...

HP-Šťastné dny v pekle

Kapitola jedenáctá: Tváří v tvář čemu?

Ahojte, je tu malinkatý kousíček jedenáctky :) Omlouvám se, víc jsem toho opravdu nestihla, ale to si stěžujte těm, co mi stále zabírali komp, ale radši nebdu jmenovat ;) Alespoň se tu dozvíte, koho že to Remus se Siriem našli :) Další část bude nejspíš někdy třetí týden v červenci, to jsem ještě na chvíli doma, pak už vůbec :)
Jenom ještě upozorňuji, že jsem to dopřekládala teď  ve spěchu a ani jsem si to po sobě nepřečetla, takže na chyby nekoukat (že, Manio)? :D
____
Mno nebudu ty úvodníky moc natahovat. Jenom vás chci poprosit, abyste si moc nevšímali vykání a tykání, protože to je věc, ktetou já při překladu moc nevnímám a semtam píšu kraviny. Zvlášt tady, kdy postupně přechází na tykání i z Harryho strany.
Jinak je to všechno, jen užijte si :P:) 

„To snad není možné, Siriusi. Ty jsi takový idiot, zabedněnec, debil, imbecil…“ Lupinovi oči naštvaně jiskřily, když mluvil.

„Cože…?“ vypadal Black zaskočeně. „Co je za problém, Remusi?“

Lupin byl tak podrážděný, až se musel několikrát zhluboka nadechnout předtím, než začal mluvit.

„Jsou to dva dospělí, muž a žena, copak to nevidíš? Nebo snad potřebuješ brýle? Přísahám, že jenom co se odtud dostaneme tě vezmu k očnímu.“ A když jeho hlas zněl rozzlobeně, pomalu poklekl vedle poraněných a roztrhaných těl a jemně se jich dotkl.

„Nicméně jsou mrtví,“ povzdechl si, smutek znatelný v jeho hlase. Když se zvedal, zaslechl náhle přudušený hlas přicházející z tmavého kouta.

„Lumos!“ zašeptal šetrně a přiblížil se k tomu místu. Black jej následoval pohybem své hůlky. Ale v další chvíli je zastavil šokující a křik.

„Neeeee!“ A pak znovu: „Ne, prosím, ne, nebijte mě, prosím vás, nechte mě, mami, pomoz mi! Prosím…“

V koutě seděla malá holčička. Zvedla nad hlavu ruce v obranném gestu proti ráně, ktrou očekávala.

„Ššš…“ řekl Lupin uklidňujícím a konejšivým způsobem. „Jsem tu, abych tě zachránil, nezraním tě, zůstaň v klidu, všechno bude v pořádku,“ opakoval tyto věty až do té doby, než dívka spustila ruce a otevřela oči, které kvůli strachu měla dříve pevně sevřené.

„kdo jste?“ zeptala se chvějícím se hlasem. Bylo zřejmé, že je stále v šoku: zorničky měla rozšířené a kůži bledou. Lupin náhle pomyslel na Harryho. Byl stejně jako ona v tak zoufalém stavu?

„Já jsem Remus, ale nemám čas říct ti teď něco víc, alespoň ne teď,“ odpověděl nakonec a vzal šestiletou až sedmiletou dívku na ruce. „Musíme se odtud dostat co nejrychleji. Siriusi, musíme jít!“ sledoval svého přítele stojícího ve dveřích, viditelně ochromeného.

„Ale…“  otevřel ústa na protest, ale Lupin byl rychlejší.

„Harry tu není. Severu také ne. Ale můžeme tu kdykoliv potkat příchozí skupinu Srtijedů a to by byla katastrofa.“

„Ostatní cely…“

Všechyn jsou prázdné. Kdybys místo tvého neexistujícího mozku používal nos, už bys to věděl. Nikdo další tu není. Jen my tři a dvě stupidní monstra nahoře.“

„Máma a táta jsou tu taky…“ zašeptala malá holčička zoufale, když chtěl Lupin opustit celu. „Proč nejdou s námi?“

Lupin měl pocit, jako by velká ruka sevřela bolestivě jeho srdce a stáhl se mu hrudník. Jak mohl dítěti vysvětlit, že jeho rodiče jsou mrtví? Ze všech sil se snažil najít vhodná slova, zatímco zoufale běžel k mučícímu sálu a vchodu, ale žádná nenašel.

„Chápu,“ povzdechlo si nakonec dítě. „Jsou mrtví, nemám pravdu?“

Lupin přikývl. Když už opustili děsivé pokoje a přibližovali se k hlavnímu vchodu, ucítil vlkodlak ruku na svém rameni.

„Remusi, počkej minutku. Nejdřív se tady mrknu…“

„Dobře. Čekám tě tady,“ odpověděl mu Lupin a přesunul se na temné místo vestibulu, ve kterém se nacházeli. Dlouhou dobu tam jen stál, zaostřoval smysly, a zkoumal své okolí všímajíc i všeho podezřelého, ale brzy se mu ulevilo, když tam nic nenašel. Položil dívku na zem a opatrně se podíval pod její oblečení. To co viděl jej vylekalo. Měla jen šest let, proč ji tak poranili? Ale nahlas se zeptal jen: „Jak se jmenuješ, maličká?“ a rychle zašeptal několik kouzel na uzdravení nejvážnějších zranění.

„Anne,“ odpověděla dívka šeptem. „Co se mnou teď uděláte?“ dodala zvědavě.

