...

HP-Šťastné dny v pekle

Kapitola čtvrtá: Kajícník (část prvá)

Ahojky! Řekla bych, že jste se konečně dočkali :-) Vím, že to jsou už skoro dva měsíce, a nebudu se tu vymlouvat, že jsem neměla čas a podobné kraviny…i když je pravda, že se to trochu spozdilo i tím, že jsem se rozhodla přečíst si konečně povídku dopředu, abych pochopila souvislosti a tak…mno ale i tak mě to neomlouvá. Jinak mám tu jednu zprávu, která vás řekla bych potěší. Domluvily jsme se s iisis na tom, že budeme tuto povídku překládat společně. Přece jen na mě a moje šnečí tempo je to opravdu dost dlouhé a stejně bych řekla, že má is víc práce s opravou mojích „výtvorů“, než kdyby to měla sama překládat. V práci se budeme střídat, to znamená že jednu kapitolu přeložím já, a po mě zase is…atd… Kapitoly od iisis budou samozřejmě ve slovenštině, ale myslím, že tu s tím nebude problém, a i kdyby přece jenom s tím měl někdo problém ať si stěžuje u mě a já ho pošlu……ehm……na anglické Gymnázium Hejčín...:-D

To je vše důležité. Teď už si užijte ten kraťučký kousek z této krásné povídky :-)


Zůstali stát ve stoje tváří zdi přes 22 hodin. Harry byl neuvěřitelně unavený a dělalo se mu zle z jeho teď už vážné potřeby jít na záchod. Občas pozoroval Mistra lektvarů, který stál vedle něj, jen aby na něj….dohlídnul? Ano, jistým způsobem, ale také aby pozoroval mužovo chování. Právě toto pozorování mu už od začátku mučícího setkání poskytovalo rozptýlení, jelikož tentokrát byli mučeni společně. Voldemortu tam byl jen během „zajímavých“ momentů mučení, vždy dával pozor na řídení mučení svými chytrými radami. Během celých těch hodin utrpení stáli v tichu tváří v tvář proti zdi.

Čas od času zachytil Harry profesorův pohled a jednou, když byli na pár minut sami se ho Snape dokonce s obavami zračícími se v jeho bledé propadlé tváři zeptal:

„Pottere, jste v pořádku?“

 „Ehm… skoro, pane, ale potřebuju na záchod,“ Snape přikývl.

 „Chápu. Ale vůbec na to nesmíš myslet.. Chtějí tě pokořit, jak nejvíc můžou. Nedovolí ti tam jít.“

Harry si povzdechl. Jeho tušení se potvrdilo.

 „Co tedy můžu dělat, profesore?“

 „Stává se ti, že se počas dne zasníš, Pottere?“ zeptal se nemotorně. „Pokud ne, měl bys teď začít. Mysli na něco zábavného a přinuť se ignorovat své potřeby. Chápeš? Pokud chceš přežít, musíš si hlídat důstojnost.“

Přežít…jako by to bylo možné…

Nejdříve Harry vůbec nevěděl o čem snít, aby tím překonal své potřeby a bolest. Přitom co stále sledoval Snapa zkoušel napodobit jeho chování. Zdál se být tak silný, tak neoblomný, až mu to Harry záviděl. Bude někdy tak silný jako on? Přitlačil si stehna k sobě silněji a začal se od toho mučení potit. Nikdo je nezranil, ale na druhou stranu…. Bylo to horší, než kopance nebo kouzla. Beznadějně potřeboval něco na co by se mohl soustředit, dřív než… dřív než by se něco mohlo stát.

Povzdechl si a blíž se zahleděl na Snapea, zkoušejíc uhádnout o čem přemýšlí. Muž pravděpodobně přemýšlel o obzvláště hrozných lektvarech, nebo o srážení bodů Nebelvíru za nějaké vymyšlené pochybení... Byla to zajímavá hra, zajimavější, než si vymýšlet vlastní snění. Nevěděl toho o profesorovi mnoho, tak si dopnil mezery v jeho představách o životě a stráveném čase profesora Snapea.

Byly opravdu zábavné- Snape se jako odrážeč proháněl na koštěti (například), když si to přehrával v hlavě, stalo se to jeho oblíbenou představou, dlouhé a mastné vlasy vlající ve větru, s pálkou výhružně sevřenou v ruce… Nebo jiná oblíbená: Snape trhající květiny. Na lektvary, samozřejmě, ale jenom myšlenka na Snapea trhajícího všechny druhy barevných malých kytiček byla k nezaplacení. V jednu chvíli se málem rozchechtal, a skoro se mu nepodařilo zůstat klidným. Snape sbírající květiny bylo skoro tak nepředstavitelné jako Snape umývající si vlasy… Harry se rozhodl, že pokud se mu nějakým způsobem podaří vypadnout z tohoto pekla, musí se o to podělit s Ronem.   

