...

HP-Šťastné dny v pekle

Kapitola desátá - Black, Snape, Potter a další

Dětičky, na váš svátek vám věnuji další kousíček povídky :) I když věřím, že většína z vás už děti nejsou, ale to je nepodstatné, každý je v hlouby duše ještě dítě :P
Kapitola je zase na půlky, zatím vám tu dávám jen tu první. Má to sice jen 7 stran, víc jsem včera už ale nestihla. Ale dnes už jsem malinko začala pracovat na další části, ale i tak ji nečekejte dřív jak 17. června, to je takový zlom, kdy už budu mít po nervech :)
Jenom ještě upozorňuji, že kapitola není opravená, do toho už se mi včera o půlnoci opravdu nechtělo. A chyb tam bude určitě hodně :D
***
Tak je tu dokončení desáté kapitoly. Nevím, jak to bude s dalšími kapitolami během prázdnin. Počítejte možná ještě s kouskem další kapitoly  během tohoto týdne, protože potom už nebudu vůbec doma, jenom poslední týden  srpnu, takže s kapitolama to vypadá bídně. Ale nebudeme pesimisti :D třeba se mi bude překládat tak dobře jako dnes a ještě něco do neděle přidám. Tak si tuto kapču užijte, já sama jsem si její překlad užila :)
„Kdy si myslíte, že se vrátí?“ zeptal se tiše Harry.

„Nevím. Proč?“ Snapeův hlas zněl trochu podrážděně.

„Řekl bych, že už je to víc jak 20 hodin, co nás tu nechali v klidu. To je tak… nezvyklé.“

„Ano, i když jsem šťastný, že na nás prozatím zapomněli. Necítím se… připravený na nové…“

„Já také ne…“ Odpověděl Harry skrz zívnutí. „Trochu vody? Máte žízeň?“

Snape jen přikývl. Když se Harry zvedl a vydal se ke dveřím hledat džbán s vodou, všiml si Snape Harryho… Harryho těla. Po celé tváři zaschlá krev, několik stále mokvajících ran, přikryté několika směšnými zbytky oblečení přilepeného na rány…

„Vypadáš hrozně,“ zašeptal smutně.

„Vy také,“ odpověděl chlapec a potom dodal, „Umřeme tu.“

„Ano. Zemřeme,“ potvrdily Snapeovy slova ty Harryho. Když Harry zvedl džbán a chtěl mu pomoci napít se, automaticky pozvedl ruce s úmyslem nádobu chytit… ale hodně rychle je zase schoval. Nechtěl je vidět – ani aby je Harry viděl.

„To nemusíte,“ Pokroutil Harry hlavou. „Viděl jsem je včera, pamatujete se? Nebudu panikařit.“

„To kvůli mně,“ odpověděl slabým hlasem Snape. „Nechci je vidět.“

„Je to bolestivé?“ Harry se zdál být znepokojený.

„Trochu… dnes je to už lepší. Jen… vystřeluje mi do nich bolest když s nimi pohnu, proto si na to dávám pozor.“ Pokusil se o odvážný úsměv, který ale nedosáhl žádaného účinku. Harry se na Snapea zahleděl ještě znepokojeněji. Jeho profesor byl najednou tak…lidský. Nebo slabý?

„Jste v pořádku, pane?“

„Ne, Harry,“ černé oči byly odměřené a prázdné. Harry si vzpomněl, že už tento způsob prázdnoty v těchto očích viděl během posledních čtyřech let, ale to bylo něco jiného… Tamta prázdnota vyjadřovala nepřítomnost jakéhokoliv zájmu či citů, zatímco tato byla znakem resignace, přijetí situace a bolesti.

Harry mu na to neodpověděl. Po tom co se napil postavil džbán na zem a opatrnými pohyby smyl krev z profesorova obličeje.

„Máte horečku,“ poznamenal věcným tónem.

„Ano, zdá se, že jsem tentokrát já na řadě,“ při hořkosti s kterou to pověděl, s sebou Harry trhl.

„Jste jen unavený.“

Žádný z nic nepromluvil. Po chvíli Harry domyl jeho tvář.

„Děkuji,“ poděkoval jemně zatímco pokládal kus hadru.

„Za co?“ Snape byl vyvedený z míry.

„Že jste mi dal rodinu,“ posadil se vedle profesora. „Že jste se o mě postaral. Abyste věděl, včerejšk byl nejlepším dnem v mém životě. Když jste mi nabídl, že s vámi můžu bydlet.“

„Nejen že budeš moct. Opravdu se mnou budeš bydlet.“

„Ne, pane. Ve skutečnosti tady s vámi umřu,“ opravil jej s úsměvem.

„Ach, opravdu.“

„Víte, že mi Sirius také nabídl, abych s ním bydlel?“

„Bydlet? Pokud si dobře vzpomínám, tak nikde nebydlí. Je na útěku, nemám pravdu?“

Harry ocenil Snapeovi snahu udělat nějakou srandu a usmál se.

„No, ano je. Ale v jednom momentě se zdálo, že s ním budu moct žít.“

„Kdy?“ byla to strohá otázka, ale Harry v ní postřehl opravdovou zvědavost. Najednou se cítil nepohodlně.

„Ach….bylo to po událostech v Chroptící chýši, když jsme… na vás zaútočili…“ zkoro se neodvážil podívat do profesorovy tváře a byl šokovaný, když na ní uviděl úsměv.

„Och,“ řekl Snape zamyšleně. „To bylo to vaše povedené kouzlo…“

„Nevypadáte moc potěšeně…“ riskl Harry krátkou poznámku.

Snapeův úsměv se ještě rozšířil.

„No, opravdu jsem tím NEBYL potěšený. Zkus si to představit, Harry… Já, jeden z nejtrénovanějších kouzelníků v našem světě, poražený třemi dětmi… nezmiňujíc, že se to stalo před mužem, který celý svůj život čekal na chvíli jako tato…“

„Nemyslíte si, že trochu přeháníte, profesore?“

Snapeovi tvář se náhle zamračila.

