...

HP-Šťastné dny v pekle

Kapitola dvanáctá: Hádanka rozřešena

Ahojte, ani jste nečekali že se tu něco takového ode mě objeví co? :D Přiznám se, že já taky ne. Můžete poděkovat iisis, která přišla s nápadem uveřejnit kevšem povídkám a ja se rozhdla zůčastnit, tak jsem narychlo začala překládat :) Ale toto není jenom moje práce, je tam i část práce od IISIS :), ale v češtině, takže můžete hádat, který odstavec je ode mě a který od ní, ale myslím si, že neuhádnete :D
Jinak, je to jenom slabá půlka kapitoly, čili 6 stran z celkových 14-ti. Ale i tak mám dneska už dost, prstíky se mi pletou, písmenka nevím v jakém pořadí jsou za sebou. Mno ale to bych nebyla já, abych si nepostěžovala :D
Tak se do toho pusťte, ale vychutnávejte, protože nevím, kdy se k tomu zase dokopu :D
____
Sen? ne, toto je doopravdy :D Sama se divím, že jsem se do toho dala tak brzo po uveřejnění první části, ale nějak mě to chytlo :) Jinak opět je tu jeden odstavec od iisis, ještě z pátku, a to hned na začátku této druhé části ;)
Užijte si to, protože tentokrát už pravdu netuším, kdy bude další, protože zase nebude dlouho žádný volný víkend. Ale tak nechte se překvapit, třeba se nad vámi slituji jako dnes :)

„Severusi, Severusi, co se děje?“ odvážil se zeptat se když profesorův hněv zmizel. „Je snad něco…špatně?“

Odpovědi se mu nedostalo. Zatímco hněv mizel, byl nahrazen hlubokým ochromením. Díval se skrz temnotu, občas potřásl hlavou, ale nevypadal, že by si zaregistroval Harryho slova, nebo jeho přítomnost.

Něco bylo špatně, VELMI špatně, a Harry si už začínal zoufat. Stiskl profesorovo rameno a silně jím zatřásl, ale nemělo to žádný účinek.

 „Profesore! Severusi!“ zkusil jej oslovit. Nic. Zoufalství se změnilo v začínající paniku. Harry se zvedl a klekl si před ochromeného muže. Teď byly jeho oči upřené na Harrym, ale byla v nich poznat nedostatek pozornosti. Bylo to úplně hrozné… slyšel jak si Snape mumlá sám pro sebe tichým hlasem, ale jednotlivým slovům nerozuměl.

Harry položil ruce na profesorovi na ramena a naklonil se k němu blíž.

 „Pane profesore, prosím vás, prosím, řekněte něco….Jak vám můžu pomoct?“

Po několika dlouhých minutách se Snape jakž-takž dostal ze svého transu, Ale jediná viditelná známka, byla, že setřásl Harryho ruce ze svých ramen a schoval tvář chvějících se dlaní. V další chvíli si Harry všiml, že to nejsou jen ruce, které se chvěly, ale také muž celý. To ho vystrašilo víc, než předchozí strnulost. Bylo to šokující. Muž, který býval vždy rozvážný a drsný vypadal zlomený, jako sentimentální troska, stejně jako Harry během několika chvil, co jsou spolu. Harry netušil, co by měl udělat. Povzdechl si a posadil se na paty, čekajíc než se Snape uklidní a promluví. Několikrát ho napadlo, že by k mohl profesora dotlačit, připomenout mu, že na takovéto scény už není čas… Den jejich popravy se čím dál tím víc blížil, zatímco minuty a hodiny míjely. Ale neodvážil se k tomu. Ne, neměl z něj strach. To co mu zabránilo jím zatřást byl respekt.

Ano, mají předurčeno zemřít. Oni. Ne jen on, Harry. A jestli Snape potřeboval čas, aby pochopil, ztrávil informaci, které se mu dostalo – i když Harry nechápal, proč je to tak důležité – tak mu k tomu dá příležitost a čas.

Zabralo to několik minut, možná víc než hodinu, až Snape sklonil ruce, a pozvedl svůj pohled k Harrymu.

 „Harry…“ chtěl začít konverzaci, ale už v ní nepokračoval. Ztratil hlas. A znovu zopakoval: „Harry.“

 „Ano, pane?“ soustředil na něj Harry veškerou pozornost, dokazujíc mu, že jej poslouchá.

 „Nevím, jak bych ti to všechno měl povědět, nebo jestli bych měl.“ To byl zvláštní začátek, pomyslel si Harry.

 „Pane, jestli nechcete, nemusíte mi to říkat,“ dodal spěšně a nervozně polkl.

 „Nejdřív: žadné pane. Severusi. Severusi, protože…“ hlas se mu zlomil. „A musím ti to říct. Jen je to… příliš těžké.“

Harry byl vyděšený. Snape se mu před smrtí vyspovídá ze svých činů a omylů? Nebo to bylo něco ohledně věštby Trelawneyová? Vzhledem k prosorovu divnému chování, by to bylo logické… ale Harry se necítil připravený poslouchat dlouhý a pravděpodobně deprimující příběh těsně před svým vlastním koncem. Přesto ale, pokud to Snape potřeboval, tak ho bude poslouchat. Ten muž si to zasloužil. Ano, zasluhoval si to, a on mu tento poslední dar poskytne.

