...

HP-Šťastné dny v pekle

Kapitola druhá: Probuzení v pekle

Ahojky. Jsem tu s další (snad očekávanou) kapitolou. Tentokrát nečekejte žádný zázrak..nebo vlastně po opravě už tam ty chyby a kraviny, co jsem přeložila nejsou. Nechce se mi ten úvodník nějak moc protahovat, takže položím hádanku a potáhnu do...no nebudu sprostá...V textu jsou věty a odstavce, které jsem nepochopila a iisis mi je dopřekládala. Kdo najde tři odstavce přeložené od is, může vyslovit jedno přání jsem celkem zvědavá, komu se podaří rozpoznat moji češtinu od češtiny naší iisisky Jenom mám pro dotyčného, kterému se to podaří uhádnout jednu prosbu: nechtějte po mě nic nemožného...

(správa od iisis: ten preklad nebol vůbec hrozný, tak ju nepočúvajte: k opravám skoro vůbec nedošlo :D)

Harry se pokoušel malinko pohnout, ale ined od toho upustil. Znovu pocítil náhlou a nezadržitelnou bolest v celém těle a snažil se nebrečet prestože trpěl každou částí těla. Nechápal proč. Přimhouřil oči a snažil se vzpomenout si. Kde to je? Proč ho všechno bolí? Co se stalo?

Pomalu se mu vzpomínky ze včerejšího odpoledne začaly vracet. Vybavovaly se mu mlhavé obrazy včerejších událostí, mučícího představení, jak to nazval Voldemort. Tak…byla to pravda, všechno od první do poslední chvíle byla pravda. Byl v zajetí a teď bude čelit větším hrůzám a větším bolestem jako nikdy dříve, byl si tím jistý.

Už jen z té myšlenky se mu dělalo špatně. Mučení-zase? Den předtím toho bylo víc jak dost. Byl pevně přesvědčen, že už více mučení a ubližování nesnese. Udělá všechno, co budou chtít, jen aby ho nechali v pokoji umřít. Ano, umřít. Tentokrát se mu už nepodaří uniknout, už víc ne, zjevně už vyčerpal všechno svoje štěstí, ne jako v minulých rocích a střetnutích s Voldemortem. Tentokrát bylo jeho tělo umučené a vyčerpané, a on sám ztratil naději. Voldemort to ještě nevěděl, ale už vyhrál, pomyslel si Harry.

Byla to jeho vina, uvědomil si po chvíli. Kdyby od Dursleyových neutekl, nebyl by napaden Smrtijedy, kteří dům hlídali. Věděl, že Voldemort zná místo kde bydlí, řekl mu to na hřbitově v Malém Visánku. Dokud byl pod ochranou jeho rodiny, Voldemort na něj nemohl, ale on utekl příliš daleko od domu, který mu poskytoval ochranu. A byl odvedený sem.

Ve skutečnosti měl dobrý důvod, proč se od nich dostat co nejdál, minimálně na několik hodin. Potřeboval se uklidnit po hádce, kterou vedl se svou rodinou, pokud je nechtěl v něco proměnit stejně jako tetu Marge před dvěmi lety.

Všechno to začal Dudley. Neměl nazvat Lily Evansovou zrůdou a děvkou. Neměl říkat, že jediný důvod, proč si jeho otec vzal mámu byl, že byla těhotná. Harry se nakonec nedokázal zastavit a praštil ho.

Následovala tomu velká bitka a kvůli Dudleyho převaze ve výšce a váze, si vůbec nebyli rovnocenní. Ke konci přišel jeho strýc Vernon jeho bratranci na pomoc, takže bylo jasné kdo bude vítězem. Strýc se ho už chystal za tuto bitku potrestat, ale po první facce se mu Harry vyklouzl a jako uragán utíkal pryč.

Ale nemusel utíkat příliš daleko, rychle se octl obklíčen třemi Smrtijedy. Bohužel jeho hůlka byla stále v jeho pokoji, bezpečně uložená v kufru. Nemohl nic dělat. Jenom tam stál, uvědomoval si následky svých činů, zatímco ho tři Smrtijedi sebrali na panství, kterému říkali Nightmare Manor. Po setkání plném mučení to pojemnování konečně pochopil.

Včerejší odpoledne bylo skutečnou noční můrou. Když čekal až to všechno začne, přesně věděl, co bude následovat. Peklo! Harry to všechno věděl. Ale když Voldemort a Smrtijedi vešli do sálu, ke svému překvapení zjistil, že nemá strach. Už ne. A proč? To by rád věděl i on sám.

Možná to byly jeho sny plné strachu a slz, smrti Cedrika, převtělení Voldemorta a jejich zápasu a zjevení jeho rodičů, Červíčkovi uříznuté ruky a toto všechno se stalo kvůli němu. Kdyby neexistoval, Voldemort by se nevrátil, Cedrik by byl naživu, Remus a Sirius by chytli Červíčka…Sirius by byl volný a Remus by mohl pokračovat ve své práci učitele v Bradavicích. Nebyl by bez práce tak jako teď. Harryho matka by byla živá a jeho otec možná taky. Měly by spoustu dětí, dvě, tři nebo víc, kteří by v Bradavicích chodili do Nebelvírské koleje.