„Uzdravím některá tvá zranění, Anne,“ Zvedl k ní Lupin pohled. „Máme dnes ještě dlouhou cestu a já nechci, abys omdlela. Je to teď lepší?“

„Ano,“ dítě polklo. „Ale… jak to děláte? S tímto…klackem?“

„Ah, ty jsi mudla!“ poznamenal překvapeně Lupin.

„Prosím, pane? Nechápu…“

„Já jsem kouzelník, ale ne ty. Těm kteří nejsou kouzelníci se říká mudlové.“

„Tivelcí muži byli také kouzelnící, že?“ zeptala se Anne. „Oni nám ublížili, mě a mámě s… jejich hůlkami a výkřiky a my jsme cítily bolest…“

Dívčiny oči byly suché a doširoka otevřené, Lupin v nich nenašel slzy nebo pocity. Šok, pomyslel si znovu smutně.

„Ano, byli to kouzelníci. Ale existují dva druhy kouzelníků: dobří a špatní. Tito byli ti špatní, a Sirius a já jsme ti dobří..“

„Přišli jste nás zachránit? Jak jste věděli, že jsme tu?“

Chytré dítě. Lupin jí neodpověděl. Zatímco zvedal dítě ze země, slyšel blížící se kroky svého přítele.

„Přitáhnu si tě k sobě, Anee,“ řekl když se narovnal. „Obtoč ruce kolem mého krku, dobře?“

Dívka jen přikývla a schovala hlavu do Lupina ramene. Vlkodlak malé tělo připevnil k tomu svému několika kouzly spojení.

„Jsme připravení,“ řekl Blackovi.

„Dobře. Venku nikdo není. Jdeme!“

Běželi co nejrychleji k temnému lesu, vědíc, že v kterékoliv chvíli můžou potkat nějakého nežádaného návštěvníka. Když dosáhli prvních stromu, Lupin těžce oddechoval snažíc se znovu popadnout dech. Udělal ještě několik kroků do hloubi lesa, když se zastavil.

„Hej, Remusi, ještě není bezpečné se zastavovat. Musíme jít dál.“

„Já…vím… jen chvilku…“ lapal po vzduchu.

Silné ‚prásk‘ náhle zaznělo a oni povyskočili od strachu. Tři kroky od nich se objevil Smrtijed. Naštěstí byl tak hluboko ponořen ve svých myšlenkách, že neslyšel supět tři osoby za svými zády. Když se vydal k temnému zámku, dva kamarádi už dál nečekali. Znovu se dali do běhu, v podvědomém spěchu se snažili dostat co nejdál od tohoto nebezpečného území.

Black se nakonec zastavil po třiceti minutách běhu daleko v lese.

„Tady, myslím že se můžeme přemísit, bez toho abychom vzbudili podezření…“

V další chvíli už jich nebylo.
____

„Proč zítra?“ vypadla z něj otázka, která se mu ihned rozběhla myslí. V další chvíli si uvědomil, že ji řekl nahlas.

 “Oh, pane Pottere, jaká hloupá otázka… Ale, ale, vy si nepamatujete vaše VLASTNÍ narozeniny? Jak zvláštní… Myslel jsem že narozeniny jsou významné datum v životě každého dítěte…”

Harry polkl. Jeho narozeniny? To znamenalo, že jsou vězněni už dva týdny. Voldemort odešel hned po jeho oznámení a Harry se na chvíli zamyslel nad svojimi narozeninami. Vždy se jich nemohl dočkat… Dárky, dopisy a sladkosti, které poslední čtyři roky dostával od svých přátel. Och, byly to opravdu pěkné chvíle… A teď, bude… ne, to Temný pán ho… To nemohla být pravda. Prostě nemohla. Ne. Zůstal mu jeden den… jen jeden den na život, myšlení, lásku, na BYTÍ. Jen co na to pomyslel jej to děsilo a najednou ve své hlavě pocítil vír děsivých myšlenek. Umře. Umře. Ne. Jen…proč? Proč? Ne, on nechtěl umřít, nebyl na to připravený, zoufale si přál žít… a ne jen jeden den. Ale… už mu víc nezbývalo. Jen jeden den. Ne víc a nic víc.

Když Snape pochytil chlapcovu narůstající paniku, jeho potřeba utišit jej překonala jeho vlastní obavy, což velmi oceňoval. Bojujíc proti fyzické bolesti, stiskl zuby a položil Harrymu ruku na rameno hned po tom, co bastard odešel. Harry dýchal příliš rychle, jeho tělo se třáslo a jeho oči byly prázdné a mlhavé. Nával úzkosti, to rozpoznal Snape ihned. Znamenalo to, že nebyla žádná možnost o tom diskutovat, nebo se s hochem nějak domlouvat. Argumenty by se nedostaly do panikou ochromené mysli. Jen prostá slova a silné emoce mu mohly pomoct dostat se z jeho stavu.

 „Harry, pojď ke mně blíž,“ oslovil ho slabým a chraplavým hlasem. Ale Harry nereagoval. „Harry!“ řekl hlasitěji, ale bez žádného výsledku. Snape si poraženě povzdechl. I přes strašnou bolest v rukou, obtočil jednu ruku kolem chlapcových ramen, přitáhl si šokem ochromené dítě k sobě a silně jej sevřel v náručí. Harryho oči byly jako oči uvězněného zvířátka: se zůženými zorničkami upřenými do prázdna, svalstvo měl napnuté a připravené k pohybu, k obraně… Snape byl na tyto povity zvyklý: myšlenky uvězněné v nekončících kruzích, týkající se stejných pocitů a slov, pocit tlaku v krku, neschopnost normálně dýchat, totální nedostatek chladné krve, touha křičet…

Ano, jen extrémně silný fyzickí nebo emocionální vliv mohl člověka dostat z jeho transu. Snažíc se zadržet slzy zesílil svoje sevření a začal jej ukolébávat jemnými slovy jako by byl na houpačce.