 „Říkal jsi, že ti Brumbál řekl, že ta zmiňovaná věštba bylo druhé pravdivé proroctví staré opelichané krysy, že je to tak?

Oh, to se jistě netýkalo bývalých chyb. Harry si skoro vzdychl od úlevy.

 „Ano, říkal,“ odvětil slušně.

 „Takže… to znamená, že tu musela být nějaká pravdivá předpověď.“

 „Ano,“ to bylo zcela evidentní. Tak proč to Snape musel zmiňovat?

 „Ale on mi nikdy neřekl o té první.“

 „Nevěděl jsi ani o té druhé.“

 „Přesně,“ zamračil se Snape. „Nemluvil se mnou o tom. Proč?“

 „Možná si myslel, že se tě to netýká,“ bylo to řečeno naprosto drzým způsobem, ale toho si Snape nepovšimnul.

 „Anebo opak. Týkalo se mě to až příliš.“

 „Co tím chceš říct?“ podíval se na něj Harry tázavě.

 „Snažím se jen dát si do pořádku všechny známé detaily.“

 „Severusi, nechápu kam tím vším směřuješ…“ přiznal jemně chlapec.

 „Zdá se mi, že to já sám nevím,“ ušklíbl se profesor lektvarů. Ale zahrajme si jednu hru. Řeknu ti všechno co vím… uvidíme, co si z toho potom vyvodíš. Souhlasíš?“

Harry přikývl. Už chápal, co po něm Snape chce: oveřit si na něm svůj nápad. Byl zvědavý, a připravený mu pomoci, i když nechápal, proč Snape trvá na tom, aby všechny informace shromažďoval s jeho pomocí. Nikdy nebyl nadaný co se týče řešení hádanek. Hermiona byla, ne on.

 „Výborně. Začněme: první znak: Brumbál mě vždy ponoukal k tomu, abych tě lépe poznal.

 „O tom už jsi mluvil,“ připomněl mu Harry.

 „všechno co ti teď řeknu už sme tu dřív zmiňovali. Jediný rozdíl bude v uspořádání. Uspořádání všech známých detailů.“

 „Dobře…“ Harry byl naprosto zmatený.

 „Zadruhé: Quietus a Herold Potter byli dobří přátelé. Mám tušení, že spolu vycházeli dobře od první chvíle.“

 „To zní logicky. Máš nějaký důkaz?“ zeptal se Harry.

 „No… jistým způsobem ano… Pamatuješ si, že Quietus trávil prázdniny u Potterů?“

 „Ano. Ale ty jsi mluvil jen o zimních prázdninách.“

 „Správně. Když jsem dodělal zkoušky, přestěhoval jsem se do Londýna. Pracoval jsem na Institutu pro výzkum léčebných lektvarů a Quietus mě požádal, jestli by směl žít se mnou během prázdnin. Nebyl jsem tím příliš překvapený, protože jsem sám nesnášel žvit doma, s mými rodiči. Nechal jsem ho přestěhoval se do mého bytu. Ale on tam vlastně ani nežil. Během prázdnin se mnou byl jen několik týdnů, zbytek času pobýval u Potterů.

Harry byl překvapený.

 „A co dělal po tom, co dodělal školu?“

 „Strávil ještě jedno léto u Potterů, ale na začátku záři jsem se přestěhoval do školy – v tom roce jsem začal učit – a Brumbál mu dovolil zůstat se mnou v mých komnatách. Přesto jsme neměli příliš času si spolu promluvit, nebo se setkat: pracoval pro Ministerstvo.“

 „Jaké bylo jeho zaměstnání?“

 „Nemám tušení, ale zkoušky zvládl s maximálním hodnocením. Nikdy o tom nemluvil. Myslím, že to byla nudná práce s otravnými složkami a dokumenty… není divu, že odtamtud po několika měsících odešel. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to zrovna po Potterovic pohřbu v únoru…“ Snape si povzdechl. „Toto všechno se odehrálo už hodně dávno a tyto měsíce a roky byly tak bouřlivé…ale co se týče Quietuse, nevím kde potom pracoval. Dnes bych řekl, že v té době už pracoval pro Brumbála – možná pro Řád…“

 „Co je to?“ přerušil ho Harry.

 „Řád?“ zeptal se Snape s když Harry přikývl, dal se do vysvětlování. „Brumbálova organisace. Jeho celé jméno je Fénixův Řád a byl založen, aby bojoval proti Voldemortovi. Myslím, že pro ně Quietus pracoval, ale nejsem si tím jistý, nikdy jsem se ho na to neptal. Nechtěl jsem jeho tajemnství vyzradit Voldemortovi, kdyby se rozhodl vyslýchat mě pod Veritaserem…“

 „Ale ty jsi v té době pracoval pro Voldemorta! Tajil jsi před ním takovou důležitou informaci?“

 „Ano, protože jsem měl Quietuse radši než Voldemorta a měl jsem takový strach, že Quietuse dostanu do nebezpečí, že jsem si nikdy nedovolil ho zpovídat ohledně jeho práce. Věděl jsem, že když informaci nenechám zapsat do své mysli, nebude ji ze mě mít jak dostat, i s Veritaserem.“

 „A později, když si se stal špionem… co bys dělal, kdyby se Voldemort rozhodl použít na tebe Veritasérum?“

 „Seslal bych na sebe Paměťové kouzlo.“

Harry nedokázal zadržet výkřik hrůzy.