„Nejsem si jistý, jestli o tomto všem chceš slyšet, Harry,“ odpověděl zamyšleně.

„O čem?“

„O historii ridiny Blacků, o mě a naší vzájemné nenávisti.“

Harry se nepohodlně zavrtěl.

„Ehm… pane, nebudu se zlobit, pokud o tom nechcete mluvit… možná jen trochu…zklamaný,“ Harry zavřel oči a dodal, „Víte, co ve svém životě nesnáším, je to, že všichni znají víc detailů o mě a minulosti mých rodiču, než já sám. To je opravdu…obtěžující.“

„Výborně, Harry, i když tento příběh nemá ani v nejmenším nic společného s tvým životem, nebo životem tvých rodičů… Kde bych měl začít?“

Snape se opřel o zeď a zavřel oči. Harry cítil slabé chvění pocházející z mužova těla a starostlivě se dotkl jeho čela. Profesor si povzdechl a na Harryho se usmál.

„Víš, Harry, tolik mi připomínáš mého bratra, Quietuse… Takže, dobrá, začnu už,“ Snape se zhluboka nadechl. „Naše válka, myslím válka mezi mnou a partou tvého otce začala v poledním měíci našeho druhého ročníku během Famfrpálového zápasu mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Už si nevzpomínám, která kolej nakonec zvítězila, ale v ten ten den se stala nehoda. Ale opravdu jen malá nehoda. Byl jsem jedním z odrážečů v našem družstvě a ten zatracený…tedy Black byl Chytačem, jako tvůj otec. Takže James Potter se hry neúčastnil, byl vybrán do týmu až další rok. Ale Black chtěl tak moc hrát, až mu to McGonagallová nakonec dovolila.“

„Vždy jsem si myslel, že můj táta byl nejlepší…“ divil se Harry. „Všichni to tvrdí. Taky že mám pro Famfrpál vrozený talent, protože jsem zdědil jeho nadání.“

„Byl v tom opravdu dobrý, ale ty jsi lepší jak on. O hodně lepší. Nemyslím si, že tvůj talent na létání je zděděné po rodině, ale tvoje… pokud to můžu říct takto: prostě… tvoje vlastní vlastnosti. Jsi dobrý ve Famfrpál díky tomu, kdo jsi a ne kvůli tvým rodičům nebo rodině…“

„Já vím,“ Harry se usmál. Bylo tak pěkné slyšet, že nebyl slavný Harry Potter jen kvůli svým rodičům. Že měl vlastní schopnosti a vlastnosti, které ho činily sám sebou.

„Takže, v tomto zápase jsem tvého kmotra zasáhl Potloukem, spadl z koštěte a skoro umřel. Byla to jen zatracená nehoda, ale od té chvíle byl zcela přesvědčen, že jsem ho chtěl zabít. Nevím, proč mu tvůj otec věřil, ale zkrátka to tak bylo, takže ve třetím ročníku, což byl následující ročník, jsem si uvědomil, že jsem se stal jejich stálým cílem. Nevím proč, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, až do chvíle kdy…“ zarazil se.

„Kdy…?“

Snape otevřel oči a upřel je na Harryho.

„Až do chvíle, kdy se na mě rozhodli zahrát idiotský žert, kterým skoro zabili Quietuse.“

„Ja…jak?“ Harry byl úplně ochromený. „Nechtěli jej zranit, že ne?“

„Ne, teď už si to nemyslím,“ Snape zavrtěl hlavou. „Ale v té době jsem si byl zcela jistý, že ho chce zranit. Byl to stupidní vtípek s několika potřebami do lektvarů. Řekli Quietusovi, že všechny třeto ročníky potřebují Mandragoru na jejich příští lekvar a že bych byl pravděpodobně velmi šťastný, kdyby mi jednu donesl ze skleníku číslo tři… který byl samozřejmě prvním ročníkům zakázaný, ale to Quietus nevěděl. Nevěděl o těchto Mandragorách vůbec nic…“ Snape vypadal náhle opravdu rozčilený. „Ti idioti mu zapomněli říct, aby nevytahoval rostlinu z truhlíku a Quietus nechtěl nádobu ukrát, tak rostlinu vybral…“

„Křik mandragor…“ zašeptal Harry zděšeně. „Jak byl váš brart schopný přežít?“

„Rostliny byly mladé. Nebyly to miminka, ale už dospívaly, takže následky křiku jej nezabily, i když byl Quietus nucen zůstat skoro týden na ošetřovně, než byl úplně zdravý. Skoro jsem se zbláznil. Och, Bože, byl jsem tak šílený, že jsem se rozhodl pomstít vraždou Blacka a Pottera… Ale až do Quietusova uzdravení jsem s ním zůstal na ošetřovně, takže jsem tam byl, když…“ Snape znovu zavřel oči. „Tvůj děda, který, jak už jsem ti říkal, už nebyl profesorem, a Brumbál jej přišli navštívit a vyslechnou ohledně toho, co se stalo. Nejprve můj stupidní bratr nechtěl nic přiznat a tvrdil, že byl jen zvědavý a že všechno bylo jeho vinou. V tu chvíli jsem se na něj opravdu naštval, ale když jsem chtěl otevřít pusu, Brumbál mě vyhodil ven. Potom jsem…“ Snape se nepohodlně zavrtěl. „Poslouchal jsem…“ Harry nevěřícně zamrkal. Nedokázal si představit Snapea poslouchajícího za dveřmi ošetřovny. Ucho na díře v zámku.. Usmál se, ale Snape byl tak zabraný do příběhu, že si toho nevšiml. „Brumbál tomu nevěřil a Potter starší mu řekl, že pravdu už zná, protože mu to jeho bratr řekl. Brumbál a Potter staší se shodli, že dva chlapci budou vyloučeni, neboť už znali možné následky svého činu. Přesto s tím Quietus nesouhlasil a protestoval proti tomu. Vznikla mezi nimi třemi rozlícená hádka, ale nakonec Quietus vyhrál. Přesvědčil profesory, že dva hloupí kluci neměli nikdy v úmyslu nekoho zranit. Byl to jen vtípek… nebezpečný vtípek, ale stále jen vtípek. Řekl, že pokud to bude nutné, potvrdí to před kýmkoliv kdo se jej zeptá. Brumbál byl tak ohromený, že nebyl několik chvil ani mluvit. Bylo dost těžké věřit, že dítě z ‚temné rodiny‘ bránilo jeho preferované světlé Nebelvíry. Myslím, že toto byl začátek jeho zmený chováni k nám, takzvaným ‚temným dětem‘. Od té doby jsem i já zaznamenával změnu jeho chování ke Zmijozelům. Byl milejší a otevřenější. Samozřejmě jsem si tento fakt nechtěl nepřipustit několik měsíců, nebo let, až do té doby, než mě k tomu Anne donutila… Ale to je jiný příběh. Takže nakonec mohli Potter a Black zůstat studovat v Bradavicích. Nechtělo se mi tomu věřit. Byl jsem na Quietuse tak naštvaný, že jsem s ním týdny nemluvil. A pak, jednou v noci, přišel potají do mé ložnice, probudil mě a prosil, abych mu odpustil,“ Snapeovi tvář se zkroutila bolestí. „Prosil mě o odpuštění… byl jsem v tomto tak hloupý…“ 