 „Všechno bude v pořádku, Harry, jen klid, jsem tady, maličký…“ zašeptal překvapujíc tím sám sebe, uvědomil si, že nikdy nepoužil slovo ‚malý‘ v kontextu podobném tomuto. V jednu chvili nebyl schopný jediného slova, ale cítíc Harryho beznadějný boj, znovu ho vzal do náruče a probral se z transu ve kterém se doteď nacházel. Zezačátku se Harry bránil rukám které ho držely, zkoušel svého únosce kopnout, vysvobodit se, ale i když byl Severus slabý a bezmocný, byl silnější než Harry, silně chlapce stiskl a přitiskl na svou hruď.

Po dlouhých několika minutách se Harryho boj zklidňoval a už se nechtěl tak usilovně osvobodit. Jeho dech se zklidnil a nakonec celé jeho tělo ochablo a jen tiše upíral pohled do temnoty před ním. Až po chvíli jeho oči zvlhly prvními slzami, otočil se k Snapeovi, obtočil ruce kolem jeho hrudníku, položil si hlavu na jeho rameno a tiše se rozplakall.

Snape si povzdechl. Právě včas. Jeho zpřelámané kosti sebou škubly a byly tak bolestivé, že už nebyl dál schopný pr䲗ti chlapci dál bojovat.

 „Nechci umřít…“ zamumlal Harry a sevřel Snapea takj silně, že nemohl téměř dýchat. „Ne zítra… chci víc času…“

Na toto neexistovala odpověď. Po chvíli si uvědomil ze vzlykajícího hlapce kolébá. Dobrá odpověď… znamenalo to: ‚uklidni se a přijmi svůj osud?‘ nebo spíš: ‚Neměj strach, jsem s tebou?‘ Jak to Harry vycítil, ptal se Snape.

 „Bylo to moc krátké…“ zašeptal Harry ve strnulosti. „Patnáct let…“

Průměrná délka našeho života je sedmdesát let – nebo osmdesát, pokud jsme zdraví; přesto tento velký věk není nic jiného než trápení a bolest, protože dny utíkají rychle a my se čím dál víc ztrácíme.‘ Snape netušil, kde tuto větu slyšel, muselo to být už dávno, ale cítil, že se perfektně hodí k jejich situaci. Vlastně chtěl chlaci říct, že třicetsedm let taky není moc, že i on je považovaný za příliš mladého na smrt, ale nakonec zůstal zticha. Třicet sedm let bylo o dost víc než patnáct, nemluvě o tom, že takovéto úvahy by chlapce neutěšily, jen by to prohloubilo jeho bolest. Snape si moc dobře vybavoval nechuť k sobě samému a Harryho sebe-obviňování a ani on se do toho nechtěl vrtat.

Takže, zůstával jim jen jeden den, aby se připravili na smrt. Neměli žádnou šanci se tomu vyhnout, byli příliš slabí a zranění, neměli hůlky a byli tu sami: dva proti mnohým. Co by asi měl v těchto podmínkách udělat? Ach, zase ta známá otázka…

 „Ehm…Harry,“ pročistil si hrdlo a počkal než na něj Harry upře svůj oči a jejich pohledy se potkají. „Chtěl bych se omluvit,“ řekl prostě. „Neměl jsem na tebe křičet…“

Možná že to nebyl nejlepší způsob, jak začít konverzaci, ale bylo to nejlepší co mohl v této chvíli povědět.

 „To není potřeba, pane,“ odpověděl tiše Harry.

„Severus,“ opravil ho Snape. Chvíli se Harry tvářil rozpačitě, pak ale přikývl.

 „To není potřeba, Severusi,“ v chlapcových očích zahlédl bolest. „Neměl jsem vám působit nepříjemnosti… Měl jsem vědět, že vás toto téma rozzlobí. A máte plné právo být na mě naštvaný, pane.“

 „Harry, možná že to není osoba kterou bych miloval nejvíc na celém světě, ale ty ho máš rád a máš právo ho bránit. Z druhé strany, nikdo si doopravdy nezaslouží shnít v Azkabanu, ani Black, ať udělal cokoliv.“

Harry se od profesora odtáhnul a opřel se o zeď.

 „Za jeden pouhý den tu zemřu, vím to,“ povzdechl si.

 „Slyšel jsem že Mozkomorové na tebe mají velký vliv,“ byla to spíše otázka než jen postřeh.

 „Jo,“ Harryho pohled se znovu stal mlhavým a Snape se v duchu proklínal za to, že Harryho opět dostal do takovéhoto stavu, ale Harry se znovu rozmluvil. „Když se ke mně přiblíží, slyším umírat své rodiče a Voldemorta…“ jeho hlas se zlomil.

 „To mi nikdy nikdo neřekl…“

 „Nechtěl jsem, aby to někdo věděl. Brumbál to samozřejmě ví, svěřil jsem se mu s tím. A taky profesorovi Lupinovi, který mi pomáhal najít proti nim nějaký způsob obrany.“

 „Patron,“ přikývl Snape. „Viděl jsem tvého patrona nad famfrpálový hřištěm, když Draco…“ zarazil se náhle. „A já…já…“ připadalo mu to stupidní takto koktat, tak radši pokračoval. „A řekl bych, že jsem před rokem viděl toho samého patrona na břehu jezera, když chtěli mozkomorové dát tobě a Blackovi polibek.“

 „Byl to můj patron, pane…“ usmál se na něj Harry po tom, co jej přerušil.