 „Paměťové kouzlo? To je horší, než sebevražda!“

 „V jistém smyslu ano. A teď už víme, že ho Voldemort může prolomit.“

 „Ano… Ta čarodějka z Ministerstva ze které mohl Voldemort dostat zapomenuté vzpomínky se jmenovala Berta, že?“

Snape přikývl a Harry mu položil další otázku.

 „Je pameťové koulo nezvratné?“

 „Ne pokud si dopřeješ dost času na zotavení. Zabere to spoustu času. Týdny, možná měsíce. Ale pokud ho prolomíš, nebo uspíšíš ozdravný proces, způsobíš tím nezvratné škody. A člověk poznačený tímto kouzlem se zblázní, a TO je nevyléčitelné. Je tu ještě několik podmínek pro úplné vyléčení, ale ty už si nepamatuju. Ale to není podstatné, později jsem se dozvěděl, že Voldemort nikdy nepoužívá Veriteaserum, minimaně na mě ne. Na to je příliš paranoidní. Byl si jistý, že existuje tajný protijed a že by mohl být oklamaný. Měl jiné způsoby testování loajality.“

 „Nejsem si jistý, jestli chci tyto způsoby znát…“ zamumlal Harry, ale Snape nevypadal, že by tuto tichou poznámku slyšel.

“Pamatuješ jak sem ti říkal o mé činnosti dvojího špeha? Tehdy jsem ti řekl, že jsem se po tom jak jsem přešel na druhou stranu snažil nezabíjet.” Snape hleděl na zděšeného Harryho. “No, pokoušel jsem se, ale nastaly situace, kdy jsem neměl na výběr. Až když jsem  složil přísahu Brumbálovi jsem si uvědomil, že nejužitečnějším- nejužitečnějším, ne nejbezbečnějším- způsobem jak docílit, aby se mi Voldemort zmínil o svých plánech bylo přiznat se, že pracuji taky pro ředitele, že jsem dvojitý agent. A tak jsem Voldemortovi řekl zkrácenou verzi mé dohody s Albusem a doufal sem, že ho moje úpřimnost donutí věřit mi. Mýlil jsem se,” otřásl se. “Nejdříve mě několikrát proklel Cruciatem a neustále pochyboval o mé věrnosti. Když jsem stále trval na tom, že jsem věrný, vzal mě do žalářů, kde drželi zajatce, vybral jednu mudlovskou šmejdku a přikázal mi zabít ji. A já ji zabil.” V hlase Mistra elixíru zazněl odpor k sobě samému. “A tento rok jsem ze stejného důvodu byl jedním z těch, kteří zavraždili Karkaroffa,” zakončil šeptem.

 „Ale tak…proč jsi mě nenechal umřít?“ zeptal se Harry opatrně.

Snape překvapeně pozvedl hlavu. Bylo velmi téžké přiznat Harrymu všechny tyto věci a zároveň měl strach, že ho chlapec začne znovu nenávidět… ale ne. Přemýšlel a zkoumal věci jako dospělý.

Přísahal jsem, že tě ochráním, už jsi zapomněl? A…tvoje chování během mučení bylo tak podobné tomu Quietusovu… hej, Harry, řekl bych, že se vzdalujeme od původního tématu!“

 „Ano…tvoje puzzle, pa…Severusi.“ Vzpomněl si Harry.

 „Ano,“ povzdechl si muž. „Takže, zopakujme si, co jsem ti řekl: už jsem zmiňoval Albusovo přesvědčování a vztah mezi Quietuse a Potterovými. Další část naší hádanky: Quietus nebyl jen Potterův přítel. Lily Evansová byla také jedna z jeho přátel.“

 „Chápu,“ řekl Harry, přestože to nechápal.

 „Začtvrté: slib na Quietusovo jméno, že te ochráním. Ale tato informace obsahuje dva rozdílné prvky: slib sám o sobě, a jméno mého bratra.“

Harry jen přikývl. Zmatek v jeho mysli se stále zvětšoval. Co to znamenalo?

 „Zapáté: data. Quietus byl zabitý 2. prosince 1979. Tvou matku jsem já zachránil o několik dní nebo týdnů později, to už si nepamatuju přesně. Za Jamese Pottera se vdala v únoru 1980 a ty jsi se narodil v červenci téhož roku, což znemaná, že jsi byl počatý v listopadu minulého roku.“

V Harryho nitru začínalo růst lehké podezření. Chtěl tím Snape říct…? Jeho široce rozevřené oči byly jakoby pobídkou pro profesora, aby pokračoval.

 „Další dílek puzzle je chování tvé matky a to, co mi řekla, když jsem ji zachránil.“

 „Říkal jsi, že si tě spletla s Quietuse,“ zašeptal Harry.

“Ano, a její chování bylo vskutku divné…” Snape se snažil vzpomenout si na přesné znění. “Řekla, že si myslela, že jsem mrtev. Samozřejmě, myslela Quietuse a ne mě…pak mě objala a já byl tak ztuhlý, že jsem nebyl schopen cokoliv říct. Pak řekla, že chtěla požádat o pomoc Jamese Potter a že je ráda, že to není třeba…” Snapovi se zlomil hlas. “Pak jsem na ní zakřičel, řekl ať jde za Potterem, protože Quietus umřel. Když uslyšela má slova, zhroutila se na zem a…jenom tam seděla dokud nepřišla její sestra. Byla taky na pohřbu…a vypadala…”

 „Stačí, Severusi,“ Harrymu se třásl hlas, v ústech měl úplně vyschlo. „Myslím, že jsem pochopil…“

 „Už zbývá jen poslední část, Harry.“ Zašeptal muž.