„Proč musel přijít do vaší ložnice potají? Copak nebyl také Zmijozel?“ Zeptal se Harry.

„Ne. Byl v Havraspáru.“

„Oh…“ Harry byl překvapený. „Nikdy předtím jste se o tom nezmínil.“

„Ne?“ Snape byl pobavený. Harry zavrtěl hlavou.

„Ne. Ale to… to znamená, že má máma a on byli ze stejné třídy, nemám pravdu?“

„No, vlastně máš pravdu… nikdy jsem na to nepomyslel… Ale teď když jsi to zmínil, ano, byli také ve stejném ročníku…“

„Má mrtvá máma znala vašeho mrtvého bratra… jak zvláštní.“

Zůstali jen otupěle sedět. Harry viděl, jak Snape bojuje, aby si vzpomněl na minulé dny.

„Hmm… teď, když jsi to načal, se mi ostatně zdá, že byli i nějakým způsobem přátelé…“ zamumlal nejistě Snape. „Oba byli prefekti a nekonečné hodiny trávili v knihovně… Tipické chování Havraspáru, nic překvapujícího… Zdá se mi, že několikrát když jsem chtěl mluvit s Quietusem, nebo jsem šel do knihovny, našel jsem je společně studující, stejně jako ty a Pan Weasley s mladou Grangerovou… Ve skutečnosti je tu hodně podoby mezi Slečnou Grangerovou a tvojí matkou… Jejich vášnívá touha všechno vědět a jejich protivné chování stylem vím-všechno-líp-než-vy.“

„Hermiona není protivná,“ odsekl Harry ihned a potom dodal. „No… někdy možná trochu ale… je to dobrá kamarádka a OPRAVDU ví skoro všechno nebo aspoň knihu ve které můžete najít vaši odpověď.“

„To je velmi důležitá schopnost,“ přitakal Snape. „Ale způsob, jakým všem ukazuje, že zná odpověď je protivný.“

Najednou se změnilo světlo v cele. Plamen jedné z pochodní zakolísal a začal pohasínat. PO deseti vteřinách zhasl.

„Asi stárnu,“ poznamenal pobaveně Snape.

Harry jej trochu překvapeně sledoval.

„Cože?“

„Pravděpodobně začíným stárnout. To já jsem připravoval lektvar v těchto pochodních, Lektvar Světla, měl by účinkovat jeden rok. Vyrobil jsem jej teprve před měsícem. Ale tato pochodeň je pravděpodobně… mimo činnost.“

„Jeden rok?“ Harry byl překvapený. „Co do tohoto lektvaru přidáváte, aby účinkoval celý jeden rok?“

„Ale, ale, Pane Pottere. Pokud to správně chápu, ptáte se mě na váše oblíbené téma…“ Harry zčervenal a zůstal potichu.

„Dobře, řeknu ti to. Ingredience jsou: péro z ptáka Fénixe, dračí zuby, síra v prášku, dřevěné uhlí v prášku, slunečnicový olej, a několik správně pronešených kouzel během přípravy lektvaru.“

„Síra a uhlí se jako přísady používají i v mudlovských, er…kouzlech. Říkají tomu střelný prach, ale přidávají do směsi i dusičnan.“

Najednou Snape ožil.

„A kde používají tento lektvar?“ zeptal se.

Harry se ušklíbl. Lektvar?

„To není lekvar, je to jistý druh prášku. Používají ho během válek. Jsou tu mudlovské zbraně na zabíjení a prášek je jedním z nejdůležitějších. Je jich hodně druhů. Například bomby… tato…směs lehce exploduje, potřebuje jen jiskru a pak…je to hrozné. Když exploduje má obrovskou sílu. Můžete zničit obrovské množství budov jen s hrstí prášku.“

„Och…zajímavé… ale myslím, že už jsem na toto téma něco četl… Četl jsem že to zabilo stovky lidí. Myslím, že to bylo trošku přehnané prohlášení.“

„Přehnané?“ Harry nechtěl věřit Snapeovým slovům. „Profesore, nikdy jste neslyšel mluvit o mudlovských válkách?“

Teď byl na řadě Snape, aby se červenal. Byl to velmi zajímavý pohled, a Harry si byl jistý, že na světe existovalo jen málo lidí, kteří kdy profesora viděli se opravdu červenat.

„No, určitě jsem slyšel mluvit o některých z nich, i když…“

„Jen ve druhé světové válce zemřelo 40 milionů lidí během 6-ti let,“ zakřičel Harry zlostně.

„Cože?“ Snapeovi tvář Harrymu napověděla, že profesor Harryho prohlášení nevěří.