 „Ale…jak? Viděl jsem tě ležet na zemi, zatímco jeden z mozkomory se tě chystal políbit,“ zachvěl se Snape, jak se mu vybavovaly vzpomínky. Pohled na tři osoby obklíčené mozkomory: dvě děti a Black… A on, Harryho zapřísáhlý ochránce, v této situaci tak bezmocný… ano, v této chvíli byl také úplně bezmocný…

 „Ty jsi to viděl…?“ řekl Harry slabým hláskem. „Ale tak…proč jsi nám nepomohl?“ Chlapcův výraz potemněl. „To jsi mě tolik nenáviděl? Nebo jsi tolik nenáviděl Siriuse,“ potřásl hlavou. „Nechce se mi tomu věřit… Ne, prosimtě, řekni, že to není pravda!“

Mistr lektvarů sklonil hlavu a na jeho tváři se objevil bolestivý výraz.

 „Ne. Nenáviděl jsem vás oba dva, ale… Přísahal jsem tvé matce a… je tu ještě další důvod,“ povzdechl si a podíval se na Harryho. „Harry, víš… pokud strávíš víc než den v Azkabanu, užnikdy nebudeš moct vykouzlit patrona. Zkoušel jsem to… byl jsem úplně vyděšený…a,“ na tváři se mu objevil zahanbený výraz. „Neměl jsem ŽÁDNOU sťastnou vzpomínku na vytvoření toho zatraceného patrona. Žádnou… byl jsem zkamenělý a pře očima jsem měl Quietuse uprostřed kruhu, trpícího a později mrtvého… nemohl jsem se ani přiblížit… zkoušel jsem to…“

 „Och, já…je mi to líto… jen, já…nevěděl jsem…“ koktal Harry. „Tak proto se Sirius od nich nemohl vzdálit nebo proti nim bojovat…“

 „Ano,“ odpověděl Snape. „Ale tvrdil jsi, že to byl tvůj patron, který odehnal mozkomory,“ Když si Harry všiml Snapeovi zmateného pohledu, vysvětlil mu Harry celý příběh s obracečem času.

 „…Byl jsi na Ošetřovně úplně zuřivý… a bylo to… zábavné vědět, že jsi měl pravdu… a byl jsem překvapený, že jsi nechtěl abychom byli vyloučeni.“

 „Ehm…já jsem…um… tě zkoušel po tomto večeru vyloučit, jen…. Albus mě uklidnil,“ jakoby tím Snapea uvedl do rozpaků.

 „Jak tě uklidnil?“ Harry podle Snapeovi chování dobře věděl, že to muselo být něco trapného, ale jeho zvědavost mu nedovolila vzdát se tématu.

 „Jestli na tom opravdu trváš, řeknu ti to,“ Snape se zdál ještě rozpačitějším než předtím. „Řekl, že můžu udělat cokoliv. Vyloučit tě – le v tom případě bych se musel přestěhovat na Zobí ulici místo Paní Figgové, abych tě mohl chránit…“

 „…. S kočkami?“ Nemohl si Harry odpustit. Skoro zapomněl na Voldemortovo oznámení, když si představoval Snapea v domě paní Figgové, obklopeného kočkami, vaříc čaj a nabízejíc sušenky, na sobě mudlovské oblečení… Ani se nedivil, že si Snape nevybral tuto možnost.

Každopádně, profesor se rozhodl Harryho poznámku ignorovat.

 „… nebo nevyloučit tě a zůstat v Bradavicích. I když zdůrazňoval, že nemám na výběr – ne že by tu byla jen jen jedna možnost. Nechtěl abych opustil školu…“

 „Proč?“ Harry byl opravdu zvědavý.

 „Protože si myslí, že já jsem jediný člověk mezi učitelským sborem vhodný na ředitele Zmijozelské koleje. A já s ním souhlasím. Nejsem smrtijed nebo tajný Voldemortův zastánce, ale přesto jsem skutečný Zmijozel, takže mi rodiče důvěřují… Ne, takto to není úplně jasné, zkusím to jinak,“ zamyšleně zavřel oči. „Jedna část rodičů mi důvěřuje díky Brumbálovi, druhá část kvůli Voldemortovi. Chápeš co tím chvi říct?“

 „Myslím že ano. Děti smrtijedů a jejich rodiče si myslí, že jsi ve službách Voldemorta, takže ti věří. Druhá část důvěřuje Brumbálově moudrosti při výběru profesorů… I když už udělal pár omylů… Quirrel nebo Lockhart… falešný Moody.. A…“ Na chvíli se odmlčel. „A ty jsi taky tvrdil, že jsti byl stále oddaným služebníkem, když jsi začal na škole učit…“

Snape přikývl.