„Jsem si jistý, že to jako důkaz stačí."

Harry zavřel oči. Cítil jak se mu točí hlava, jeho tělo a duše zasažené zvláštní bolestí, ale ne fyzickou. Najednou se mu všechno zdálo tak neskutečné: cela, pochodně, utrpení předchozích dnů, Snape a on… vše bylo roztříštěné obrovským tornádem, který se jej snažil roztrhat na tisíc kousků, jako dílky puzzle života, JEHO života – ale kdo tyto kousky sesbírá a dá je znovu dohromady?

Bylo toho jednoduše příliš mnoho. Nejdřív Voldemortovo prohlášení a pak Snapeova hádanka, jejíž řešení teď bylo Harrymu křišťálově jasné, i navzdory faktu, že neznal poslední část. V nasledujícím momentě se ocitl na všech čtyřech, neovladatelně se třásl a zvracel. Teď celkem chápal Snapeovo předešlé chování.

Tak zoufale se potřeboval vynaříkat, vzlykat, ale jeho oči zůstaly suché a tvář jako by měl vyrytou z kamene…

"Klid, Harry, dýchej," uslyšel znepokojený hlas. "Uklidni se, dítě, klid, jsem tady…"

Zdálo se, že poslední slova zapůsobily: Harry si vzpomněl že profesor sedí těsně před ním a zhroutil se do jeho otevřené náruče. Nebyl si jistý, jak věděl, že jej Snape- ne, ne Snape, Severus- očekává, protože měl víčka pevně stisknuté k sobě, ale měl pravdu. Hlavou se přitulil k Severusovu rameni a pokoušel se- bezvýsledně- zastavit třes, jenž mu proudil celým tělěm.

Snape se neubránil bolestnému syknutí, když si Harryho přitiskl na hruď a konějšivě ho hladil po zádech. Chlapec byl úplně mimo a vůbec nevnímal, co se dělo kolem něj. Zmítal se ve zmatku svých emocí, jako kdyby ho někdo zaklel Cruciatem.

Ano, tenhle druh emocionální bouře byl podobný mučící kletbě, alespoň její následky. Taky Snape sám potřeboval čas na to, aby to překonal.

Harryho třes se trochu upokojil. A i navzdory tomu, že už celkem ustal se Harry nevymanil ze Snapovy náruče. Právě naopak, tváří se přitiskl na jeho hruď tak pevně jak to jen bylo možné a zamumlal do jeho hábitu.

"Myslím, že mi už můžeě říct tu chybějící část, Severusi."

"Je to první předpověď Trelawneyové," odvětil klidně.

"To jsem si myslel," přišla téměř neslyšná odpověď. "Tak? Co řekla tá stará babizna?"

"Neznám přesné znění, nebyl jsem tam," začal Snape. "Předpověděla ho Quietusovi, který mi o něm hned pověděl a často jsme o něm společne přemýšleli, ale nechápali jsme ji. Řekla mu, že zemře, ale že láskou svou smrt přežije…nebo něco takového…a že ten, koho bude milovat porazí Temného lorda. Ale Voldemort opět povstane a jeho potomek bude muset pohledět smrti do tváře aby přežil. Nebo něco takového."

"To dává smysl…" Harryho hlas zněl slabě, vzdáleně.

"Ano, to dává…"

Po dlouhé odmlce se Harry odtáhl, otevřel oči a upřel pohled na Mistra lektvarů.

"Nejsem si jistý jak s tím naložit," přiznal se. "A to proroctví se taky zmiňuje o snůšce další smrti…"

"Promiň," řekl Snape. "Nechtěl jsem ti ublížit."

"Ne," pokroutil Harry hlavou. "Neublížil jsi mi. Vlastně ti chci poděkovat, že jsi mi to řekl."

"Dokážu si představit…" odvětil Snape trochu sarkasticky. "Musí to být divné, být mým příbuzným…Po tom všem, co jsem ti dnes řekl."

"Neřekl jsi mi o nich jenom dnes. Přiznal jsi se už před dvěma dny."

"Ale ty podrobnosti…"

Harry pokrčil rameny.

"Ty podrobnosti nebyly tak děsivé, jak si myslíš. Nebo…byly děsivé, protože jsem si jistý, že tě pronásledují, jenomže…mělo by to být těžké rozhodnout se v takové situaci. Neexistovalo správne rozhodnutí. Jenom bolestivé a prokleté rozhodnutí, cokoliv by jsi udělal, něco by jsi zničil- nebo někoho. Jsem šťastný, že jsem v takové situaci nikdy nebyl. A Severusi," pohlédl mu Harry přímo do očí, "jsem štastný, že jsem tvůj příbuzný. A děkuji ti za to, že jsi mi o tom řekl. Víš, tohle je ten nejlepší narozeninový dárek jaký jsem kdy dostal."

"Opravdu?"