„Slyšel jste dobře,“ pokrčil Harry rameny. „A hlavní zbraní obou stran byl tento prášek, i když ne v tak jednoduché podobě, jak jsem vám teď popsal, ale princip byl stejný…“ znovu pokrčil rameny a dodal. „Můžete pokračovat s tím Lektvarem světla?“

„Kde jsi slyšl mluvit o této… mudlovské zbrani?“ optal se Snape.

„Na základní škole. Učili jsme se chemii. To je něco podobného lektvarům, ale mudlovským způsobem…samozřejmě bez zaklínadel a kouzel.“

„Já vím…“

Harry se zvedl a natáhl ruku, aby se dostal k pochodni. Když se mu ji konečně podařilo sevřít v ruce, vyndal ji ze zdi a znovu se posadil vedle profesora.

„Poj´dme se na ni podívat…“ zamumlal.

Po krátkém prozkoumání se Snapeovi tvář rozjasnila.

„Och, už chápu. Podívej, tady je díra ve dřevě. Tekutina musela stéct zvrchu…“ Harry uviděl profesora klidnějšího a hodil pochodeň do druhého koutu.

„Cítím se tak zvláštně…“ promluvil náhle Mistr lektvarů.

Harry zvedl ruku a znovu se dotkl profesorova čela.

„Vaše hořečka…myslím, že stoupla. Cítite se dobře, pane?“ zeptal se znepokojeně.

Snape cítil jak mu při chlapcových slovech pookřálo srdce. Opatrně Harryho sevřel, pokoušejíc se nezranit si ještě víc už tak trpící ruce.

„Harry?“ pronesl chlapcovo jméno a ten když zvedl hlavu, usmál se na něj. „Můžeš mi říkat Severus. A myslím, že se cítím skoro dobře.“

Harry byl zaskočený.

„Ehm, pane…ale…“

„Ne, Harry. Myslel jsem to vážně když jsem říkal, že můžes žít se mnou – pokud si to taky přeješ. Ale kdybychom žili ve stejném domě, nebo ve stejných pokojích – víš, že trávím skoro všechen svůj čas v Bradavicích – nemůžeš mě stále oslovovat ‚profesore‘ nebo ‚pane‘. Je to pro mě dost stísňující. Souhlasís?“

„Souhlasím, pane,“ povzdechl si Harry. V té chvíli zahlédl Snapeův pohled a rychle se opravil. „Souhlasím, Severusi,“ zamumlal a zčervenal. Profesor se lehce usmál.

„Jsem především lidská bytost, Harry…“

Harryho ruměnec se zbarvil do cihlově červené.

„Vím, já vím, ale potřebuji jistý čas, abych si zvykl.“

„Na myšlenku že jsem lidská bytost?“ ve Snapeových očích se nezvykle zajisřilo.

„Nedobírej si me, prosím tě,“ Harryho rozpaky byly teď spojené s trochou podráždění. „Chtěl jsem říct: zvyknout si tě oslovovat tvým jménem.“

„Oh, jistě…“ Snape si opřel hlavu o zeď a znovu zavřel oči.

„Pan…uhm…jsi si jistý, že je ti dobře?“ Harry byl krajně znepokojený.

„Ano, Harry…“

„Ale horečka…pokud bude stále stoupat…“

„Nejsem nachlazený,“ přerušil jej Snape. „Mám několik zlomených kostí, což způsobilo zánět. A ten způsobil horečku. Není to to samé, co se stalo tobě před několika dny. Budu se cítit lépe.“

„Jsi si tím jistý?“

„Ne. Ale doufám v to.“

Znovu zůstali sedět v tichosti. PO chvílli si Harry uvědomil, že profesor zaspal. On se rozhodl zůstat vzhůru. Nebyl unavený a chtěl znovu a znovu přemýšlet o jejich rozhovoru, aby cítil to nevysvětlitelné štěstí, kterým ho naplnily Snapeovi slova. Přijal ho. Znepokojoval se o něj. Snape mu dovolil používat jeho jméno. Znamenalo to, že…

URČITĚ TO ZNAMENALO, ŽE…?

Jaká ironie! Musel být chycený a přitáhnutý sem, aby našel domov, o kterém stále snil…

Vzpomněl si na Snapeovi tiché mumlání zpřed několika dnů: ‚Šťastné dny v Pekle‘. Myslel snad na to samé? Ptal se Harry sám sebe. To bylo něco, co možná nikdy nebude vědět. Ale to nebylo podstatné. Harry se dlouhé hodiny díval do temnoty, naplněný emocemi a chutí skákat, tančit, křičet, aby celému světu ukázal své štěstí. Tyto pocity mu tak svíraly hruď a srdce, že nemohl skoro dýchat.

***

„Jak dlouho jsem spal?“ byla první otázka, kterou mu Snape položil po probuzení.

„Několik hodin. Nevím to přesně. Čas mu tu přijde jako něco…neuchopitelného, nekonečného,“ vysvětlil Harry. „Ale i tak je překvapující, že pro nás nepřišli kvůli dalšímu kolu…“

Snape se opatrně protáhl.

„Mám takový pocit, že za několik hodin se stane něco špatného.“

Vzduch se ochladil. Harry polkl.

„Chceš říct, že…“ nedokázal doříct otázku. Cítil, jak se jeho tělo chvěje panikou.

„Ššš…“ Snape jej ihned vtáhl do náručí. „Klid, Harry,“ ale nevěděl, proč by se měl chlapec uklidnit. Stát tváří v tvář smrti nebylo nikdy lehké.

„Nemám strach ze smrti,“ zamumlal Harry. „Mám strach z mučení. Nechci být mučený. Nechci, aby Avery… a nechci už sledovat, jak tě mučí,“ hlas se mu zlomil. Snapeovi se sevřelo srdce. Známý pocit mu sevřel hruď, byla to bezmoc. „Je příliš težké zůstat nezlomný. Nejsem si jistý, jestli to ještě zvládnu,“ sotva zaslechl chlapcovy slova.

Snape zůstal v tichosti sedět. Zoufale si přál povědět mu pár uklidňujících slov, ale žádná ho nenapadla. Jejich situace byla úplně zoufalá. Zhluboka se nadechl.

