem si jistý… Zkrátka jen Albuse nemůžu pochopit… ani Quietuse… Proč to udělali,“ ptal se sám sebe. „Takže, trval jsem na tom, že tvůj otec není dost způsobilý na to, aby se stal profesorem Obrany. Ale… Možná kdyby byl schopný tento post přijmout, vydržel by na něm… Vím jistě, že kletba tvojí babičky by tvého otce nechala Obranu vyučovat… Ale teď, když je James mrtvý, si myslím, že jsi jediný, kdo může toto zatracené místo bez negativních následků přijmout.“

Všiml si, že Harry znovu ztratil vědomí. Povzdechl si a natáhl ruku, aby znovu namočil oblečení, když uslyšel, jak se otevřely dveře.

Ne! To nemohla být pravda!

Proč je Voldemort nenechal umřít v klidu?

Och, HLOUPÁ otázka.

Snape ucítil, jak mu pár rukou stiskl rameno tak silně, až zasténal od bolesti. O chvíli později už stál vedle dveří, stoje na třesoucích se nohách a nakláněje se proti futru dveří. Kruci. Byl příliš slabý na to, aby byl schopný něco učinit, i když ho tak nechali samotného. Mohl vidět, jak se tři Smrtijedi dohadují, co udělají s Harryho tělem. Nakonec jeden z nich zvedl Harryho nehybné tělo, zbylí dva se chopili Snapea a všichni se společně vydali ke komnatě mučení.

Mučení… Smrtijed nesoucí Harryho zmizel jiným směrěm, nechávaje tak Snapea samotného se zbylými dvěma společníky. Ale tentokrát mučení obsahovalo jen obyčejný výprask a několik kopanců… Dva Smrtijedu se ani nesnažili uvést jej do bezvědomí. Když jej brali zpět do cely, byl při plném vědomí.

Sám.

Harry tam nebyl. Nevrátil se ani po hodině.

Dvě hodiny.

Tři.

Snape počítal vteřiny, minuty, hodiny…

Ne. To nemohla být pravda.

Harry musel žít!

Nebo… Dobrá. Možná, že pro něj bylo lepší zemřít.

Ale… Pokud by Harry zemřel, Voldemort by mu to oznámil… Jen, aby ho tím mohl mučit… Způsobit mu bolest - to znamenalo, že Harry je stále naživu…

Och, ne… To bude další kolo mučení. Odloučení.

Sakra.

Zatracený bastard.

Najednou se Snape cítil staře, unaveně, pobouřeně a hrozně unaveně.

Ne, nezůstala žádná naděje. Odvedli Harryho. To znamenalo, že může očekávat další kolo mučení, protože to znamenalo, že zde může vidět Harryho… Jaká krutá hra… Hra s jejich pocity… Nesnesitelnější, než prosté fyzické týrání. Jak dlouho bude trvat, než to skončí? Kdy budou moci konečně zemřít?

Jeho myšlenky se točily kolem Harryho. Cítil se lépe? Dali mu ozdravné lektvary? Ve svých zásobách jich měl hodně, označené a seřazené podle názvu. Ten nejlepší byl v druhém regálu od okna… Ale to už teď nebylo podstatné. Jak Harry vzal fakt, že byli oddělěni od sebe?

Harry se cítil podstatně lépe. Bez bolesti, nebo horečky, dokonce už ani nekašlal. Jen měl hrozný hlad. Vlastně to byl jeho žaludek, kdo ho probudil.

Otevřel oči.

Nacházel se v cele, ale tato byla zcela jistě odlišná od té, kterou sdílel se Snapem. Byla menší, a byla tu jen jedna pochodeň.

Náhle to pochopil.

Byli odloučeni jeden od druhého.

Znovu zavřel oči. Ne. Nechtěl přijmout tuto novou změnu situace. Toto místo bylo až do teď peklem… Proč, jak to mohlo být ještě horší? Opravdu si to zaloužili? Existoval na světě nějaký čin, který zasluhoval takovýto trest?

Cítil jak se mu po tváři kutálejí slzy. Chtěl tu Snapea, jeho uklidňující přítomnost, jeho krátké a občas kousavé připomínky, jeho tolik známou siluetu, někoho jako rodina…

Zdání rodiny… Nebo spíše rodičovskou osobnost. Ano. Přestože Harry neměl tušení, jak by se měl takový otec ke svému synovi chovat, nebo co by měl syn ke svému otci cítit, byl si jistý, že něco takového on cítí. A Snape se jistě choval jako otec.