Harry se těmto myšlenkám musel usmát. Bylo to něco směšného. Bratři a sestry kteří tu mohli být…

Jenže neexistovali a jeho rodiče byli mrtví.

A on tu umře taky, v Nightmare Manoru. Sám.

Harryho mysl se těmto myšlenkám snažila bránit. Chtěl to přežít! Chtěl znovu potkat své přátelé, jíst ve Velké Síni, pít Máslový ležák u Tři košťat v Prasinkách….zahrát si Famfrpál a vidět další Mistrovství světa…možná stát se profesionálním hráčem ve svém národním týmu. Není důležité co, hlavně ne smrt!

Snil o trestech s Filchem a o hodinách lektvarů se Snapem…snil o dalších ponižujících chvílích bez bolesti, krve a potu.

Ale byl stále naživu a najednou se rozhodl, že nepodlehne. Kdyby odporoval, jeho sny by se mohly stát skutečností…Musí doufat, že existuje cesta jak z tohoto proklatého místa utéct. Musí být silný aby potlačil svou slabost.

Po tom, co si toto svoje rozhodnutí promítl v hlavě, otevřel znovu oči a zkusil si prohlédnout okolí ve kterém byl přinucen zůstat, ale nemohl pohnout hlavou. Jeho krk ho bolel a po jednou neuvěřitelně dlouhou sekundu se bál, že se jeho páteři přihodilo něco nenapravitelného. Ačkoli, nebývalo by to bylo ve skutečnosti vadilo. I tak tady zemře a i kdyby byla jeho páteř roztříštěná, jenom to zkrátí jeho agonii a urychlí smrt. Ale celé jeho tělo ho bolelo a to znamenalo, že je jeho páteř v pořádku, aspoň doteď.

A na smrt ještě nebyl připraven! Bude bojovat!

Harry pokračoval v přemýšlení o událostech včerejšího dne. Smrtijedi a Voldemort…vzpomínal si na chvíli kdy vešli. Bylo to jako pódiové představení, no jeden z nich to pokazil.

Už od začátku si byl jistý, že mezi Smrtijedy uvidí i profesora Snapea, ačkoli nevěděl proč. Bylo to něco zřejmého od té doby, co podezříval Snapea ze špehování pro Brumbála. Prozatím se ptal sám sebe, jestli Voldemort přijal Snapeovi omluvu a jestli to udělal jak se Snapovi podařilo přesvědčit Temného pána o své "důvěryhodnosti". Temný pán nebyl úplně blbý, takže jeho omluvy musely znít přesvědčivě.

Když Harryho oči uviděly vcházející skupinu a ve dveřích viděl stát siluetu muže, byl si jistý, kdo to je. Když se muž konečně připojil do kruhu a Harry mohl vidět jeho zastrašující dravý krok, byl si jistý, že ten muž byl jeho umaštěný, bastardský profesor Lektvarů. Jeho mastné vlasy nebyly pokryté helmou nebo kloboukem, takže ho mohl snadno poznat podle jeho mastného účesu.

Uvědomil si, že profesor Snape neví, že ho rozpoznal.

Nebyl překvapený chováním jeho profesora. No, nikdy si nemyslel, že by Snape chtěl aby ho zabili (jenom vyhodili ze školy- ale Snape nic netušil o jeho rodinných poměrech, takže nemohl vědět, že se v Harryho případe vyhazov rovnal téměř jisté smrti), ale to nefalšované znepokojení a strach, které viděl v jeho chování ho šokoval.

Právě si něco uvědomil: schůze mučení měla pravděpodobně další oběť- profesora. A to nechtěl. Jistě, nenáviděl Snapea, ale nenáviděl ho v živé formě. Neměl v úmyslu přidat na seznam obětí další jméno jako v případě Cedrika. Zkoušel Severuse očima prosit, ať ho nechá umřít, ať se sám nedostane do této šlamastiky, a byl potěšený, když ho zasáhla první kletba vyslaná profesorem. Možná že přikývl jenom proto, aby profesora ujistil, že koná správně.

Ale ve skutečnosti byl zklamaný. Když se svíjel v křečích pod náporem "bílého" kouzla Tormenta, přemýšlel jak moc ho jeho profesor nenávidí. Zřejmě strašně, protože kletba kterou na něj Snape seslal nebyla lepší než Crutiatus. Ani o trošku, v podstatě byla horší, když se zamyslel nad tím že následovnící Bílé strany byly schopní používat kouzla jako tyto. Proč je používali? Mohli svoje nepřátele zabít, nebo je poslat do vězení. Tak na co potřebovali mučící kletby?

Lektvar co mu podal později by se mohl vyrovnat deseti kouzlům od Dolores. A nakonec to další kouzlo…pamatoval se, jak během těch dlouhých minut nemohl přestat křičet. Cítil jak se mu drtí kosti v celém těle a poté jistý čas to přestalo a jeho kosti se vrátili do normálu - ale druhá etapa kouzla byla také bolestivá jako prvá. Ne, bolestivější.