Někdy, během mučení profesora, se Harry za tyto myšlenky styděl a litoval jich. Poprvé když viděl Snapea v nouzi, napadlo ho, že jeho pocity k tomu zlomyslnému bastardskému profesorovi se úplně změnily. Bolest z jeho ztráty by byla desetkrát horší než bolest z Cruciata. Harry nechtěl, aby umřel, ne, nikdy! Přesto se snažil jeho pocity zatajit, protože nechtěl aby jejich mučitelé zvýšili profesorovu bolest jenom proto, že by to mučilo jeho, Harryho. Dobře věděl, že Voldemortův hlavní záměr byl víc než jen zničit jej, nebo ztrestat Snapea, a že největší Bastard plánoval použít jejich stále slabé pouto, aby jim způsobil co největší bolest.

Ano, byl si jistý, že to byl Voldemortův úmysl strčit je do cely společně:vydírání. Jestli Severus znal tyto psychologické teorie o bolesti a citových poutech, tak je mohl Voldemort znát stejně dobře. Když toto znal, určitě si myslel, že zničit je by bylo jednodušší takto. Musel to být obvyklý a zvrhlý způsob mučení lidí, a oni určitě nebyli první z těch co to zažili.

Hledět na Snapea v bolestech mu trhalo srdce a byl celkem rád, když přišla řada na něj. Už nikdy nechtěl vidět jak trpí a tiše se svíjí. Bylo to horší, než kdyby křičel… Snape byl skutečně silný, a Harry by si přál být stejně silný. A tak se i on snažil udržet své výkřiky jak nejvíc mohl. Někde vevnitř věděl, že to dělá i kvůli tomu, aby to ulehčil Snapovi. Možná že když se mu podaří nevykřiknout nebude Snape vědět jakou bolest právě přežívá.

Bylo to paté nebo šesté kolo, když se mu dařilo trpět v tichosti. Byl to uspokojivý pocit, a náhle pochopil Snapeova slova o důstojnosti, a smysl dlouhého rozhovoru týkajícího se bolesti, která se čím dál víc stávala jasnou. Jeho život nebyl bez významu. Během chvil jeho tichého trpění, cítil jak se tímto zjištěním jeho síla tímto vědomým zvětšuje.

Když odeznělo poslední kouzlo a on se ocitl na zemi lapajíc po dechu, slyšel nenáviděný hlas promlouvající na profesora.

„Vidím, Snape, že jsi neztrácel čas s vysvětlováním jistých důležitých věcí tady panu Potterovi, věcí o výhrou nad bolestí, nemám pravdu? Nebo tě jenom napodoboval? To jste tak dobří prátelé? A nemůžu, než se zeptat se sám sebe, jestli jsi mu řekl, kdo byl tvým „profesorem“? A o tvých zkušenostech s druhou stranou hůlky?  O tvých profesionálních zkušenostech s mučením? Klením? S vražděním? Už ses chlapci představil, nebo jsi před ním zahrál toho dobrého chlápka?“

Harrymu se na chvíli zastavilo srdce. O čem to mluví?

 „Možná byste mohl vyzkoušet jeden opravdu úžasný lektvar objevený tady profesorem, co myslíte Pane Pottere? Mohli bychom takto udělat toto malé představení zajímavějším. Souhlasíte pane Snape?“ otočil se náhle směrem k mistru lektvarů.

Harry viděl, jak Snape hrůzou vykulil očil

 „Nech toho chlapce na pokoji,“ řekl chraplavým hlasem, ale Voldemort jen pokrčil rameny.

 „Proč bych ho měl nechat?“ zeptal se zvědavým hlasem.

Snape zasténal. Nemohl říct nic, co by přesvědčilo Temného pána, aby nechal svoji oběť na pokoji. Uvědomil si, že Voldemortův záměr bylo zničit i tu slabou důvěru mezi nimi dvěma, a zlomit jejich odpor zasévaním semínek nedůvěry. Byl si jistý, že jestli se Voldemort rozpovídá o jeho minulosti, kluk mu už nebude nikdy důvěřovat. A pokud mu Voldemort dá ty lektvary…

Během nekonečné chvíle cítil jak se ho zmocňuje panika. Nechtěl ztratil chlapcovu důvěru, ačkoli nevěděl proč. Byl přesvědčený, že kdyby ho ztratil, jeho šťastné dny v pekle by rovněž skončily.