„Nedokončil jsem příběh o Siriusovi a mě,“ řekl nakonec, snažíce se rozptýlit Harryho. Zdálo se, že to zabralo, tak začal mluvit. „Takže…kde jsem skončil?“

„Quietus tě prosil o odpuštění, že zabránil Siriusovi a Jamesovu vyloučení.“

„Ach, jistě…“ než začal znovu mluvit, popřemýšlel na chíli nad tím, jak pokračovat. „Po Quietusově nehodě se mu tvůj otec omluvil. Nebyl jsem tam, ale můj bratr mě o tom přesvědčil. Nevím, jestli to udělal na příkaz svého otce, nebo z vlastní vůle, nicméně se omluvil. Ale nikdy jsem neslyšel o Blackově omluvě. Nikdy.“

„Možná jen zapomněl…“ pokusil se Harry najít vysvětlení Siriova chování, ale na Snapově tváři mohl vidět, že jeho vysvětlení není dostačující, a ani on jím nebyl přesvědčen.

„Zapomněl… dobrá omluva. Skoro někoho zabil a jen… jen zapomněl. Stejně jako se mi zapomněl omluvit po mojí nehodě.Nebyl zapomnětlivý, aleúplně ztratil paměť,“ pověděl Snape zlostně. „Dělal jako by se nic nestalo. A hlavní důvod mé nenávisti je: stále Quietuse nenáviděl a nazýval jej jmény, který bych si já bezpochyby zasloužil, ale ne on, vůbec ne! Toto mu nemůžu zapomenout. A nikdy nezapomenu. A ani to nepochopím. Proč?“

„Možná že nechtěl čelit svému vlastnímu omylu. Že nechtěl věřit tomu, jak moc byl krutý,“ Harry pokroutil hlavou, když to vzdával. „Já nevím. Ale věřte mi, není tak špatný. Je jen… trochu prudký, nejdříve koná a potom až přemýšlí, takže je schopný učinit věci, kterých potom lituje. Myslím si, že kdybys ses jeden den rozhodl dát mu šanci promluvit si o minulosti a dal bys mi čas, DOST času, aby doznal své náhlé a hloupé emoce, omluvil by se.“

„Ty ho máš rád,“ nebyla to otázka.

„Ano,“ přikývl Harry. „Víš, jen dost unáhleně přeskakuje od nenávisti k lásce. A miluje mě, bez další zdrženlivosti, a dal mi rodinu aniž by mě poznal. No, to je možná kvůli jeho úzkoprsosti a mým rodičům… Ale nikdy svou nabídku nevzal zpět.“

„Už to vidím z tvého úhlu pohledu.“

„Jako já z toho tvého,“ ujistil ho Harry. „Chtěl jsem ti jen vysvětlit mí pocity. Neumím Siriuse pochopit, ale beru ho takového, jaký je. Někdy mi připomíná Rona. Jsou si tak…podobní.“

Snape se jemně usmál.

„V tomto máš myslím pravdu. Možná, že je to důvod, proč pana Weasleyho nemůžu vystát…“

„Je tu snad nějaký student, kterého ty sneseš?“ zeptal se Harry trochu drze.

„Samozřejmě že ano,“ přikývl Snape s úšklebkem. „Například ty.“

„A…?“ začínal být Harry zvědavý. „Draco?“

„Je to Luciusův syn. A také můj kmotřenec…“ odpověděl Snape tiše.

„Ale,“ zůstal na něj Harry zírat s otevřenou pusou. „Lucius je ten, kdo ti… kdo ti udělal TAMTO s rukama…“

V jednu chvíli mohl Harry zahlédnout smutek a beznaděj jasně viditelné v Snapeově obličeji.

„Vím. Nikdy předtím jsem nevěřil, že by mi ublížil…“ Harry chtěl něco říct, ale nemohl najít nic vhodného na změnu tématu. Ale pocítil úlevu, když se profesor nakonec rozmluvil. „Ale nicméně, nemyslím si, že nějak změním své chování vůči Dracovi, pokud se někdy vrátím do Bradavic…“

„Proč?“

„Nebyl to on, kdo mě zranil.“

„Není to Neville, kdo tě zranil,“ Harryho slova byla příliš ostrá, jak mohl cítit, ale už byla řečena. Snape si povzdechl a natočil hlavu Harryho směrem.

„Možná, že máš pravdu. Ale nemyslím si, že by ho mé chování dovedlo k věrnosti Temnému pánovi jako Smrtijed.V případě Draca a ostatních dětí smrtijedů je to mnohem komplikovanější. Snažím se je odradit od stejných chyb a hříchů, kterých jsem se dopustil já sám, když jsem měl jejich věk. Pokouším se jim ukázat i jiné způsoby, jak dosáhnout moci, než je Černá magie a násilí. Snažím se je udržet na Straně světla, i když se někdy zdá, jako by v této hře hrál proti mně…“

„Cože…?“

„Během tvého prvního ročníku, když tvá kolej vyhrála Školní pohár a způsob, jakým ponížil tu mou byl ohavný. Po tomto výstupu jsme spolu nemluvili celé léto. Ponížit ty děti bylo tak zbytečné. Ne samotný fakt, ale způsob, jakým to provedl…“

„Máš pravdu,“ přitakal Harry. „I když jsem si to doteď neuvědomil.“

„Nebylo na tobě o tomto přemýšlet. Albus je ředitel, ne ty. Měl na to pomyslet už předtím. Uklidnit tyto děti zabralo spoustu času, a myslím, že hodně z nich už nebudou nikdy moct důvěřovat řediteli. Ale instinkty… jsou to jen děti. Ne temní a špatní kouzelníci, jen hloupé děti.“

Harry nebyl schopný odpovědět, tak zůstal jen stuhnutě sedět, když Snape najednou pokračoval v načatém příběhu.

„Mezi tvým otcem a Quietusem byly později dobré vztahy,“ Harry překvapeně zamrkal.