V tu chvíli si byl jistý, že Snape Brumbála zradil. Tento fakt byl bolestivější než kouzla samy. Brumbál tomuto muži důvěřoval! Nějakým způsobem musí říct řediteli, že jeho profesor už nebyl důvěryhodný.

A pak Snape spadl vedle něj. Zase ho zachránil. Slyšel jak se mu profesor upřímně omlouvá, vina jasně vyrytou v jeho tvrdých rysech. Harry si nebyl jistý jestli celé této situaci rozumí, ale přijal jeho omluvy před tím než umře…

Najednou se rozpomněl na Voldemortovy slova: "Počkám si, až mě budeš prosit abych tě zabil" Význam této věty mu pomalu pronikal myslí.

A pak to pochopil. Umře. Umře v bolestech.

Harry cítil jak poslední síly opouští jeho zmučené tělo, ale nebil se o ně. Dovolil, aby temná mlha pohltila jeho smysly a propadnul se do bezvědomí.

_______________

Když se znovu probudil, cítil žízeň. Pokud se chtěl něčeho napít, nebo aspoň zjistit jestli tu je něco na pití, musel se pohnout.

Průběžně si připomínal : nesmí podlehnout! Ne tak snadno!

Zatínajíc zuby zavřel oči a sbíral všechny své síly ze svého zuboženého těla na to, aby se mohl zvednout. V dalším momentě už seděl. Hned na to ale dostal závrať, ale ne tak silnou jako když se poprvé probudil. Možná se účinky kleteb začaly zmenšovat.

Několik dlouhých minut zůstal bez hnutí sedět a čekal, než závrať přejde.

Po chvíli cítil, že jeho nevolnost přestala a zkusil otevřít oči. Jeho tělem proběhly obrovské vlny úlevy. Mohl vidět. Ne moc dobře, protože jeho brýle byly ztracené a patrné taky rozbité, ale viděl dost dobře na to, aby si mohl prohlédnou prostředí, kde se nacházel. Svítilny zaháněli tmu v malé cele, ale i tak byla velká část neustále v stínech. Byl si jistý, že tam nebyly žádné okna, viděl tam jenom velké hnědé dveře. Vedle nich stál hliněný džbán - že by voda?

Opět ze sebe vydal všechno a pokusil se vstát. Chvíli vydržel stát na nohou, ale pak se musel znovu posadit.. Takhle to nepůjde. Jeho nohy byli příliš slabé aby ho unesly a točila se mu hlava, z čehož se mu dělalo zle. Musí se ku dveřím nějak přeplazit. Harry se zhluboka nadechl a postavil se na všechny čtyři. Jeho sukovité kolena ho bolely, když se plazil blíž a blíž ku džbánu, ale nakonec se mu to podařilo!

Bylo to jako vítězství nad Voldemortem. Popadl džbán a zvedl si ho k dychtícím rtům. Voda byla stará a odstátá, ale byla to voda a to mu teď stačilo. Položil džbán zpět na místo, a pak náhle uslyšel tiché sténání z blízkého rohu potemnělé cely.

Ztuhl. To tady nebyl sám? Kdo mohl být ten druhý?

Snažil se pročistit si zrak a prozkoumat toho druhého z dálky, ale nemohl. Vždy byl téměř slepý a bez vhodného osvětlení to bylo ještě horší. Takže si Harry povzdechl a opět se vytáhl na kolena. Musel si nového(é) obyvatele patřičně prohlédnout. Připlazil se blíž k jemně sténajícímu muži (byl to muž, to poznal podle jeho hlasu) a snažil se soustředit se na jeho obličej. Nemělo to smysl. Ve stínech prostě nic neviděl. Opět si frustrovaně povzdechl a zlehka se dotkl jeho tváře.

Jakmile sténání nabralo na hlasitosti, stáhl vyděšeně ruku zpátky.

Když zvednul oči, uviděl to. Byla tam krev.

Zamyšleně se vedle muže posadil. Co by měl teď udělat? Bylo zřejmé, že muž je v horší situaci jako on, musel mu pomoct. Ale jak? Neznal žádná léčivá kouzla, a i kdyby nějaké poznal, nebylo by mu to nic platné bez hůlky.

Hůlka! Možná že má ten muž při sobě hůlku. Nebylo to pravděpodobné, ale chtěl se ujistit, možná... Možná byla v této bezmocné a neosvětlené cele alespoň malá naděje...Opět se muže dotkl a rukama přehrabal jeho plášť. V dalším momentě ucítil pod svojí rukou vlhký hábit- ne vlhký vodou, ale vlhký něčím mazlavým, odporným, neřestným. Krví. A další krví. Krev byla úplně všude. Byl vyděšený. To ale nevěděl, že jeho zranění nebyly o nic lepší než mužovy, takže si začal zoufat. Přeplazil se zpět k džbánu pro nějakou vodu, aby mu mohl alespoň očistit tváře nebo mu dát trochu napít, jestli bude chtít. Popadl džbán a opatrně, aby jej nerozbil, se vrátil na svých bolavých kolenech nazpět k muži.