"Opravdu." Harry se zeširoka usmál, jeho rty se zkroutily do úsměvu šílence, když si všiml udiveného výrazu ve tváři Mistra lektvarů. Jestli se odsud někdy dostanou, tak mu nikdo neuvěří. Nikdo mu neuvěří, že ten sarkastický a podlý umaštěný zmetek může být šťastný a smutný, uvolněný a vystrašený, zděšený, ustrašený- a taky udivený, vypadat jak vůl. A- to ze všeho nejvíc- nikdo mu neuvěří, že ten zmetek je zjevně jeho strýc.

____________________________________________________________________

Ať už si o Harryho pocitech myslel Snape cokoliv, on to myslel vážně, když řekl, že měl ty nejkrásnější narozeniny a obdržel ten nejnádhernější dárek, jaký mohl kdy dostat: konečně se dozvědel tajemství svého života a našel něco, po čem tolik toužil: rodinu.

Rodinu, a to nejenom v tom teoretickém smyslu slova, ale ve velmi, velmi konkrétním: Severus, který se o něj na tomto místě staral, v tomto pekle, který se o něj znepokojoval, který s ním zažíval všechnu bolest a mučení, byl bratr muže, kterého Harry nikdy nepoznal a dokonce před dvěmi týdny o jeho existenci ani netušil: Quietuse, jeho otce.

Tak zvláštní… jeho jméno slyšel poprvé v životě teprve před deseti dny. A teď… Ano, Harry teď dobře chápal Snapeovi beznaděj a zlost, když Harry zmínil druhou pravdivou věštbu Trelawneyové. To proto, že teď cítil to samé: oba dva byli zrazování hodně, hodně dlouhou dobu, i když Harry si nebyl jistý, koho považovat za zrádce. Brumbála, který o tom nejspíš věděl a nikdy se o tom nikomu nezmínil, ani Harrymu nebo Severusovi? Nebo Lily  Evansová, která své tajemství vyzradila ředitelovi, ale nepřála si, aby ho věděl Severus, Severus, který jí zachránil život a pokusil se zachránit životy její rodiny? Ale vynutila si od něj slib, slib od muže, kterého jediná vzácná věc v jeho životě byl jeho bratr – a který se jistě pokoušel zachránit život jeho, Quietusovo, dítě. Harry zatřásl hlavou a potlačil slzy hořkosti. Ani jeden z nich si jistě neuvědomovali kolik trápení a bolesti tím způsobili. Harry, poté co poznal starostlivou stránku sarkastického a uštěpačného Mistra lektvarů, byl přesvědčený, že té lásky a starostlivosti, po které vždy toužil, by se mu od něj dostalo. A on, Severus, by byl na oplátku taky milován a všechno v jejich životech by nabralo lepší směr...

Bylo by…‘ Ne, asi se už nikdy nedozví, co by se stalo. A přesto je toto pomyšlení zabolelo. Náhle se Harry cítil zrazený, nešťastný a naštvaný na ředitele. Neměl právo takovouto informaci tajit! Neměl právo jednat tímto způsobem! Jak to mohl udělat? Proč se musel dozvědět nejdůležitější informaci svého života jen pár hodin před smrtí? PROČ?

Poslední větu vyslovil nahlas. Zlost dávala jeho dobitému tělu nové síly, až vyskočil na nohy.

 „Severusi, co když jsme došli k nesprávnému závěru? Brumbál přece nemůže být tak nemilosrdný…“ zeptal se zoufale.

 „Jednoduchý krevní test by nám dal správnou odpověď, Harry, ale nemyslím si, že by jsme v našem životě měli někdy možnost si to potvrdit…“

 „Ne, Severusi. Rozhodl jsem se, že se nevzdát tak lehko. Budu se bít.“

 „Jak?“

 „To ještě nevím. Ale vím jistě, že nechci zemřít. Chci žít. Dám nám dvoum šanci, mě, tobě, nám…“ zakřičel frustrovaně.

 „Jsme příliš slabí, Harry. A potřebujeme aspoň jednu hůlku, abychom se odtud dostali.“

 „Ano, já vím, ale… jen, já…“ zhroutil se na zem vedle Snapea. „Nemůžeš něco udělat? Cokoliv? Jsi dospělý, kvalifikovaný kouzelník, musíš najít nějaké řešení!“

 „A co si myslíš, že bych právě teď mohl udělat?“ rozzlobil se náhle Snape. „Nemáš žádnou hůlku. Nemám lektvary. Nemám žádný nápad. Pokud bysme se dostali z této cely, šli bychom do mé laboratoře ve třetím patře a tam je… Ale ne, Harry. Odtud se zrátka nedostaneme!“

 „MUSÍME TO ZKUSIT!“

 „A jak, pane Pottere?“ vyjel na něj Snape podrážděně. „Chceš snad, abych skolil Smrtijedy, kteří sem přijdou aby nás odvedli na místo popravy? Skvělý nápad! Je mi líto, ale nemůžu sevřít prsty, vlastně se nemůžu ani zvednout, abych jim je mohl kopnout… A ty? Co zmůžeš bez hůlky proti dvou nebo třem dospělým v kondici? Sotva se potácíš, dva týdny jsi nic nejedl…“

 „Jo, já vím že más pravdu, jen…“

 „Jen CO?“ zařval Snape netrpělivě. „Nemáme žádnou šanci.“ Dořekl po několika minutách tiše. „Je mi líto, Harry.“

S použitím všech svým sil se Snape zvedl a přešel napříč celou, aby se uklidnil. Když se nakonec otočil, aby se dostal k jejich obvyklému koutku, jeho oči ve stínu zaznamenaly kousek dřeva. Připomínalo mu to hůlku. Hůlku? Mrkajíc přkvapením Snape udělal krůček k té věci a předklonil se, aby ji mohl uchytit do ruky. Ale jen co se tu věc chystal uchopit, se zastavil. Ne. Samozřejmě že to nebyla hůlka. Byla to jen pochodeň,kterou sem dali před několika dny. Škoda…na chvilku uvěřil, že mají ještě naději… Ale očividně ne.