Harry zpozoroval změnu ve snapeově obličeji a najednou promluvil.

 „Jsem připraven čelit celé pravdě,“ jen doufal, že Snape pochopil, co tím chtěl říct.

 „Uvidíme,“ Temný Pán se k němu s afektovaným úsměvem ve tváři otočil.

Čas se stal jednou velkou bolestí, která nebrala konce a a na konci jednoho okamžiku už Harry nemohl cítit nic kolem sebe. Svět se mu před očima zamlžil, videl jen pohybující se obrysy postav, no on tam jenom ležel na zemi a snažil sa bojovat s různými bolestmi proudícími celým jeho tělem, no někedy sa mu nepodařilo zabrániť unikajícmu stenu či výkřiku. Cítil se k smrti unavený, chtěl umřít nebo spát nebo ztratit vědomí, ale Voldemort si dával velký pozor aby ho pokaždé co omdlel probudil kouzlem Ennervate.

Během krátké chvíle mezi dvěmi lektvary, mohl Harry vidět Snapeovi muka, jak byl přinucen sledovat celou scénu. Ale navzdory tomu,že věděl, že je profesor zodpovědný za všechnu bolest, il ne pouvait pas lui en vouloir. Ale nevěděl proč.

Po dalších dvou hodinách už Voldemort nemohl sesílat Ennervate. Byl sice vzhůru, ale jen trochu. Mohl cítit jak se kolem něj opatrně ovinuly ruce a držely ho jako malé dítě. Cítil nejisté kroky muže, který ho nesl. Muž ho vládl odnést téměř celou cestu po schodech, kde ho ale pustil a on se odkoulel ke dveřím jejich cely, co ho ale překvapilo byl fakt, že ho to vůbec nebolelo. Nebylo to důležité. V té chvíli konečně ztratil vědomí.


Probouzel se rozplácnutý na zemi blízko dveřím v jejich společné cele. Snape byl stále v bezvědomí a Harry přemýšlel že by si udělal „ranní hygienu“ tedy v mezích možností. Ve džbánu našel spoustu čísté a čerstvé vody. Omyl si obličej kouskem vlhkého oblečení a očistil tak zbytky lektvarů na jeho rtech a tvářích. Omluvil se před sám sebou, že takto mrhá vodou, ale stejně si jí vypláchl i ústa. Nechtěl polknout jeho trpké sliny stále smíšené se všemi těmi tekutinami, které ho donutili přehltnout. Nakonec se i napil. Bylo to lepší než všechno co kdy ve svém životě cítil. Potom se vrátil zpátky do rohu, sedl si čelem ke zdi a zavřel oči.

Otočil hlavou, udělalo se mu špatně. Jeho svaly byly stáhnuty a všechny části jeho těla stále trpěly. Každé nadechnutí pro něj bylo bolestné, protože jeho žebra se zvedaly a klesaly, jeho naražené kosti skoro explodovaly bolestí, a záchvaty kašle, které ho čas od času přepadávaly mu jen zhorčovaly toto nevyhnutelné utrpení. Slzy mu stékali po tvářích, zatímco on tiše trpěl.

A to byl teprve začátek. Co bude dělat v dalších dnech proti této nekončící bolesti? Mohl by ji nějak zmenšit, nebo by ji měl přijmout a naučit se s ní žít do doby, než se Voldemort rozhodne je zabít? Nebyl jsi jistý, ale tyto vyhlídky mu nepřišly příliš nadejné.

A přes to všechno měl hlad a byla mu zima. Po všech těch hnusných lektvarech, kdy se jeho žaludek stahoval bolestí a hladem, potřeboval pořádné jídlo. Nemohl si pomoct, ale když myslel na všechny jeho oblíbené jídla co jenom zvětšilo jeho vacuum v želudku, a snažil se najít jiné téma o kterém by mohl přemýšlet. Teplé oblečení. To byl další dobrý namět, ale úplně beznadějný, stejně jako jídlo. Povzdechl si, zoufalý když uslyšel zvuk přicházející od místa kde byl Snape. Harry otevřel očí a přinutil se svým špatným zrakem podívat na scénu pár kroků od něj. Profesor sebou házel na zemi, pravděpodobně pod vlivem noční můry a zvlástním způsobem si mumlal.