 „Máš pravdu. Albus je jen člověk, jako my všichni, i když je chytřejší a silnější než většína z nás, tak i on dělá chyby. Ale… můj případ nebyl omyl. Věděl přesně, kdo jsem, když mě nechal v Bradavicích učit.“

 „Ale… jak?“

 „Dlouhou dobu jsem si pokládal tu samou otázku. Teď si myslím, že znám odpověď. Ale je to dlouhý příběh, Harry, a netuším kde začít…“ Snapeovi oči pozbyly všechny emoce a upřely se do tmavého kouta naproti nim. „Nejspíše to začalo Quietusovým nápadem, který si přál, abych se osvobodil od Voldemorta před tím, než udělám něco, co už mi nikdy nebude odpuštěno. On… nevěděl, že v té chvíli už jsem nebyl nevinný… už ne…“ Po prvé od jejich uvěznění, mohl Harry vidět hluboké pobouření na mužově tváři a zachvěl se soucitem. Někdy taky provedl věci, kterých později litoval, a kvůli kterým by nejradši vrátil čas a změnil budoucnost, vymazat každý následek jeho činu… Jednou se mu zdálo, že zabil Rona. V tom snu to byla nehoda, nicméně byl to on, kdo ho vystrčil z okna ložnice. Byl na svého přítele naštvaný: zdálo se mu to, když ho Ron odstčil na začátku Turnaje tří kouzelníků. Vzpomněl si, jak se náhle probudil, a chvíli si byl jistý, že se to doopravdy stalo. Tyto chvíle – čisté zoufalství,  a obrovská chuť vrátit se v čase… Znovu se zachvěl. A teď, Snape tu seděl, vědomý si vlastní minulosto, dvojích chyb a hříchů, které jej jistě dlouho pronásledovaly-až do dne, jen několik dní před jejich popravou.   

Očividně, i Snape byl ztracený v myšlenkách, nemluvil, očima bez lesku upřeně sledujíc temnotu. Harry zakašlal a vytrhl profesora z jeho transu.

 „Ano?“

 „Příběh, Severusi,“ pro Harryho bylo stále zvláštní oslovovat ho jménem, ale přinutil se mu tak říkat. „Začal jsi mi vyprávět příběh o…“

 „Och, už si vzpomínám,“ usmál se jemně Mistr lektvarů, ale bylo zjevné, že je stále pod vlivem jeho dřívějších myšlenek. „Quietus… Myslel si, že kdybych pracoval v Bradavicích, Voldemort by mě použil jako špeha a že bych nemusel účastnit obvyklých smrtijedských akcí… takže přesvědčil Brumbála, aby mě najal. Quietus mu řekl, že kdybych pracoval v Bradavicích, Voldemort by mě použil jako špeha. Albusovi bylo jasné, že Voldemort by nastrčil nějakého věrného špeha a myslel si, že kdybych jím byl já, alespoň by přesně věděl, kdo z personálu jím je. V té chvíli jsem samozřejmě ani netušil, že Brumbál ví o tom, že jsem smrtijed. Byla to první věc, kterou mu Quietus pověděl.“

 „TOTO NEPOCHOPÍM!“ přerušil jej Harry. „Jak ti Brumbál mohl důvěřovat a nechat tě učit děti?“

K jeho překvapení se Snape usmál.

 „Och, to je velmi jednoduché, pane Pottere. Jak jsem říkal, věděl, že jsem špion. Špion si musí dávat obrovský pozor, aby si udržel svou roli. To znamená, že jsem se těch dětí emohl ani dotknout, abych nerozvířil pochybnosti o mojí loajalitě. A taky Brumbál cítil, že se snažím získat jeho důveru tak, jako nikdy žádný bývalý Zmijozel s pochybnou přitažlovostí k Černé magii. Takže si byl stoprocentně jistý, že neudělám nic, co yb vedlo k mému prozrazení. A měl pravdu. Vážil jsem si tohoto roku… Vážil jsem si ho tolik, jako bych byl doopravdy volný. Byl jako klidný ostůvěk ve víru války až do…“ Ruce sevřel v pěst, ale náhlá silná bolest jej donutila vykřiknout. Musel se několikrát zhluboka nadechnout, než pokračoval. „Až do té doby, než quietus zemřel.“

 „Takže jsi se stal dvojitým agentem, nemám pravdu?“ zeptal se Harry opatrně.

 „Ano. A přesvědčil jsem Voldemorta, že mi Brumbál dostatečně důvěřuje, a že se můžu účastnit tolika akcí, které mi umožňovala má práce. Zároveň jsem ale Voldemortovi podsouval Brumbálem částečne poupravené informace….“

 „Ale proč jsi se rozhodl účastnit se těchto akcí?“

 „Za prvé: abych se byl dobrým špionem, musel jsem trávit víc času s Voldemortem a stát se jedním z jeho nejdůvěrnějších služebníků. Za druhé: nemohl jsem Brumbálovi vynášet všechno co jsem věděl, abych nebyl Voldemortem prozrazen. Místo toho jsem s ostatními Smrtijedy chodil na jejich útoky a snažil jsem se zachránit co největší číst jejich obětí. Pokoušel jsem se taky osobně upozorňovat osoby a rodiny, aniž bych do otho zapletl Brumbála nebo jeho organizaci – takto i kdyby Voldemort věděl o špehovy ve svém kruhu, nemohl si ho přímo spojit s Brumbálem a já jsem byl téměř bezúhonný. V té době jsem také vyvinul některé užitečné lektvary, jako Doušek živé smrti a spoustu anestetických kouzel a lektvary proti bolesti. Éměř se mi dařilo nezabíjet, ale musel jsem hodněkrát použít Crucio a za to jsem se nenáviděl. V té sobě jsem se stal jedním z Voldemortových služebníků, kterým nejvíce důvěřoval. Považovali mě za nemilosrdného a bez lítosti, ale blázen, protože jsem se pokoušel nezabíjet. Voldemort si myslel, že to bylo kvůli Quietusově smrti, proto byl naštvaný na mého otce, který si myslel, že bych měl jeho vraždu sledovat. Ano, Pottere, byl to nápad mého otce, ne Voldemorta… Takže mi důvěřoval…“