Dobře chápal Harryho zoufalé přání vysvobození. Toto prozrazení, spolu s událostmi minulých dní, ho vedlo ke sdílení jeho života s Harrym. A i kdyby se mýlili v záveru jejich hádanky, tak by se vlastně nebylo vůbec podstatné. Už před několika dny si uvědomil, že miloval Harryho jako takového, ne kvůli Quietusovi.

Quand il s’assit à côté du garçon, Harry ouvrit la bouche.

 „Co jsi viděl?“

 „Jen pochodeň…“ ušlíbl se Snape unaveně. „Chvíli jsem si myslel, že vidím hůlku…“

 „Hůlku…“ zopakoval po něm Harry hlasem nabitým nadějí. „Severusi, víš něco o výrobě hůlek?“

Snape přikývl.

 „Něco málo. Nejsem žádný expert ny výrobu hůlek a jsem si jistý, že by me Ollivander zabil, kdyby slyšel moje vysvětlování… ale povím ti všechno co vím.“

 „Skvělé.“ Harry se soustředil na Snapeovi slova a svou mysl co nejvíce vzdálil blízké a obávané budoucnosti.

 „Vyroba hůlky vyžaduje čtyři složky: kus dřeva, součást nějaké kouzelné bytosti, speciální lektvar a schopnost kouzlit bez hůlky, abys vytvořil hůlku samotnou. A, samozřejmě, je potřeba některého méně důležitého náčini na propojení dřeva s magickým prvkem.“

 „Jaký druh dřeva může být použitý?“

 „Jakýkoliv. Některé jsou používanější, než ostatní, ale… není to vlastně vůbec důležité. Každý druh stromu má své kouzelné vlastnosti, dokonce ty obvyklé a všem známé. Čehož sis nejspíš nevšiml.“

 „Cože?“

 „Říkal jsem to v hodinách už nejméně desetkrát. Každá rostlina má své magické vlastnosti. Nejsem si jistý, jestli vůbec existuje rostlina, kterou jsem ve svých lektvarech nikdy nepoužil…“

Harry zakašlal.

„Mluvíme o hůlkách, Severusi…“

 „Drzoune jeden…“ vzdychl Snape, ale znovu se dal do řeči. „Takže? Co chceš ještě vědět?“

 „Hm… Nejsem si jistý, jestli jsou všechna zvířata magické bytosti…“

 „Pottere, to je podstatná věc. Už jsem to říkal nesčetněkrát: Zvířata jsou dělena do dvou skupin, stejně jako lidé: magická a nemagická. Pokud chceš vyrobit hůlku, musíš použít kouzelnou bytost. Nic jiného.“

 „Chápu…“ přikývl Harry. „A lektvar, který musíme použít?“

Snape pozvedl obočí.

 „Pane Pottere, jste v pořádku?“ zeptal se s hranou zvědavostí.

 „Proč?“

 „Ty se mě ptáš na něco spojeného s výrobou lektvarů. Jsi si jistý, že to chceš slyšet? Nechci tě předávkovat…“

 „Samozřejmě, pane,“ přikývl Harry naprosto vážně, ignorujíc sarkastickou poznámku. „A vzpomínám si že jsme už měli rozhovor ohledně lektvarů, nemám pravdu? Ten… Ohnivý lektvar, nebo něco takového…“

 „Lektvar Světla.“ Opravil ho ihnes Mistr lektvarů. „Ano, vzpomínám si. Chceš zkusit vyjmenovat složení?“

 „Hm… zkusím to… síra a dřevěné uhlí, obě dvě v prášku… olej z, myslím že… slunečnice? Péro z Fénixe, a… a… Promiňte, nemůžu si vzpomenout.“

 „Mysli na zvíře spojené s ohněm.“

 „Drak? Ach, ano. Dračí zuby.“

 „Výborně. Nemůžu tomu uvěřit. Harry Potter a výroba lektvarů… Jsem v šoku…“

 „To musí být těmi geny.“ Harryho tvář se roztáhla v úsměvu. Snape se začal smát pobaveně kroutíc hlavou.

 „Geny, co?“

 „No co?“ zašklebil se Harry s hranou zvědavostí, a loktem dloubl do Severuse. „Tak pokračuj! Nechci ztratit ani slovo.“

Snape protočil oči ale pokračoval.

 „Požadovaný lektvar na výrobu hůlky je velmi podobný Lekvaru Světla. Nejdůležitější ingredience jsou pero z ptáka Fenixe a sírový prá…Harry!“ vykřikl najednou vzrušením. „Podej mi prosím tu proklatou pochodeň!“

Harry se se sténáním zvedl a přešel celou až k místu, kde se nacházela pochodeň. Zvedl kus dřeva, celý si jej prohlédl a s pokrčením ramen ji donesl netrpělivému Mistru lektvarů.

 „Tady,“ s tázavým výrazem k němu natáhl ruku s pochodní.