 „Quietusi musíš…Ne…Ne…Proč to nemůžete pochopit? Počkejte…Nemůžu to udělat! Ne! Otče, otče, zabij mě…teď! Zabij mě, zabij mě… Ne jeho, ne Quietuse, prosím, jeho ne, Quietuse, ne! NEEEEE!“ poslední slovo bylo plné beznaděje. Harry se otřásl a připlazil se blíž ke Snapeovi. To co viděl ho šokovalo. Po tvářích mu stíkaly slzy a jeho tělem otřásaly tiché vzlyky. Harry cítil, že musí něco udělat, nějakým způsobem jej utišit, ale byl tak nejistý… Jemně se dotkl jeho obličeje a opatrnými pohyby mu setřel slzy vytvářejíci slané potůčky na jeho tvářích, pohladil jej a tiše mumlal slova tíšení.

Muž se nakonec uklidnil. Harry viděl chabý úsměv který se objevil na jeho tváři.

 „Quietusi?“ zeptal se jemně, oči měl stále zavřené. Byl to nezvyklý tón od tohoto bastarda bez srdce, pomyslel si Harry.

 „Ne, profesore,“ odpověděl mu pomalu a klidně, stále držíc jeho ruku. „To jsem jen já, Harry. Harry Potter.“

Snape dlouze vydechl a jeho úsměv zmizel. Mohl vidět jak stiskl zuby. Po chvíli otevřel oči.

 „Zdravím, pane Pottere,“ řekl svým obvyklým chladným hlasem. Ve skutečnosti se jen cítil trapně když cítil stopy po slzách v očích a na tvářích. Brečel před Potterem. Situace byla víc než trapná.

 „Dobrý den, pane“ řekl chlapec zdvořile ale v jeho odpovědi bylo něco smutného.

Snape cítil jak v něm narůstá vztek. Ale vzpomínky na jemné dotyky, které ho vrátili k sobě zlost odehnaly. Ten kluk se ho pravdu dotkl? Jeho, odporného, umaštěného a škaredého bastarda? To bylo opravdu nepředstavitelné. Bylo tu málo lidí, kteří by mu dali najevo vlídnost nebo se jej dobrovolně dotkli. A teď chlapec…. Proč?

Pokusil se posadit, ale když se mu to nepovedlo, nadzvedl se na loktech.

„Jestli ti můžu položit otázku, Pottere, co tě to napadlo se mě dotknout?“ Vyštěkl na něj nervózně.

„Měl jste noční můru a brečel jste,“ odpověděl klidným hlasem. „A já jsem chtěl tímto způsobem…“

 „Chtěl co?“ Jeho hlas byl tvrdý a agresivní. Jak si tento nestydatá trouba mohl dovolit…?

Když Harry uslyšel jeho tón, myknul sebou.

 „Utěšit vás,“ zašeptal. „Jenom vás utěšit, nic víc. Omlouvám se, pane.“ Poslední slova zašeptal, ale hluboký smutek byl pro Snapea stále rozpoznatelný. Když se chlapec otočil, aby se přesunul do svého rohu, zastavil ho Snapeův hlas.

„Počkej, Pottere.“

Harry se znovu otočil a podíval se na profesora. Na dlouhou chvíli zavládlo ticho.

„Děkuji,“ zašeptal nakonec Snape a odvrátil se od ztuhlého Harryho.

Znovu se mezi nimi rozprostřelo nepohodlné ticho. Jeden ani druhý nevěděl, jak začít znovu rozhovor, nebo co by měli říct nebo udělat. Harry se s očividnou snahou odplazil do jeho rohu, znovu se posadil a kolena si přitiskl k hrudi, která ho kvůli tomuto pohybu zabolela, ale bylo mu příliš zima aby se tím znepokojoval. Pevně sevřel své nohy a zavřel oči. Tato pozice se zdála být účinnější proti zimě, která ho obklopovala a kterou cítil všude na kůži a v kostech.  

V žalářích byla vždy zima, tyto kobky nebyla vyjímka, a jeho zbytky oblečení nemohly zahřát jeho zmrzlé tělo. Po chvíli se začal třást.

Nevšiml si, že ho Mist lektvarů pozoruje až do chvíle, kdy si muž povzdechl a zakašlal, aby upoutal Harryho pozornost.

„Pottere, co bys řekl na to, kdybych si sedl vedle tebe?“ zeptal se klidně.

Harry jednoduše přikývl. Bylo mu to jedno. Snape se ztěžka zvedl, sykajíc občas bolestí jakou cítil i Harry, opatrně se sklonil k roztrhanému hábit na zemi, kam ho před dvěma dny položil. Byl ztuhlý zaschlou krví a odporný, ale bylo to jediná věc na přikrytí co tu měli. Posadil se vedle třesoucího se chlapce a těsně kolem nich ovinul hábit. Pokoušel se jej moc nedotýkat, ale plášť nebyl dost velký, a Harry potřeboval něco teplejšího než plášť a tak se přitiskl k jeho boku.