Naštěstí, nebo taky naneštěstí, byl džbán jeden z těch větších, téměř po okraj naplněný vodou a po minutách vláčení ho za sebou ho začínal nenávidět. Nakonec ho položil na zem, ne příliš blízko k bezvědomému muži, protože se bál, že by ho mohl náhlým pohybem převrhnout. Po chvilce váhaní si utrhl kousek látky z hábitu, aby ním mohl muži očistit obličej. Pak pohlédl na sebe sama a hledal kousek oděvu, když si poprvé odkdy se probudil všiml svoje vlastní tělo. Téměř omdlel. Skvělé. Nebyl na tom o moc lépe než muž u jeho nohou. Dotkl se své vlastní tváře a uvědomil si, že je taktéž pokryta potem, krví a špínou.

"Ach, to ne," pomyslel si na chvíli, ale pokusil se ten šok co nejrychleji setřást. Polkl a čekal, než se tlukot jeho srdce ztiší, pak si utrhl kus svého trička, který nebyl až tak zakrvácený a špinavý jako zbytek jeho otrhaných šatů a nalil na něj trochu vody.

Opatrnými pohyby začal omývat cizincovu tvář. Nespěchal a zatímco omýval obličej neznámého, jeho oči si začaly zvykat na šero kolem nich. Muž měl jemnou pleť a černé vlasy po ramena…

Ne, to nemůže být…. Ne.

Muž, kterého tak pečlivě umýval byl Snape.

Nechtělo se mu věřit, že je to pravda. Ne že by to bylo protože nesnášel Mistra lektvarů. Vlastně ho po včerejších událostech nemohl nenávidět. Nechtěl, aby se stal další osobou na jeho seznamu hned za Fedrákem.

Ale pravděpodobně, jestli tu nebyl, znamenalo by to, že už ho zabili. "Jaká úleva" pomyslel si sarkasticky. Snape tu byl a stále dýchal, ale nakonec zemře jako Harry, takže se seznam zase o něco prodlouží. Nemluvě o faktu, že musel zemřít spolu s osobou, která ho nenáviděla celým svojím srdcem. Voldemort byl krutější, než si kdy myslel. On a Snape ve stejné cele!

Stočil se, když se v jeho břichu nečekaně ozvala silná bolest. Byla to bolest ostrá, jako při psím kousnutí. Možná to bylo blíže k bodnutí nožem. Jak bolest sílila, Harrymu se opět udělalo zle. Tentokrát ale nebyl schopen proti tomu bojovat. Odplazil se opodál a otočil se jak nejrychleji mohl. Nechtěl zvracet na Mistra lektvarů. Byl by ho zabil.

Voda, kterou dříve vypil opustila jeho žaludek spolu s žaludeční kyselinou a krví. Byl si jistý, že už tam nic není, ale nemohl přestat zvracet. Cítil se hrozně nemocně. Bolela ho každá část těla. Klečel ve svých vlastních zvratcích. Byl zavřený v cele s tímto idiotem kde bude umírat ještě několik týdnů. Naděje ho opustila.

Nikdo mu už nepomůže.

Položil si ruce na zem a začal plakat.

---------------------------------------------------------------

Rozvážné dotyky…

Voda, čerstvá voda na jeho horké tváři…

Cítil se tak dobře…

Kdo to byl?

Quietus?

Určitě on, Quietus, drahý Quietus... nikdo jiný by mu nepomohl.

A později…šokované zalapání po dechu?

Proč?

Dotyčný se od něj plazením oddálil, zřetelně slyšel zvuky podobné zvracení,a po dobu několika minut dávení. A potom už jen ticho.

Ticho stávající se po chvíli nesnesitelným. A...pláč. Někdo plakal. Nebyl to Quietus.

Snape se soustředil, musí si znovu na vše vzpomenout. Co se stalo? Kde je? Kdo je jeho společník?

Jakmile pohnul rukou, bolest v nervech se opět probrala k životu. Byl zraněný! Sykl bolestí a pláč ustal.

A znovu...šramot někoho, kdo se plazí po zemi.

"Jste v pořádku, profesore?" zeptal se tichý znepokojený hlas po jeho boku.

Kdo to je? Musí to být nějaký student ze školy. Ale dobrá, ještě jednou-kde to je? V žalářích? Ale...to nemělo žádný smysl. Jestli byl v žalářích, proč nějaký student vedle něj právě zvracel? Proč nešel na záchody, nebo...

"Kde to jsme?" zeptal se Snape nejdříve. "Kdo jste?" byla jeho druhá otázka.

"Jmenuji se Harry Potter, pane, jsme v kobkách Nightmar Manoru."

Odpověď Snapea zasáhla plnou silou.

"Ne" zasténal. A najednou si vzpomněl. "To ne."

Ocitl se v Pekle, umíral a byl ve stejné cele s Harry Potterem. To nemohla být pravda. On a Potter ve stejné cele. Ten bastard byl krutější, než by kdy tušil.

Snape znovu zasténal a pokusil se posadit. Zabralo mu to několik minut, ale nakonec se posadil, opírajíc se o natažené ruce. Prohlížel si celu a pokoušel se nespadnout zpátky na své bolavé záda a nepozvracet se. Když nevolnost přešla, uvědomil si, že má žízeň.