Bylo by to tak skvělé… Snape neměl rodinu. On také neměl opravdovou rodinu, Dursleyovi jimi nebyli, ani se o to nepokoušeli. Takže pročpak ne? Bylo by to opravdu úžasné, kdyby Snape byl jeho otcem…

‚Sníte často, Pottere?‘ Skoro až mohl slyšet hluboký hlas Mistra lektvarů. Ano. Ve svém životě měl stále ve zvyku snít. Musel, pokud chtěl přežít, neztratit rozum. A hodně těchto snů bylo o rodině a rodičích… Nebo Siriusově nabídce. Sirius pro něj v těchto snech nebyl jako rodič. Byl to prostě jen člověk, který by k němu měl otcovský vztah, a nesčetněkrát si představoval, jak se ho Sirius ptá, jestli by jej nemohl adoptovat… A jak si pro něj muž přišel na Zobí ulici, aby jej odtamtud zachránil. 

Teď byl hlavní postavou v jeho snech Snape a, jen co si Harry začal představovat jejich společný život, došlo mu, co Snape před několika hodinami udělal, když mu říkal o budoucnosti: jejich budoucnosti. Také snil. Dal Harrymu místo ve svých snech.

Najednou Harry cítil jak ho opustila všechna bolest. Snape snil o jejich společném životě! Znamená to, že..? Harry tomu mohl sotva uvěřit.

Ne. Snape s ním určitě nechtěl sdílet svůj život. Žádným způsobem. Ano, byl k němu milý, až hodný, ale to bylo jen kvůli tomu, že byli tady, společně v pekle, umíraje. Kdyby byla možnost, jak odtud utéct, Snape by jej k sobě jistě nevzal… Ředitel Zmijozelské koleje, jak bere Zlatého Nebelvírkého chlapce k sobě… Už jen ta představa byla směšná. Vycházeli by spolu slušně, to bylo zcela jisté, ale Snape by ho nikdy nechtěl jako hlavní součást svého života.

Ale řekl přece, že by jej nenechal žít v kufru. Ve skutečnosti mu sliboval, že mu poskytne místnost nebo celé patro svého domu, pokud se jim povede dostat se z jejich zajetí…

Znamená to, že…?

Musel se na to Snapea zeptat. Musel to vědět. Nebylo důležité, že byli odkázáni na smrt a že se z Nightmare Manoru pravděpodobně nikdy nedostanou, aby prověřili Snapeova slova. Ne. Toto nebylo o možné budoucnosti. Bylo to o smyslu a odmítnutí.

Nic důležitějšího.

 

 „Musíme něco udělat.“

Brumbálův hlas byl vážnější, než kdykoliv předtím. Členové usazení kolem stolu jen kývali hlavami na souhlas.

 „Není na to trochu pozdě, Albusi?“ ozval se unavený hlásek. „Už je to víc jak osm dní…“

 „Ne, Mundungusi, jsem si jistý, že ještě nění příliš pozdě,“ odpověděl mu ředitel. „Myslím si pravý opak, můžeme doufat ještě v trochu času. Ne moc, ale možná dost na to, abychom jednali. Dokud Harry nebyl nalezen mrtvý, znamená to, že ho Voldemort drží v zajetí a snaží se ho mučením zlomit předtím, než jej zabije.“

 „Takže tvrdíte, že máme čas tak dlouho, co se bude Harry držet,“ řekl trpce Fletcher. „Myslím že to není ‚dost‘ na to, abychom je našli. Může umřít každou chvíli.“

 „Ale musíme to alespoň zkusit, dát mu šanci,“ prohlásil Black beznadějně.

 „Souhlasím se Siriusem,“ přidal se Lupin.

 „Já také,“ podpořila Lupina paní Figgová. „I kdyby se naše hledání ukázalo jako…“

 „…beznadějné,“ vyprskl Fletcher a zvedl ruku, aby zastavil spršku protestů. „Myslím, že v rukou nemáme žádné vodítko, které by nám ukázalo, kde začít. Nemůžeme prohledat celou Velkou Británii, a každého se ptát: ‚poslouchejte, neviděli jste někde poblíž Harryho Pottera, kluka s jizvou na čele?‘ nebo ‚Pane, mohl byste mi ukázat cestu na Nightmare Manor?‘“

 „Ne, Mundungusi. Zajisté nepoužijeme vaše otázky. Vyšleme hlídky do různých směrů. Arture,“ pokynul hlavou Brumbál na Pana Weasleyho, který zvedl pohled od stolu. Vypadal velmi unaveně.

 „Ano, Albusi?“

 „Rád bych abys euh… Prohledal archivy Ministerstva, pokud můžeš…“

 „Jak, Albusi?“ zeptal se opatrně pan Weasley. „Vždyť víte, že většina důležitých dokumentů je uložená v Přísně tajném oddělení…“

 „Potřebujeme záznamy výslechů a soudních procesů Ministerstva. Jsem si jistý, že tam budou zmínky o Nightmare Manoru. Musíte jich vzít co nejvíc a poslat mi je.“

 „Albusi, to co po mě žádáte je…“ pan Weasley potřásl zoufale hlavou. „Nechci použít slovo ‚nemožné‘, ale to, co ode mě očekáváte je skoro nemožné. Většina zápisů je určitě v Přísně tajném oddělení a já nemám povoleno tam vstupovat. A nechráněné zápisy… Ty jsou v jiném oddělení Ministerstva a bylo by velmi podezřelé, kdybych se tam vydal jenom proto, abych si přečetl pár dokumentů… A i kdybych se k některým složkám dostal… Jejich množství…“