 „Nemůžu si ji vzít.“ Pokroutil Snape hlavou. „Ale mám nápad. Ty dokážes čarovat bez hůlky, nemám pravdu, Harry?“

 „Ano, jistým způsobem…“ před očima se mu objevil obraz tety Marge plující jídelnou Dursley. Ušlíbl se.

 „Výborně,“ profesro naproti tomu zůstával velmi vážný. „Teď, Harry, myslím že máme šanci otestovat naše…pouto.“

 „Cože?“ spadla Harrymu čelist a sledoval Snapea jako by se zbláznil.

 „Jsi hluchý, můj chlapče? Říkal jsem, že můžeme otestovat, jestli jsme příbuzní nebo ne.“

Harry nejistě přikývl.

 „Skvělé. Ale… co to má společného s touto pochodní? A mojí schopností kouzlit bez hůlky?“

 „Harry, poslouchej mě. Kouzelníci většinou nepoužívají lidskou složku při výrobě hůlek, protože to hůlku dělá trošku… nejistou.“

 „Můžeme použít lidské ingredience?“ Harry zůstal jak opařený, uplně nedůvěřivý. Potom mu to došlo: „Hůlka Fleur!“ vykřikl vzrušeně.

 „Cože?“ zeptak se tentokrát Snape.

 „Minulý rok… Turnaj tří kouzelníků. Když jsi mě chtěl otrávit lektvarem, Colin mě zachránil, když mě odvedl na převažování hůlek. Fleur tam byla taky, a kouzelná složka její hůlky byl vlas její babičky.“

 „Proto říkám,že můžeme otestovat naše příbuzenství, Harry. Můžeš použít ingredienci z člověka, ke kterému máš blízký vztah.“

 „Severusi, ty chceš říct, že pokud jsme příbuzní, budeme mít hůlku…?“ Harry byl ohromený.

 „Ne. Budeme mít jen imitaci hůlky.“

 „Nechápu.“

 „Nebude to opravdová hůlka, Harry. Nemůžes tento kus dřeva použít s úplnou přesností. Můžeš někoho omráčit nebo prolomit dveře, možná stěnu, ale nemůžeš ji použít dejme tomu na to, abys mě zvedl do vzduchu.“

 „Chápu…“ v Harryho očích se zajiskřilo. „Tak to zkusme. Vezmi jeden můj vlas a…“

 „Harry, ty to musíš udělat. Moje ruce nejsou ve stavu…“

 „Promiň.“ Harry polkl a cítil se provinile. „To znamená, že to budu já, kdo bude používat hůlku?“

 „Ano. A musíš také vzít jeden z mých vlasů.“ Snape sklonil hlavu a Harry mu co nejopatrněji vytrhl jeden vlas. „V té zatracené pochodni je díra.“ Řekl Snape opovržlivě. „Strč ho dovnitř. A trochu to tam utěsni… tak, správně.“

 „A teď?“ upřel Harry na Snapea pohled.

 „Dobře, teď kouzlo. Neznám přesné znění: je to dlouhé latinské kouzlo. Ale v magii je důležitý záměr, ne slova. Musíš si představit, že tento kus dřeva v tvé ruce je skutečná hůlka a musíš ji magii co nejvíce zahřát. Hůlka je připravena, když se na jejím konci objeví malý plamínek a začne se samaochlazovat. Ale Harry…“ podíval se Snape chlapci do očí. „Nebude to fungovat pokud nejsme příbuzní.“

 „A jestli jsem schopný vykouzlit něco, co vlastně ani neznám.“

 „Nemáme co ztratit.“ Řekl Snape tichým hlasem.

 „Máme toho hodně co ztratit.“

Dlouho na sebe upírali pohledy až nakonec Snape přikývl.

 „Výborně. Zkus to.“

Harry zvedl pochodeň a zadíval se na ni. Celá tato situace by byla směšná, kdyby nebylaotázkou života a smrti. Povzdechl si, zavřel oči a pevně sevřel kus dřeva v dlani. Pokoušel se představit si, že je to hůlka, ale nedařilo se mu to. Jeho vlastní pochybnosti, slabost, a únava se neustále vracely ale on ve skutečnosti nevěděl, co si myslet, co dělat.  

A co když byl jen Harry Potter, a ne takzvaný syn Quietuse Snapea?

Pochodeň v jeho ruce se třásla.

Snape sledoval bojujícího chapce, ale nemohl mu pomoct. Jejich jediná šance byla v jeho ruce, ale nemohl ho odsuzovat kvůli jeho pochybnostem. On je měl také. Pochyboval o prospěchu jeho nápadu, jejich vztahu, Harryho schopnostech. Nebylo to lehké.

Nakonec Harry znovu otevřel oči.

 „Nedokážu to, Severusi.“ Řekl smutně. Klekl si, pochodeň nechajíc volně spadnout na zem a zeptal se jej, „jestli jsem opravdu synem tvého bratra, proč vypadám jako James Potter?“

Snape pochopením pokýval hlavou. Pro něho byla odpověď jasná, ale Harry neznal vysokou magii a tato byla na vysoké úrovni.