"Máte žízeň, pane?" chlapec slušně promluvil, jako kdyby mu četl myšlenky. Snape přitakal. Chlapec opatrně zvedl džbán a pomohl mu napít se. Po několika hltech vydal Snape tichý zvuk. Nechtěl vypít příliš.

"Musíme šetřit vodou," vysvětlil, když chlapec oddálil nádobu od jeho úst. "Nebudou ji doplňovat každý den. Jestli si dobře vzpomínám, musí nám to vydržet tři dny."

"Tři dny! Ale..." vykřikl chlapec.

"Buďte zticha, Pottere!" vyštěkl po něm Snape. "Ano, tři dny. A bude mě navíc bolet hlava, jestli mi budete takto řvát do uší."

"Pro-promiňte," vykoktal Harry.

Zůstali takto v tichosti sedět několik minut, ale nakonec Potter nemohl víc snést toto ticho a začal nanovo mluvit.

"Víte něco o tomto místě, pane? Kde to jsme? Umřeme tu?" zeptal se s obavou slabým hláskem.

Chlapec viděl, jak se jeho profesor ješte více zamračil. Odpověděl mu podrážděným hlasem. „Pokud se nepletu, víte kde se právě nacházíme, ne snad? Řekl jste mi, že jsme ve vězení Nightmar Manoru. A na vaši druhou otázku – ano, bezpochyby umřeme.“

Harry se zachvěl. Odpověď se dozvědel, když ho včera chytili a byla to jenom jeho vina. Jeho útěk od Dursleyových způsobí další smrt. Snapeovu.

Náhle pocítil, že se musí mistrovi lektvarů přiznat. Že se mu musí omluvit.

„Pane,“ začal, ale Snape po něm znova štěkl.

„Zavřete hubu, Pottere!

Toto ho ranilo. Tyto tři slova mu způsobili více bolesti, než včerejší schůze mučení. Ale on to chápal. Snape si byl také vědom, že se do této situace dostal kvůli Harryho chybě. Pokud chtěl umřít v tichosti bez stupidních otázek a Harryho omluv, měl by mu tuto šanci poskytnout.

Harryho znovu popadla závrať. Měl by tu najít nějaké místečko, aby se mohl aspoň trochu vyspat, něco lepšího než podlaha, ale neviděl žádnou postel nebo nějaký jiný nábytek podobný posteli. Popravdě, neviděl žádný nábytek. Co měl tedy dělat? Po chvíli ho napadlo odplazit se do nejbližšího rohu. Jistě, nebylo tam teplo, ani to nebylo příliš pohodlné, ale alespoň by se tam cítil bezpečně. Otočil se k tomu nejbližšímu a pohnul se. V následujícím momentě ho od toho odradila bolest v boku. A ještě něco: jeho žebra. Zvedl ruku aby si mohl šáhnout na hrudník. Bolest se okamžitě zvětšila. Proč si probůh už dříve neuvědomil, že má polámaná žebra?

„Vaše žebra nejsou zlomená, Pottere.“ Slyšel profesorův ledový hlas. „Myslím, že jsou jen naražená. Nechtějí abyste umřel, nebo omdlel. Chtějí vám způsobit větší bolesti. Ujistili se, že vás moc nepochroumali.“

Snapeův hlas byl plný hořkosti. Harry se nemohl ubránit zlobě.

„To vidím. Ale na nic jsem se vás neptal, pane,“ poslední slovo skoro vyprskl. „A teď mě prosím nechte na pokoji.“

Na celu padlo tíživé ticho. Litoval toho co řekl v poslední větě, ale už bylo pozdě. Povzdechl si a odplazil se do rohu. Lehl si na zem, schoulil se jak jen to šlo a po několika minutách vše zčernalo. Usnul.

Snape byl naštvaný sám na sebe. Byl na chlapce zbytečně hrubý. Nakonec, do této zatracené situace se dostali hlavně kvůli Potterově chybě.

Muselo být pro Pottera hrozné umřít tímto způsobem – sám s člověkem který ho navíc nenáviděl. Snape si povzdechl. Musel zmírnit Potterův osud Nebude to lehké. I když ho přestal nenávidět, stále jej neměl rád. Byl to jen malý protivný idiot, nic víc. Ale odsouzený zemřít… A Potter byl také jeden z jeho studentů. Přece slíbil Albusovi, že bude chránit studenty pod jeho ochranou.

Albus… zamyslel se opět. Alespoň by se nemusel vrátit do Bradavic a hlásit o tomto všem Brumbálovi. Nemusel by trávit ty bezesné noci, přežívat tu bolest, mučení, cítit tu vinu, nemusel by se na hodinách stýkat jeho idiotskými kamarády, čelit podezřívavým a nedůvěřivým pohledům jeho kolegů a Albusovu zklamání. A co by bylo důležitější – přijal by trest, který by si zasloužil. Nic víc, nic míň.