 „Já vím, Arture. Ale musíme zkusit všechno.“

 „Já vím,“ povzdechl si pan Weasley, unavený víc než předtím. „Možná bych mohl požádat Percyho o pomoc. Jak víte, pracuje na Ministerststvu a je trpělivější a preciznější než já. Jeho pomoc by mohla být cenná.“

 „To je myslím dobrý nápad, Arture. Udělal by všechno, aby Harryho našel.“

 „A další skupina? Co máme dělat my?“ namítl nedočkavě Fletcher.

 „Trpělivost, Mundungusi, prosím.“ Ředitelův pohled byl chladný a vzbuzoval autoritu. „Remusi, Siriusi,“ otočil se ke dvěma přátelům. „Chtěl bych, byste si udělali malý výlet do Skotska.“ Rozložil pergamen s mapou Britských ostrovů. „Tato část… A tato, a pokud budete mít čas, tak i tahle,“ označil pár bodů na mapě. „Remusi, myslím, že můžes použít pár svých kontaktů… Musíte být svědomití. Jsou to kraje, které jsme posledně nemohli pořádně probádat.“

 „My? Co tím chcete říct, Albusi?“ optal se Fletcher.

 „On a ten bastard... Snape,“ odpověděl mu Black s nechutí.

 „Siriusi!“ rozčílil se náhle Brumbál. „Nemáš právo o něm takto mluvit!“

Black úsečně přikývl, ale dál neodporoval.

 „Snape?“ Ve Fletcherově hlase byla slyšet nedůvěra. „Och ne, Albusi…“

 „Přestaňte. Tohle není ta správná doba na pomlouvání lidí, které nemáte v lásce,“ Brumbálův tón byl tvrdý. Otočil se k Blackovi. „Takže souhlasíte s tím, že tam zajdete?“

 „Samozřejmě, Albusi,“ odpověděl rychle Lupin. „Vyrazíme ihned po schůzi.“

 „Výborně. A...“ Otočil se na Fletchera,. „Chci tě požádat o něco těžkého, Mundungusi.“

 „Skvělé, povídejte!“ Fletcherovy oči zářily netrpělivostí. „Doufám, že je to něco těžce proveditelného, aby bylo ještě těžší to přijmout!“

 „Vy pracujete s Arabellou.“ Fletcher přikývl. Pracovali spolu už několikrát za minulé války a byli dobří přátelé. „Pokusíte se odchytit nějakého Smrtijeda a sledovat jej během schůze. A - s trochou štěstí - až do Nightmare Manoru.“

 „Cožeee? Albusi, je vám dobře?“ Mladý kouzelník si ho nevěřícně prohlížel, v jeho hlase byla znát nedůvěra. „Radši půjdu Ministerstvu ukrát pár papírů!“

 „Máte strach?“ zeptal se ho nevinně Brumbál.

 „Albusi! Jak se opovažujete..?“ Nedokončil otázku. „Ne! Samozřejmě že nemám strach! Ale… Jak najdeme nějakého Smrtijeda? Jak ho můžeme několik dní sledovat, aniž by nás spozoroval? Jak se s ním přemístíme? Přímo k Voldemortovi! Jak potom přežijeme, abychom mohli podat hlášení…“

 „Ano, vím že je to velmi riskantní a těžká úloha, a proto chci, abyste se o to postarali vy a ne Remus se Siriusem. Vy jste starší, máte víc zkušeností, jste trénovaným bystrozorem - lepší než ti z Ministerstva - a oba dva jste výborní stratégové. Pro tuto misi potřebujete všechny tyto vlastnosti. Nečekám, že budete riskovat své životy, nebo že zabijete Voldemorta. Všechno co žádám, je najít tento Manor co nejrychleji.“

 „Ale… Jestli ho nikdy nenajdeme,“ řekl klidně Lupin. „Kdo Harryho odtamtud dostane?“

 „Já, samozřejmě. Kdo jiný? Zachráním je oba dva.“

Poslední komentáře
17.04.2008 22:50:38: http://www.fanfiction.net/s/1252201/1/Happy_Days_in_Hell Na tomto odkazu najdete originál k této po...
17.04.2008 20:53:21: musím jen souhlasit s předešlými komenty. Je to vážně napínavé a dobře napsané i přeložené. Nakonec ...
14.04.2008 12:26:36: Nádherný překladsmiley${1}. Moc moc moc děkuju. Ale, že je dají zase brzo dohromady, že jo?smiley${1}
11.04.2008 07:53:42: To je fakt překrásná povídka..děkuju moc za překlad,je to snad první povídka,která mě rozbrečela.....
 
@ Copyright 2011 iisis. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of iisis.