 „Je to magie podobná té od tvojí matky. Forma lásky. Stejně jako byla láska zodpovědná za tvoji záchranu, láska kterou ti věnoval James Potter a jeho obeť z tebe udělali jeho skutečného syna. V téměř všech smyslech slova. Zdělil jsi jeho schopnosti, jeho rysy…“

 „Můj patron je… Jelen… je to on… ve své zvířecí podobě.“

 „Ano,“ přikývl Snape. „Dává to logiku. Zachránil ti život,jeho láska tě chrání – a Patron je prostředek, kterým tě chrání. Harry.“ Usmál se, aby chlapce upokojil. „V jistém smyslu jsi synem tří velkých kouzelníků…“

 „Ale to znamená že místo toho abych byl sirotek po ztrátě dvou rodičů, ztratil jsem tři…“ dořekl Harry a Snape se zachvěl, když uslyšel jeho hořký tón.

„Harry…“ pokusil se říct něco uklidňujícího, ale Harry ho přerušil.

 „Promiň. Jen jsem…“ ale Snape, bojujíc proti vlastní bolesti, položil jednu ruku na Harryho rameno.

 „Harry, vzpomínáš si na rozhovor,který jsme měli… když jsi se vrátil z druhé cely?“ ani nečekal na jeho odpověď a znovu se rozpovídal. „Vzpomínáš si, co jsem ti říkal? Zkrátka nezáleží na tom, co se stalo v minulosti, kdo jsou tví rodiče. Pokud se odtud dostaneme, slibuji ti, že tu pro tebe budu… jako… rodič, pokud si to budeš přát.“

Poslední slova byla sotva vyřknutá, ale Harry je moc dobře slyšel. Pozvedl oči k Mistru lektvarů, usmál se, vzal pochodeň do ruky, vybavujíc si chvíle, kdy držel svou vlastní hůlku, pocit, když ji poprvé vzal do ruky v Ollivanderově obchodě, teplo, které cítil ve svém těle a jiskření, a ze všech svých sil si přál, aby se kousek dřeva v jeho ruce proměnil v hůlku, kterou by mohli použít na únik z tohoto hrozného pekla… Potom myslel na své rodiče… jejich životy a oběti, a tato láska ho uvnitř zahřála stejně jako Snapeovi pozornost několik posledních dní…

Láska, pozornost a rodina…

Teplo a světlo…

Všechno, po čem dychtil…

Dřevo v jeho ruce bylo čím dál víc horké, a když ho ozvedl, jiskřičky tančily v temnotě cely… jeho teplota stále stoupala. Harry cítil, jak se mu pálí kuže, a bolelo jej to, třebaže tato bolest nebyla ničím v porovnání s tou kterou musel projít v mučících sálech…

Horké, stále více žhavé… Začínal pálit čím dál víc, až ho mohl sotva udržet, a chystal se ho pustit, když pocit horka skončil.

Harry otevřel oči. Nevěděl, kdy je vlastně zavřel, nejspíš když nad ním bolest začalavítězit… A to, co uviděl, zahřál jeho srdce radostí a nadějí.

Na konci hůlky tančil malý modrý plamínek a když pohl rukou, začal vydávat další jiskřičky. Harry pohleden utkvěl na plamínku, oči široce rozevřené, jako malé děti před vánočním stromkem. Jeho pocity se tomu podobaly.

 „Funguje to,“ zamumlal ochraptěle a zamrkal. „Strýčku Severusi.“

 „Nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy přijímat synovce v rodině, Harry.“ Usmálse Snape a snažil se dostat ze svého snění. „Ale musíme si pospíšit,“ řekl a s pomocí zdi se postavil. „Máme jen jednu možnost, pokud seodtud chceme dostat. Musíme jít do mojí laboratoře ve třetím patře.“

 „Proč?“ Harry nemohu uvěřit vlastním uším. Bude to úplně zbytečné snažení, jen proto, že si Snape myslí…

 „Na konci chodby je schodiště, které tam přímo vede. V mojí laboratoři mam několik užitečných lektvarů na zlepšení našeho stavu, abychom byli v dobrém stavu, až odtud budeme utíkat. A mám tam jednu věc, věc, kterou tady nechci nechat: Quietusovu hůlku. Záruku našeho útěku.“


 „Takže Brumbál se rozhodl přijít zachránit své oblíbené pěšáky,“ úsměv na Voldemortově tváři byl odpudivý. I Lucius se zachvěl. „Výborné načasování! Mám pro ně skvělé překvapení. Pro Brumbála a celý jeho Řád.“

Otočil se na vysokého hnědovlasého muže, který mu přikývlna souhlas.

 „Dobrá…past je nachytána,“ pozvedl ruce a najednou vypadal větší a hrozivější než předtím. „Dnes večer máme dva důvody na oslavu. Harry Potter už nebude překázkou mezi mnou a kouzelnickým společenstvím… Co se týče Řádu… už pro nás nebudou dlouho hrozbou.“

 

Poslední komentáře
07.06.2016 22:18:53: Воть to je síla!!!! :-? půjčka plzen
16.06.2015 16:02:20: Podle mého názoru Se mýlíte. Jsem si jistý. Mohu to dokázat. Napište mi PM, mluvit. :-) online neban...
05.10.2008 13:47:42: prosím..to je mučení!! na vaše stránky jsem zavítala náhodou a jsem za to nesmírně štastná!!krásné p...
03.10.2008 18:30:28: Vsetky vase preklady su uzasne, precitala som vsetko co je na tejto stranke a preto sa neviem dockat...
 
@ Copyright 2011 iisis. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of iisis.