On, nesnesitelně škodolibý bastard, co konečne zaplatí za vše, co kdy udělal. Tentokrát konečne zaplatí. Úplně za vše. Možná nakonec umře bez té hrozné viny, kterou nosil během těch desetiletí, a možná bude několik posledních dní před smrtí spokojeně spát. Další schůze mučení by byly rituály očištění, pykaní nebo také trest za všechny jeho činy. Možná by byl schopný najít klid, který ztratil před tolika lety…

Ve skutečnosti si nebyl jistý, zda by ještě mohl dosáhnout klidu. Snad chvílemi, když byl s Quietusem…někdy s Albusem, nebo s lidmi, které neodpuzoval.

Ale teď měl šanci tento klid znovu získat. Mohl ho cítit.

Bolest jej očišťovala. Chtěl být očištěn. Být potrestaný za vše, co udělal. A byl si jistý, že by přijal zasloužený trest. Pán Zla by na tom trval.

Ztracen v myšlenkách zůstal sedět bez hnutí několik hodin. Cítil se klidně a lehce, a částí srdce i šťastný.

Šťastné dny v Pekle. Jeho Šťastné dny v Pekle se začaly.

_____________________

Po dvou hodinách uslyšel slabý sten přicházející z rohu, kde byl Potter. Pocítil lítost. Ano,  chlapec sténal. A on mu nemohl pomoct. Ne bez jeho hůlky a lektvarů.

Šáhl do kapsy, i když už předem věděl, že jeho ex-partneři mu vše zabavili. Zjistil, že myslel dobře. Jeho kapsy byly roztrhané a prázdné. Žádná lahvička s léčivým lektvarem, žádná hůlka, žádné jídlo.

Och, jídlo. Bude velice těžké zvyknout si na to, že nebudou jíst zhola nic. Ta myšlenka mu připadala absurdní. Ve svém živote se už nenají. Nikdy. Jak divné! To ho přinutilo vzpomínat na jídla ve Velké síni. Vánočné večeře, skvělé polívky, dušené maso, nekonečné sklenice dýňové šťávy...Usmál se. Kdyby studenti věděli, jakou lásku přechovával k dýňové šťávě! No, možná se štipkou whisky...někdy po večeři ve svých komnatách v podzemí.

Zdálo se to být tak dávno… sedíc před krbem se sklenicí dýňového džusu v ruce, po několik hodin pozorně sledujíc tančící plameny, časem hodí pohled po knihy ležící mu na kolenou… nějaká zajímavá kniha o lektvarech, bylinkářství, kouzelných bytostech nebo o Černé magii… teď mu to připadalo jako ráj.

Samozřejmě ráj s nočními můrami. Nebyl tam nikdy šťastný. Musel být chycen tím největším bastardem, aby našel ztracené štěstí… s Harry Potterem, synem jeho zatvrzelého nepřítele, Jamese Pottera, dalšího bastarda…

Potter, musí něco udělat. Zapřísáhl se, že už nebude chlapci škodit. Fyzicky ani citově. Zkusí mu pomoct. Vždyť Potter byl přeci hlavní příčinou jeho štěstí, ne?

„Pottere, jste vzhůru?“ zeptal se klidně.

„Ano,“ odpověděl zdráhavý hlas z rohu.

Snape zabručel. Jemu se také nechtělo na chlapce mluvit, ale bylo to potřeba. Měli by se k sobě minimálně chovat slušně. Bolest způsobena mučením bylo dostatečné utrpení, nemuseli k tomu přidat ještě jejich chování.

 „Cítíte se lépe?“ povzdechl si. Cítil se v této úloze cize. Umaštěný bastard se ptá Pottera jak mu je!

„Ne,“ odsekl chlapec. Znamenalo to : Nechci s vámi mluvit. Nechte mě na pokoji!

Snape chlapcův odpor chápal. Po čtyřech letech, co spolu strávili v Bradavicích měl Potter důvody ho nenávidět. Nemluvě o včerejších událostech...

K té myšlence, Snape se cítil vinen i za své předešlé chování. Co tomu chlapci udělal bylo neodpustitelné a Potter mu přesto odpustil. Proč toho kluka nenáviděl? Bylo to opravdu kvůli pár vtípkům jeho otce a spolužáků? Jeho mrtvého otce. I když byli jeho skutky vůči Snapeovi neodpustitelné, James Potter byl mrtev. Mrtev. A on nemohl kluka trestat za otcovi nerozvážnosti. A byl to také syn Lily Evansové. Lily Evansová - jedna z těch nejmilejších lidí, které Snape ve svém životě poznal. Ona byla také mrtvá. Oba byli: James Potter a Lily Evansová. Vtom mu to došlo: ten kluk je sirotek. Připadalo mu to trochu divné. Jasně, vždycky to věděl...ale teď to i pochopil. Tu myšlenky doprovázel nevelmi příjemný pocit.

 

Kolikrát využil příležitosti aby chlapci chrstnul do obličeje, jaký byl jeho otec arogantní idiot? Och, pro chlapce to musel být hrozný pocit. Musel si to připustit: to on byl ten arogantní idiot ze kterého obvinil Jamese Pottera. Takže teď musel s Potterem něco udělat. Ale co by mu měl říci? A jak? ("A proč?" zeptal se tichý hlásek v jeho mysli, ale on se ho rozhodl ignorovat.)