„Jak?“

„Myslím, že starý muž byl hluboce dotčený Quietusovým nezúčastněným chováním nebo jeho ostatnímu charakterovými vlastnostmi, nedokážu to přesně určit. Říkal jsem ti, že Quietus byl opravdu dobrý chlap. Skoro všichni ho měli rádi.“

„Kromě Siriuse,“ zamumlal Harry. Snape nereagoval.

„Potter Quietusovi nabídl doučování z Obrany a ten jej nakonec přijal, protože, jak jsem již říkal,  nikdy jsme během školních let neměli normálního profesora Obrany. Přes věkový rozdíl se stali jistým způsobem… přátelé, Quietus mi to říkal. Byl jsem na něj opravdu naštvaný, ale nic jsem proti tomu nemohl dělat. Nechtěl jsem o tom mluvit s rodiči, jistě by jej z Bradavic odvedli a já bych se na škole ocitl sám… Pro mě nejlepším řešením bylo jim tento vztah pokazit a několikrát jsem Quietuse prosil, aby byl opatrnější, ale on si prostě nedal pozor. Během mých posledních tří let trávil zimní prázdniny u Potterů, zatímco naši rodiče si mysleli, že je se svým kamarádem z koleje. Jméno toho kluka, je ti myslím známé.“

„Proč?“

„Jeden z těchto dvojčat je v tvé třídě.“

„Patil?“ vykulil Harry překvapením oči.

„Přesně ten. Arcus Patil a Quietus byli jednu dobu nerozlučitelní. Ale Quietus byl vždy vyspělejší než jeho ostatní kamarádi, takže si myslím, že si rozuměl víc se starším Potterem než s kýmkoliv jiným ze třídy. Tvému otci se tento vztah moc nelíbil a řekl bych, že to bylo kvůli jeho frustraci spojené s Blackovou nenávistí, které prohloubili naše hádky ve válku.“

„Válku? Co tím chceš říct?“

„Slovní. Prohlašovali se kouzelníky světla a Zmijozelskou kolej nazývali ‚Temnou kolejí‘ takže náše soukromá antipatie se stala válkou mezi světmýli proti temným. V tomto jsme byli tak ukřivděni, že jsme se rozhodli opravdu se stát temnými čaroději, abychom je porazili a obzvláště Blacka. Lucius se ke mně přidal a potom i třetí chlapec jménem Rosier. Vše začalo jako rivalita mezi kolejemi… a potom jsem potkal Anne,“ najednou se Severusův výraz změnil na odměřený. „PO otmto jsem už nechtěl pokračovat v této nesmyslné válce. Měl jsem strach, že ji ztratím jen kvůli hloupé rivalitě. Často a  jsem sledoval Blacka a jeho kamarády, a pevně jsem dofal, že se naskytne příležitost si s ním promluvi o mě a jeho sestře. A když jsem konečně tu příležitost dostal, ztratil svůj klid a… my se začali prát. Zlomil jsem mu ruku a on mně nos,“ Snape se dotkl zmiňované části těla. „A po tomtouž tu nebylo místo na mír. Pravidelně jsme se bili až do doby, kdy mě kvůli Lupinovi málem zabil. Anne mu pohrozila, že ho zabije, pokud se odváží proti mně ještě něco podniknout… takže pak nastali dva roky klidu. Ale až do té doby jsem se úplně soustředil na Černou magii a nechtěl jsem se obrátil zpět ke světlu. Přidal jsem se k Voldemortovi a Anne mě opustila. O několik let později Voldemort vyvraždil rodinu Blacků včetně Anne a já se tak nenáviděl… Mohl jsem ji zachránit, kdybych se neobrítil na temnou stranu. Mohl jsem se s ní oženit a ona by se mnou byla v bezpečí…“ Snape potřásl hlavou. „Ale já se obrátil k temnotě a Anne je teď mrtvá. Black nenávidí mě a já jeho, a Quietus je také mrtvý, stejně jako Herold Potter a James Potter a Lily POtterová a Rosier… Někdy mám pocit, že jsem jediný spolu s mými nejhoršími nepřáteli: Blackem, Lupinem a Voldemortem, kdo přežili ten masakr.“

Ani jeden z nich nepromluvil. Pak si Harry pročistil hrdlo.

„Prof… Severusi,“ začal. „Nemyslím si, že tě Lupin nenávidí…“

„Ne?“ povytáhl Snape jednu stranu obočí. „Po tom všem, co jsem mu udělal před rokem? Možná, že chtěl vyřešit naše problemy, když jsme byli spolu na škole, ale po Blackovu útěku jsem byl tak zuřivý, že jsem nedomyslel následky svých slov a teď to lituji…“

„Takže se zdá, že Black není jediný, kdo včas nedává pozor na svá slova.“

„Ty se opovažuješ srovnávat mě s…?“ Zeptal se Snape hrozivě.

„Ano, opovažuji. Máte spolu mnoho společného. Jste oba dva divocí, tvrdohlaví a občas i úzkoprsí, z druhé strany i přes tento zevnějšek máte dobré srdce. Je těžké si toho všimnuot. A oba dva jste prošli těžkými chvílemi v Azkabaně…“

Snapeova tvář se ještě více zamračila.

„Už to nikdy víc nezmiňuj, Pottere.“

„Sirius tam strávil dvanáct let,“ poznamenal Harry klidně. „Dokážeš si to představit?“

„NECHCI si to představit. Ne,“ kroutíc  hlavou, pokračoval. „Je to nejhorší část mého života. A řeknu ti, Harry, nemyslím si, že si to někdo zaslouží. Smrt je lepším řešením. Mučení je lepší. Vše je lepší, věř mi. Všechno.“

„…A Sirius tam strávil dvanáct let,“ zopakoval Harry jemně.

„JÁ VÍM, Pane Pottere!“ Snapeův tón se najednou stal štiplavým.

„A byl nevinný.“

Snape se hořce zasmál.