 „Ale proč…ne proč. JAK ti mohl Voldemort důvěřovat, když jsi se k němu vrátil po patnácti letech? Nevěděl,, že se Brumbál dozvěděl o tvojí úloze špeha na Straně světla?“

 „Harry, jak říkáš, byl jsem dvojitým agentem a oba dva to věděli. Brumbál i Voldemort. Otazka byla jen čí je má loajalita. Byl jsem k Brumbálovi vždy upřímný a nosil jsem mu všechny pravdivé i falešné informace.“

 „Falešné…?“

 „Ano, nebyl to jen Brumbál, kdo předělával informace, aby zmátl nepřítele. Voldemort to tak taky praktikoval. Rozdíl byl v tom, že já jsem Voldemortovi nikdy nepodal pravou informaci, jen ty falešné, ale Brumbálovi jsem říkal obě dvě a nechával jsem ho jednat tak, jak považoval za rozumné. A jak jsem říkal, měl jsem své způsoby, jak pomáhat Straně světla.“

 „Chápu,“ přikývl Harry jemně. „Ale… Muselo to být velmi, velmi těžké. Musel jsi vždy přemýšlet a rozhodovat se o o spoustě věci současně. Musel jsi být vždy na pozoru, dávat si pozor na to, co říkáš, a co děláš.“

 „Nebylo to vůbec jednoduché…“

 „Takže, je tu jenom jedna věc, kterou nemůžu pochopit.“

 „Jen jedna? Pottere, vypadáš inteligentnější, než jsem si myslel.“ Zkřivil rty do ironického úšklebku.

Harry se začervenal a pokrčil rameny, ale pokračoval.

 „Proč tě Voldemort podezříval, že jsi na útěku?“

 „Může k tomu mít dva důvody: První, dvojitý agent není nikdy zcela hodný důvěry. A druhý: možná si vzpomínáš na události tvého prvního ročníku a mojí role, kterou jsem v něm hrál.“

 „Jo,“ zamračil se Harry. „Zachránil jsi mi život a vyhrožoval Quirellovi…“

 „Vyhrožoval? Jak to víš?“

 „V Zakázaném lese… Já… sledoval jsem tě, když jsi…“

 „To není možné,“ Snape pobaveně potřásl hlavou. „Podezříval jsem tě z hodně zakázaných věcí, ale zdá se, že jsem vážně podcenil tvé schopnosti co se týče slídění a porušování pravidel. Takže jsi tam byl také… Je ještě nějaká jiná…příležitost, kdy jsi…“

Harry na to jen kývnul.

Ehm…ano. Stalo se to ten samý rok když jsem hledal jednu hnihu v oddělení s omezeným přístupem…“

 „V noci, předpokládám…“

 „Samozřejmě. A ta kniha křičela…“ ušklíbl se Harry. „Přišel jsi spolu s Filcem, ale já se zachránil, a toho večera jsem našel taky Zrcadlo z Erisedu. Ve skutečnosti, po této noci jsem jich strávil několik dalších před zrcadlem, až do té doby, než mě tam našel Brumbál a požádal mě, abych se do něj už nechodil dívat…“

 „Vysvětlil ti tenkrát, jak zradlo funguje?“

 „Ano. Celkem se mi to hodilo, když jsem musel čelit Quirellovi..“

 „Neměl jsi to dělat, Pottere. Měl jsi zavolat nějakého dospělého...“

 „Zkoušel jsem to. Řekli jsme McGonagallové, že.. chtěl někdo ukrást kámen, ale ji to jen podráždilo a vyhodila nás.“ Ošil se Harry. „Vlastně jsme si mysleli, že to jsi ty, kdo chce kámen ukrást… Byl jsem o tom přesvědčem až do chvíle, kdy jsem uviděl Quirella stát před zrcadlem… Ale to není podstatné.“ Pokrčil rameny. „Nebylo to tak hrozné, jako Tajemná komnata ve druhém ročníku.“

 „Proč?“ zeptal se Snape zvědavě.

 „Protože během prvního roku mé činy neuváděli ničí život do nebezpeč. Ale v Komnatě byla také Ginny…“

 „Och, další případ, kdy jsi jednal bez pomoci dospělé osoby!“

 „Ne, já… požádal jsem o pomoc dospělého!“ zakřičel Harry s rozhořčením

 „Koho?“ pozvedl Harry obočí.

 „Ehm…“ začervenal se Harry. „Šli jsme za profesorem Lockhartem…“

 „Pane Pottere, ptal jsem se vás: proč jste nešel požádat o pomoc dospélého?“ Zopakoval Snape jakoby naštvaně. „Od kdy je tento hlupák považovaný za dospělou osobu?“

 „Harry se široce usmál, zasmál se a doubl do Snapa loktem.