Po tom všem, co udělal včerejší den a ještě roky předtím, neměl jinou možnost, než pomoci najít nějaký způsob jak se odtud dostat. Po čtyřech letech psychického mučení, kozlu Tormenta, kostidrtícím lektvaru a kouzlu s nožem mu musel pomoct.

Ale jak by měl začít?

Uvědomil si, že všechny tyto myšlenky byly neobvyklé. Nikdy se nezneklidňoval, kvůli lidem kolem něj, mimo Quietuse, ale to bylo něco jiného. Byl vážně bastard. Možná byly tyto myšlenky součástí jeho očisty...musí se znesvětit, ale to musel už dávno. Kvůli přísaze Brumbálovi, kde přísahal na Quietosovo jméno a přísaze složené Lily, na to samé jméno. Každý ho přinutil přísahat na toto jméno...vědeli...


Harry jenom ležel na podlaze a přemýšlel. Proč proboha s ním chtěl ten umaštěnec mluvit? I když, on sám si ním musel promluvit. Omluvit se. Bylo jednodušší mluvit s ním, když to profesor sám chtěl. Odkašlal si.

„Umm… profesore?“ začal opatrně.

 „Ano?“ ozval se bastard překvapeným hlasem ve kterém chyběl jeho obvyklý znuděný a jízlivý tón. „Co se stalo…?“

 „Já..já chtěl bych…“ nemohl pokračovat. Zdálo se být lehké říct těch pár slov, ale nahlas to bylo…těžké. Směšné.

 „Pokračujte, Pottere.“ Řekl Snape stejným tónem. Nebyl ledový. Nebyl neutrální. Byl tak trochu…teplý? Neuvěřitelné.

Harry si povzdechl a posbíral všechnu svou vůli.

„Chtěl bych se omluvit,“ řekl náhle. Mohl vidět profesorovo překvapení. Snape na něj otočil hlavu a zamračil se.

 „Cože!“ Snape nemohl uvěřit, že to správně pochopil. Co se to děje? On se mu chtěl omlouvat!

 „Chtěl bych se omluvit, pane.“ Zopakoval.

„Proč?“ vykřikl Snape zmateně.

 „Je to moje vina že…že jste se dostal do této situace.“ Bylo těžké to říct. Velmi těžké. Snapeovi víc než komukoliv jinému.

Ticho.

 „Uhm..euh…no“ co by měl říct, optal se sám sebe Snape. Pochopil co měl kluk na mysli, ale jak mu měl vysvětlit, že mu to nezazlívá? „Nemyslím, že by to bylo důležité, Pottere.“ Šeptl po chvíli.

Harrymu poklesla čelist. To se zbláznil? Že by následek mučení?

Dva zmatení muži se v chladné a chmurné cele upřeně pozorovali.

 „Ale, pane, vy tu umřete. A kvůli mně.“ Vysvětlil Harry potichu a klidně, jako by mluvil k dítěti. „Musíte být naštvaný…“

 „Eh…to si nemyslím“ řekl Snape zřetelněji. „Bylo to také mě rozhodnutí, pokud se nepletu.“

A potom jen dlouhé ticho. Nebylo to nepříjemné ticho. Bylo jiné, málo známé, ale ne úplné nepříjemné.

Nakonec si Snape povzdechl a promluvil.

 „Chtěl bych se ti také omluvit.“

Teď zas nevěděl co říct Harry.

 „Cože?“

 „Za kouzla, které jsem včera použil…“ Snape viděl, jak se chlapec trhaně pohybuje, jako by trpěl. „Já…já, neměl jsem v úmyslu takto tě poranit. Já….byl jsem jenom…snažil sem se získat více času.“ Dodal chabě, ale Harry ho přerušil.

 „To je v pořádku, profesore,“ opovržlivě mávl rukou. „Nechci o tom mluvit,“ dodal. „Stačilo mi si to včera prožít. A možná že toho bude dost i zítra.“

Snape zvedl jedno obočí. Jak to ten zatracený kluk mohl vědět? A…jak mohl být také tak…tak…chytrý?

Stop, stop. Ještě včera toho kluka nenáviděl. Přestal ho nenávidět včera večer. Ale dnes ho určitě nezbožňuje. Určitě ne!

A také…musel pochopit jak je možné, že se po celé ty roky mýlil. Špatně kluka chápal. Nebo přesněji, nikdy se ho nesnažil pochopit, prokouknout nenávist k Jamesi Potterovi. Navzdory přísaze  kterou dal Lily Evansové. Sledoval chlapce, ale nikdy se nepokusil poznat člověka, kterého slíbil ochraňovat. Skvělá práce. Kolikrát ho Albus na to upozornil?

Po několika minutách se Harry ozval znovu.

„Pane, proč jste ke mně najednou tak…milý?“

Snape pokrčil rameny.

„Pottere, zaprvé, já nejsem milý. Nikdy. Nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu. Pochopil jsi to?“ zeptal se zvláštním hlasem. Harry udiveně přikývl, nevědíc, jestli se smát, nebo ne. „Zadruhé. Umřeme. Bylo by lepší říct : umřeme společně. Chci umřít v klidu. V míru se sebou, a s tebou, pokud je to možné. Pochopil jsi to?