„Nevinný…“

„Před chvíli jsi tvrdil, že si nikdo nezaslouží zde být.“

„Oh, zase tato hloupá hra s obracením mých slov proti mně samému! Kdo si myslíš, že jsi, abys posuzoval mé chování a mé pocity? Kdo ti na to dal právo? Jsi jen hloupé a drzé děcko, které si myslí, že má na vše odpověď, které si myslí, že je moudřejší než všichno kolem něj, které…!“ Snape na Harryho, který se neodvážil odporovat, vrhl jeden ze svých temných pohledů. Ten pohled ho děsil a cítil, jak mu hrůza svírá srdce. Ztratil Snapeovo přátelství kvůli jedné neodůvodněné hádce, kterou nemohl nikdy vyhrát. Sklonil hlavu a jeho srdce se sevřelo úzkostí.

„Promiňte,“ přerušil Snapea. „Promiňte, pane, neměl jsem v úmyslu zranit vás.“

Stále pro něj bylo těžké říct tyto slova Snapeovi. Neodvažoval se ani pohnout zatímco očekával, co bude následovat. Bylo to pro něj až moc známé: Rozzuřený Snape, křičíc a ušlíbajc se, on potichu očekávajíc svůj trest po škole, ztrátu bodů, nebo jiný nepříjemný následek svých idiotských činů. Ano, idiotských. Vždy byl idiot, když si dovolil hádat se s naštvaným Mistrem lektvarů. A teď ho mimořádně rozzuřil.

Následovalo dlouhé a velmi nepohodlné ticho. Snape na něj nepromluvil ani slovo a po deseti minutách se Harry rozhodl risknout jiné téma.

„Pane, já…“ pokusil se promluvit, ale přerušilo jej zavrzání dveří.

Voldemort stál ve dveřích.

„Ne,“ zanaříkal tiše Harry a zahlédl Snapeovu pobledlou tvář.

„Myslím, že je ta správná chvíle postarat se o datum vašeho konce,“ usmálo se monstrum. „Myslím, že zítřek by byl perfektní, co říkáte?“

„A trvdili, že blízko zámku je velký zámek,“ domluvil Lupin. „V posledních dvou měsících kolem něj viděli lidi s maskami.“

Sirius se zavrtěl netrpělivostí.

„Tak pojďme!“ pobízel ho zvedajíc se.

„Sirusi, nemyslím si, že je to dobrý nápad…“

„Promiň?“ vyštěkl po něm podrážděně.

„Jít tam sami. Pokusit se je zachránit…“

„JE? Zcela jistě tam nechám toho slizkého…“

„Buď zticha, Siriusi, to já tě tam nechám. Zachráníme je oba dva, nebo ani jednoho. Ale nejdřív musíme najít Brumbála.“

„NE!“ vykřikl Black. „Ne,“ dodal už klidněji. „Nejdřív se musíme podívat, jestli je to správný zámek. Musíme to tu trochu proslídit dřív než podáme hlášení Brumbálovi.“

Lupin si povzdechl.

„Výborně, tak máš pravdu. Pojďme.“

S tichým pop se Black proměnil v animaguse. Lupin samozřejmě zůstal člověkem. Úplněk byl za tři týdny a on se nemohl přeměnit svévolně – ne že by po tom toužil. Přeměny bez lektvaru nebyli jednoduché a bezbolestné. A pokud se Snape nevrátí, musí zkrátka počítat s nespočetnými a bolestnými proměnami.

Cesta až k zámku byla dlouhá a bez incidentů, skoro až nudná. Black byl v čele, nechávajíc Lupina za sebou, zatímco přecházel řeku. Lupinovi to bylo jedno: se svými vlkodlačími smysly byl schopný postřehnout i tichounké odkazy okolí a Black, jakožto pes, nepřitahoval pozornost obyvatel zámku.

Už bylo pozdě, ale slunce slunce bylo na obzoru stále viditelné a ve dne by nikdy neměli šanci obyvatele hradu špehovat. Museli počkat až přijde temnota. Alespoň si mohli hrad a okolí pořádně prohlédnout ještě než budou jednat.

Nacházel se v rozlehlém lese, tvořeném převážně borovicemi, což pro ně zmanalo, že tu nebyl porost, za kterým by se mohli skrýt. Takže kdyby byli nuceni utíkat, mohli by jako obranu použít jen kmeny stromů. Jak překvapivé! Zámek sám o sobě byl velká budova složená z dvou pochodí, postavený ze sopečných kamenů byl celý černý. Tento fakt Lupinovi dával malinkou naději, i když tušil, že TENTO není ten, který hledají.

Ale jak mohli ověřit, že je to to správné místo?

Odpověď byla tak jednoduchá až Lupina bila do očí. Museli tam vtrhnout a prozkoumat vězně. Sakra! A pokud on, Lupin, došel k takovémuto závěru, tak Black, jak byl Lupin přesvědčený, už musel být vevnitř.

Lupin se zachvěl. Nikdy. Už nikdy nepůjde na misi se Siriusem. Teď už měl možná tři lidi místo dvou na záchranu…

„Remusi!“ zaslechl svého přítele. Lupin vydechl úlevou.

„Byl jsem si jistý, že už jsi vevnitř…“ zamumlal zpět.

„No, taky že ano,“ usmál se zeširoka Black.

Lupin zbledl.

„Ty jsi úplný blázen, hloupý čokle,“ vrhl na svého přítele rozzuřený pohled. „Jsem pro, abys šel první, ale tahle zbytečná exkurze u smrtijedů…“

„Hej, Remusi, je to v pohodě!“ naléhal Black. „Proč jsi na mě naštvaný?“

„Ty mě jednou svým dětským a nezodpovědným chováním zabiješ, Siriusi!“ sykl zlostně.

„Ale buď zticha, Remusi. Šel jsem dovnitř, protože jsem cítil, že jsou tam jen dvě osoby…“

„Ty myslíš, že…?“ přerušil ho Lupin.

„Ne, ne… zacítil jsem vůni našich dvou starých přátel: Crabba a Goyla v naší blízkosti!“

„A předpokládám, že byli sami.“

„Ne. Cítil jsem i něco jiného,“ při těch slovech Blackova tvář potemněla.

„Smrt?“ Lupinův hlas se zlomil.