 „Pamatuješ si na soubojnický klub?“

 „Samozřejmě,“ odpověděl Snape. „Proč?“

 „Bylo to prostě… úžasné jak jsi ho odzbrojil! To bylo tak super! Dokonce Ron to bral jako moc vtipný…“

 „Ale pak jsem se tě pokoušel vystrašit s tím pitomým Serpensortia…“ na Snapeově tváři byla dobře znatelný pocit viny. „Byl jsem takový imbecil…“

„To je v pořádku, pa… Severusi. Ginny by byla mrtvá kdybych nevěděl, že jsem hadí jazyk…“

 „Oh, tyto věci, které ‚by se staly kdyby‘!“ řekl Snape sarkasticky. „Nikdy nemůžeme vědět, co by se stalo. Nikdy. Možná…“

 „Ne, pane. Jsou jisté věci, které můžeme vědět… Zvláště pokud byly dopředu předpovězeny. Je to mojí vinou, že Voldemort nakonec získal svou sílu a…“

 „Harry!“ vykřikl Snape zlostně a shlédl na něj. „Jestli znovu přemýšlíš o událostech Turnaje tří kouzelníků, tak…“ začal jednu ze svých obvyklých tirád na téma vina a nevina, ale Harry jej přerušil.

 „Ne. Přemýšlím o událostech v Chroptící chýší, hned po tom, co jsme tě prokleli.“ Harry podle Snapeovy tváře poznal, že jen tato zmínka mu byla zcela nepříjemná, takže radši pokračoval. „V jednu chvíli jsem měl možnost vidět Petera Pettigrewa mrtvého. Sirius a profesor Lupin ho chtěli zabít jako pomstu za mé rodiče, ale já jsem trval na tom, aby ho nechali naživu… takže se mohl osvobodit a nakonec to byl on, kdo pomohl Voldemortovi…“

Harry zavřel oči a cítil, jak ho všechny síly opouštějí. Kdyby se tamk mohl vrátit v čase… Snape mu položil ruku kolem ramen a uklidňujícně ho kolébal.

 „Harry,“ řekl jemným a utišujícím hlasem. „Už jsme o tom a roli, kterou hraje úmysl, mluvili…“

Harry s brbláním sklonil hlavu, „Ale pokud jste varovaný před tím, co se má stát, je naše zodpovědnost mnohem větší, nemyslíte?“

 „Ty…varován? To je směšné, Pottere,“ Snape se opět rychle rozzlobil, ale tentokrát se Harry nenechal přerušit.

 „Ano, byl jsem upozorněn, i když jsem nevěděl, že to bylo varování, ale tenkrát v Chroptící chýši jsem měl pochopit, ale ne, já nepřemýšlel, a jednal jsem způsobem, který jste mi vždy vyčítal, a ten zmetek se osvobodil…“

 „Kdo tě varoval?“ Snape nevypadal, že by chtěl tuto otázku nechat plavat.

 „Trewneyová,“ zrudl Harry a když viděl, jak Snapeova tvář rozčilením rudne, rychle dodal, „A Brumbál se mnou souhlasil, když jsem mu vyprávěl o její věštbě.“

 „Kdy to…předpověděla?“ na jeho tváři byl jasně viditelný odpor. Byl to ten samý, jaký mívala profesorka McGonagallová pokaždé, když padla zmínka o provesorce věštění.

 „Během mých zkoušek z věštění, ten samý den. Když jsem prošel zkouškou, zůstali jsme v učebně sami. Najednou upadla do transu a začala mluvit takovým zvláštním halsem, říkala, že se služebník Temného pána osvobodí a s jeho pomocí Voldemort povstane a bude silnější a děsivější než kdy dřív,“ Harry se otřásl. „Bylo to važně… strašidelné.“

 „Zvláštní…“ Harry mohl vypozorovat, že profesro znovu myslel na události z dřívějška. Byl si tím jistý: v těch chvílích byl jeho výraz odměřený a nemenný – stále stejným způsobem.

„Takže, mluvil jsem o tom s Brumbálem, a ten mi řekl, že to byla už její druhá pravdivá předpověď a že by jí měl možná zvýšit plat…“

Profesor ze svého transu procitl tak náhle, až to Harry téměř slyšel.

 „Druhá? Řekl jsi druhá?“ vykřikl.

 „Co…?“ nepochopil Harry Snapeovu otázku.

 „Co že ti říkal Brumbál?“

Říkal, že toto proroctví zvýšilo celkový počet jejich předpovědí na dvě," upřel Harry pohled k Snapeovi a pozorně si prohlížel jeho známou tvář. Viděl v ní nesčetně pocitů: šok, překvapení, nedůvěru, a nakonec vztek.  Ale jaký vztek…

Harry mohl svého profesora vidět podrážděného nebo naštvaného nesčetněkrát – vlastně vypadal, že jistým způsobem je stále podrážděný – a dnes se už považoval za experta mužových nepřívětivých nálad, ale tentokrát zlost, kterou viděl, byla tak silná, až si byl Harry jistý, že takovou ještě nikdy neviděl. Jeho tvář byla temná, jako tvář Temného pána (nebo Brumbálova, po tom co odzbrojil Bartyho Skrka, zachraňujíc tak Harryho z jeho spárů) a temný pohled uhlových očí se stal ledovým a ostrým – ostým stejně jako Averyho břitva – z této myšlenky se Harry otřásl.

 „Takže to celou tu dobu věděl…“ sykl Snape s obrovskou zlostí. „Věděl to. A NIKY mi nic neřekl. NIKDY.“


 „Jedna… dva…tři…teď!“ zamumlal Fletcher a všichni současně vykřikli.

Stupefix!“

Nott přeletěl celou místnost a přistál na knihovně opřené o protější zeď, a sesunul se na zem.