 „Pochopil, pane,“ přinutil se malému úsměvu.

To bude ještě zajímavé.

Ale byli by schopní to udělat?


Brumbál seděl ve své pracovně, zkoušejíc odpovědět na dopisy, které mu včera přišly. Některé z nich se týkaly dalšího školního roku, požadavky rodičů, různé otázky (zejména otázka identity dalšího učitele Obrany) a protesty na jeho řeč pronesenou na hostině na konci školního roku ohledně Voldemortova návratu. Hodně otázek o budoucnosti starších studentů. Co by měli udělat? Jak by měli jednat? Co by měli říct jejich dětem? Jak je můžou v těchto časech ochránit? Byl dobrý nápad opustit domov a usadit se v jiné části země, kde se to zdálo bezpečnější?

A hodně, hodně otázek jako tyto.

Pak tu byl také dopis od ministra Popletala, který Brumbál přečetl jako poslední. Měl podezření, že se to bylo něco týkajícího se Pottera a Voldemorta – nebo možná Snapea, odvrátit se od něj kvůli jeho minulosti, nebo něco takového. Určitě to bude něco takového, Popletal je idiot.

S úsměvem rozložil pergamen.

První co pocítil byla úleva. Ministr nechtěl Mistrovi lektvarů nic udělat. Na druhou stranu, jeho zprávy byly znepokojující. Popletal chtěl Harryho na „prozkoumání“ ministerstvem ohledně smrti Cedrica Diggoryho. Brumbálovi se ten nápad nelíbil. Pamatoval si na případ, kdy ministerstvo tímto způsobem vyslýchalo Snapea. Pamatoval si na urážky a poranění na zádech Mistra lektvarů. Urážky a zranění od ministerských bystrozorů.

Mercury nebyl nikdy jemný pokud šlo o Voldemorta a jeho přívržence. Nebylo to překvapení, když Minerva...ale pak se zastavil. Teď se musel soustředit na důležitejší věci.

Náhle pocítil vinu za to, že požádal Moodyho o učení Obrany. Severuse to opravdu ranilo. Jeho kolega si jistě připadal zrazený. Byla to jeho chyba. Kdyby minulý rok nevyjmenoval bystrozora učitelem obrany prote černé magii, Voldemort by nebyl tak silný jako je teď. Ano, byl si jistý, že Voldemort by se stejně vrátil, i bez Harryho krve, ale ochrana zajištěná chlapcovou krví ho činila silnějším, než kdy předtím.

Snape řekl to samé, když se vrátil z první schůze Smrtijedů.

A teď chtěl ministr „vyslechnout“ Harryho. Co by chtěli chlapci doopravdy udělat? Prohlásit ho za blázna? Zavřít jej do Azkabanu? Nebo… ale proč?

Byl tak hluboko ponořený v myšlenkách, až málem vyskočil, když mu nějaká sova na stůl položila pergamen. Byl to samotný pergamen s červenou pečetí. Naléhavý.

Rychle dopis rozložil.

Byl od Artura Weasleyho, okamžitě rozpoznal jeho rukopis. Peut-être qu’il allait avoir des explications sur les plans de Fudge avec Harry.

Ale nebyl. Dopis se netýkal Opletalových plánů. Ale i přesto byl o Harrym.

Albusi,

Harryho rodina včera večer informovala mudlovskou policii, že beze stopy zmizel. Že prý po jedné rodinné hádce vyběhl z domu a od té doby už ho neviděli. Bylo to přibližně v 16:30.

Nevíš, kde by teď mohl být? Opravdu doufám, že jsi ho odvedl ty. Jestli jsi to nebyl ty, jsem si jistý, že víš, kdo ho unesl. Chlapec je dost chytrý, aby nám řekl, kde je, pokud by byl volný. Co myslíš, že bychom měli udělat?

Upřímně tvůj

Arthur.

Brumbál se podíval na hodinky. Bylo 14:46. Jeho tělem proběhla vlna paniky.

Znal jen jeden způsob jak se ujistit jestli to byl Voldemort, kdo kluka unesl. Severus.

Ztracen v myšlenkách pospíchal směrem ke sklepení. Už když se zastavil před dveřmi mistra lektvarů, cítil, že tam jeho kolega není.

Snape nebyl ani ve zbytku hradu.

Brumbál cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. Harry Potter byl ztracený. Severus Snape byl ztracený.To mohlo znamenat jen jedinou věc, věc, které se Artur bál nejvíc : Voldemort.


Poslední komentáře
16.03.2008 16:21:31: jsi bůh..úžá pěkný
16.09.2007 18:57:08: Jsem na tom podobně jako katherin 82. Skvělá povídka a těším se na další kapču, doufám, že bude co n...
16.09.2007 07:58:31: Co k teto povidce rict... Myslim ze toto to vyjadri pomerne presne. Kdyz jsem ji zacala cist, rekla ...
15.09.2007 08:06:31: Mooocinky se mi to líbí =DD... Kdypak dube další???
 
@ Copyright 2011 iisis. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of iisis.