„Ano. Smrt a krev.“

„O můj Bože…“ zamumlal Lupin. „Myslíš, že…“

„Já nevím. Nemohl jem osoby identifikovat… Vůně jejich těch byla příliš stará, dva nebo tři dny, a jediné, co jsem cítil byla krev. Nic jiného.“ Zvedl k němu oči. „Remusi, musíme tam jít. Myslím, že jsou tam. Máme skvělou šanci na jejich záchranu. Jsou tu jenom ti dva idioti…“

„Ne, Siriusi,“ protestoval Lupin. „Musíme zavolat Brumbála.“

„Dobrá, Remusi, ty si jdi zavolat Brumbála, pokud chceš, ale já tam jdu. Sbohem…“

Lupin sevřel přítelovu ruku.

„Hej, co to děláš? NESMÍŠ se do toho pouštět sám! Je to příliš nebezpečné…“

„Crabble a Goyle NEJSOU nebezpeční. Dvě stupidní prasata. Můžu je sejmout, věř mi.“

Lupin potřásl hlavou.

„Ty jsi úplný idiot.“

„Takže jdeš se mnou, nebo se vrátíš k Brumbálovi?“

Vlkodlak se na chvíli zamyslel.

„Jdu s tebou,“ zamumlal nakonec uzoufaným hlasem. „Ale pokud se dostaneme domů zdraví, přísahám, že tě rozmetám na milion kousků.“ 

Hrad byl příliš zastrašující a příliš velký, aby se v něm člověk cítil bezpečně, přestože Lupin cítil, že v budově jsou kromě nich jen další dvě živé osoby. Jediná překážka bylo je najít, ale potom už vše půjde rychle a bez problémů.

Lupin dvě zrůdičky omráčil a použil na ně kouzlo Obliviate a Black jim sebral jejich magické klíče.

Potom se vydali směrem k žalářům.

„Siriusi, nejsem si jistý, jestli jsem připraven to udělat…“ zamumlal Lupin tenkým hláskem. Obraz mrtvého Harryho byl nesnesitelný.

Litoval i Snapea. No, nebyl jedním z jeho příznivců, od toho měl daleko. Muž byl skutečný bastard: zlomyslný, jízlivý, sarkastický, často skoupý a toto vše dohromady bylo nesnesitelné.

Ale opět si to přinal, připravoval pro něj a posílal mu ten zatracený Vlkodlačí elixír každý mesíc (i když bylo možné, že to bylo jen z pocitu viny, kvůli Lupinovu ztracenému postu učitele) v prvním ročníku zachránil Harrymu život, a pokusil se o to ve třetím – proti jejich vůli. A teď, možná umíral se synem svého největšího nepřítele, Jamese Pottera, který hloupým žertem skoro zabil jeho bratra…

Ne. Severu neměl lehký život.

Voldemort zabil jeho bratra.

Albus říkal, že po tom změnil strany. Nebo bezpochyby kvůli tomu. Zdálo se to být ta správná odpověď. Umaštěný a šklebící se bastard měl svého bratra opravdu rád. Viděl je vysedávat spolu v parku, hádajíc se nebo si povídajíc, ceníc si společnosti toho druhého, a během těchto vzácných příležitostí viděl Snapea usmívat se.

Tichý hlas jej vytrhl z myšlenek. Black otevřel magické dveře od věznice.

„Zůstaň tu,“ otočil Black hlavu směrem k Lupinovi. „Kryj mě. Prozkoumám to tu.“

Lupin přikývl a opatrně pozvedl hůlku, zatímco jeho přítel zmizel. Sledoval místnost, kde byli na zemi rozvalené dvě moststra. Její použití bylo jasné: nacházel se v mučicím sále.

Ne, na zdi nevisely žádné nástroje mučení, žádné řetězy zavešené na stropě: pro návštěvníka byla tato místnost obyčejným sálem s několika židlemi a jedním stolem.

Ale na zemi… na stěnách… na stole… na židlích… všude byly známky násilí. Krev a pot a bolest a strach – často se nenáviděl za to, že byl vlkodlakem, ale teď chtěl tak moc zoufale být čímkoliv jiným než vlkodlakem, až z tho bláznil. Zatracené smysly: znovu se zachvěl a po chvíli se tento pocit prohloubil až do potřeby zvracet….

„Remusi, pojď sem, prosím!“

Bojujíc proti návalům nevolnosti následoval Blackovo volání. Brzy se objevil v černé dlouhé chodbě.

„Kde jsi, Si…?“

„Tady,“ zahuhlal najednou hlas za jeho zády.

V dalším momentě už byla jeho hůlka nasměrovaná proti Blackovu krku.

„Och, Siriusi, ty jsi takový idiot. Skoro jsem tě zabil,“ zavrtěl Lupin halvou a sklopil hůlku. Mohl si všimnout, jak tvář jeho přítele zbledla.

„Hej, Remusi, byl jsi rychlý,“ zakňučel Black.

„Myslíš si, že jsem byl Brumbálem přijat jako profesor Obrany jen proto, že jsem vlkodlak?“

„Ehm…ne,“ začervenal se jemně Black. „Ale… je tu něco, co musíš vidět… Neodvážil jsem se…“

Poukázal na sousední dveře od Lupina.

Když nahlédl dovnitř, měl pocit, jako by se mu mělo zastavit srdce.

Na zemi ležely dvě osoby, dvě mrtvoly.

„Jdeme příliš pozdě, Remusi,“ zazněl v temnotě Blackův zlomený hlas.

Poslední komentáře
03.06.2018 18:37:20: Doufám že přišli včas.smiley${1}
14.09.2008 17:24:18: Mno, tak jsem se obtěžovala přidat koment a přečíst si tuhle kapitolu, po... kdy že byla tahle kapit...
04.07.2008 16:59:13: Uhh já nepřidala koment...to je špatný. Už mi taky táhne na šestnáct, takže už ta paměť není to co b...
02.07.2008 21:22:28: povidka je jak jinak pro me velice depresivni, dokonce se mi darilo ji i nekolik kapitol odolavat, n...
 
@ Copyright 2011 iisis. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of iisis.