„Výborně..“ mručela si Figgová pod vousy. „Mungu, sledovací kouzlo! Rychle!“

Fletcher přikývl a s tichým kouzlem na něj namířil hůlkou. Figgová Nottovi mezitím pro ujištění vyhrnula levý rukáv… Sledovali muže už dv dny, ale on se choval normálně: vzorný kolega a perfektní otec a manžel – dokonce lepší než Malfoy. Vše bylo tak perfektní, až Fletcher začínal pochybovat o jeho loajalitě, ale teď – už ne. Albusova informace byla přesná. NA Nottově předloktí se vyjímala lebka a had, kopie Temného znamení, Voldemortova symbolu.

 „Nechutné…“ otřásl se Fletcher. „Je mi z toho špatně. Máme štěstí, že si nás Albus  nechtěl nikdy značkovat tetováním. Nikdy bych pro něj nepracoval…“ zadrmolil a otočil bezvědomého muže.

 „Sérum, Ari…“ natáhl k ní ruku, aniž by zvedl oči. Figgová malou lahvišku chvíli převalovala v dlani. Čirá tekutina se při tom pochybu třpytila. „Kdo to vyrobil?“

 „Snape…“ odplivla si Figgová.

 „Ale ne….proč jsi neprověřila výrobce před tím než jsi odešla? Nedůvěřuju tomu bastardovi!“ zamumlal vztekle.

 „Albus mi ji podal přímo do ruky. Co jsem měla dělat? Mrštit ji po něm? Víš, že Snapeovi důvěřuje.“

 „Dobře, ale já ne…“ ušklíbl se Fletcher. „Ale teď už nemáme na výběr, musíme použít TUTO,“ odzátkoval lahvičku a její obsah nalil Nottovi do úst.

 Enervate“  povzdechla si Figgová.

Smrtijed ihned otevřel oči. Fletcher Figgové pokynul hlavou. Vyslýchat muže byla jeho práce.

 „Jak se jmenuješ?“ padla první obvyklá otázka.

„Angrius Nott.“

 „Jsi smrtijed?“ i když byla odpověď předem jasná, chtěla si Figgová ověřit lektvar.

 „Ano.“

Všechno zatím klapalo tak, jak mělo.

 „Víš, kde je Harry Potter?“

 „Ano,“ odpověď byla tichá ale jasná. „Je na Nightmare Manor.“

 „Kde přesně se tento zámek nachází?

 „Neznáme přesnou polohu. Jen Mistr ji zná.“

 „Vypadá to, že měl Albus pravdu…“ zašeptal Fletcher a Figgová kývla na souhlas.

 „Když neznáš přesnou polohu, jak se tam dostaneš?“

 „Můžu se tam dostat jen když mě Mistr zavolá, a přemístím se tam, když ucítím jeho volání.“

 „Špatné…“ Fletcherův výraz potemněl. „Nechtěl bych se objevit přímo naproti Vol… jemu.“

Figgová jeho drmolení nechala plavat a dala se znovu do výslechu.

 „Jak často vás volá?“

 „Většinou dvakrát do týdne.“

 „Ve stejnou hodinu?“

 „Ne.“

Figgová si povzdechla.

 „Kdy vás zavolal naposledy?“

 „Před dvěma dny.“

 „Co jste dělali?“

 „Mučili jsme zrádce.“

Ups. To byla nečekaná odpověď.

 „Kdo je ten zrádce?“

 „Snape,“ odpor v Nottově hlase byl neoblomný. „Zradil Mistra.“

 „Jak?“

 „Chtěl ho zabít, aby zachránil Pottera.“

Fletcher užasle zamrkal. Třeba byl ten lektvar prošlý…?

 „Je Potter stále naživu?“ Figgová se pokoušela soustředit. Na chvíli se jí před očima objevila Harryho tvář… Ne, teď měla na práci jiné věci.

 „Ale, ale Mistr už ustanovil datum jejich popravy.“

 „Opravdu?“ Ne. To byla hloupá otázka. „Kdy?“ byla ta správná.

„Zítřejší večer.

 „Ari, už nemáme čas,“ zamumlal Fletcher vystrašeně.

 „Ticho, Mungu,“ ušlíbla se Figgová a znovu se otočila na smrtijeda.

 „Proč vybral zrovna toto datum?“

 „Kvůli Potterovým narozeninám, chce na něj seslat kouzlo spojené s tímto datem, aby získal jeho moc.“

 „Ari, to bude Kouzlo Prvorozených…“ vykulil Fletcher oči a jeho pleť zbledla. „To je jedno z nejvražednějších kouzel, o můj Bože…“

 „TICHO, MUNGU!“ rozkřičela se netrpělivě a pokračovala ve výslechu. „Vy tam budete také, Notte?“

 „Ano, bude zde celý hlavní kruh. Bude to velká oslava našeho prvního vítězství v této válce!“

Figgová sklonila svou hůlku a Nott se v bezvědomí zhroutilna zem.

 „Mungu, musíme ho dostat k Albusovi. Ihned.“

 

Poslední komentáře
14.09.2008 18:07:02: Tleskám, je snad možné se překonat? Ano je... Tenhle překlad by připadal mnohem, ja nevím... takový....
04.09.2008 19:21:10: Mission: Ještě dvě kapitoly a mám tu druhou část a pak ještě tu třetí, že... No já musela jednu kapi...
04.09.2008 19:00:48: Mania: Mani ty zase skorujes s poctem komentaru:D Tak co uz mas prectenou celou povidku dopredu? Mno...
03.09.2008 16:54:09: jeden deň? bože to musí byť deprimujúci pocit. Brr....zase ďalší skvelý preklad...ako to robíte? ...
 
@ Copyright 2011 iisis. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of iisis.