„Pottere, myslím, že bychom si měli promluvit,“ řekl pomalu když si upravil hábit.

Harry znovu přikývl a pokošel se beznadějně se snažil nemyslet na nepříjemnost situace.

 „O čem chcete mluvit, pane?“ zeptal se a sklopil oči ke kolenům.

 „Pamatuješ si na otázku co jsi mi položil včera?“

„To bylo včera co jsme se bavili?“ zeptal se nevěřícně. „Zdá se mi jako by to byly už dva dny, nebo i víc. Nebo několik let…“

„Čas si s námi hraje, Pottere,“ Snape se lehce usmál. „Ale zpátky k moji otázce. Vzpomínáš si….“

 „Jaké otázce, pane?“ přerušil ho Harry a zazíval. „Vedli jsme dlouhou diskuzi se spoustami otázek.“

 „Vaše otázka, na kterou bych teď chtěl odpovědět, týkala se mých aktivit jako Smrtijeda,“ vysvětloval Snape unaveným hlasem.

 „Ah!“ Harry se otřásl. „A…pane…proč o tom chcete mluvit?“

Snape si projel rukou vlasy. Opravdu, proč vlastně? Hned na to ale tyto myšlenky vytlačil ze své mysli.

 „Myslím, že bude lepší pro nás oba, když o tomto budeme mluvit my dva, než kdybys o tom měl mluvit s Voldemortem. Nemyslíš?“

 „Určitě, pane. Ale nemusíte o tom mluvit, pokud nechcete. Vím jaky je Voldemortův záměr… A neodzuzuji vás, pane, ať mi řekne cokoliv. Neberu to vážně. Ani trochu mu nevěřím.“

Snape sklonil hlavu, neschopen promluvit. Bylo tu tolik podobností mezi Potterem a Quietusem, a tyto podobnosti ho mučily. Obětavost, šlechetné srdce, přívětivost, zájem o jiné …A to, že tohoto kluka nesnášel celé čtyři roky…a určitě by jej nesnášel do jeho posledního ročníka nebýt této „nehody“. Zmocnil se ho špatný pocit, cítil jak ho zabolelo u srdce.

Všechno bylo tak divné...on BYL ďábelský bastard a neměl by se takhle chovat! Neměl přece mít srdce! Nicnehovoříc o bolavém srdci! Ale své pocity změnit nemohl. A pak si uvědomil, ža ani nechtěl.

„Poslouchejte,“ začal pomalu, ale vlastně pořádně nevěděl, jak pokračovat. „Oceňuji vaši důvěru ale… Opravdu si ji nezasloužím. A Voldemort to ví.“

 „Profesore,“ přerušil ho znovu přísně Harry. Nemyslím si, že je to správné místo na diskutování o tom co si kdo zaslouží. Nemá to smysl. Vůbec Voldemortovy řečí neberu vážně a důvěřuju vám protože… protože jste v se mnou v tomto pekle, v této situaci a jste tu právě kvůli mně. Nemám žádný důvod proč vám nedůvěřovat.“ Zamumlal nejistě poslední slova. Ale vlastne nevěděl proč Snapeovi důvěřuje. Ale jeho slova dávala smysl.

Snape chlapce zvláštně pozoroval. Kolik mu je? Třicet? Čtyřicet? Bylo neuvěřitelné, že měl jen 15 let. Zavrtěl hlavou.

„Přestaňte, Pottere, prosím vás.“ Nakonec se mu podařilo promluvit. „Rozhodl jsem se vám to říct protože vám to chci říct a také proto, že vám důvěřuji. Chápete?“

Harry Snapea pozoroval.

„Děkuji, pane,“ řekl a lehce se začervenal.

Tato vzájemná vyznání je uklidnila a Harry se samovolně přiblížil k teple Snapeovi těla. Cítil jak se jeho třas trochu upokojil, jeho svaly se uvolnily.

Aniž by se od něj odtáhl opřel se Snape proti zdi a upřel oči do prázdna.

Bylo mi osmnáct, když jsem ocházel z Bradavic a přidal se k Voldemortovi. Udělal jsem to svobodně a z vlastní vůle, nikdo mě k tomu nevybízel ani nenutil. Ani mí rodiče, dobrá, odzačátku byli Voldemortovými služebníky a byli unešení mým rozhodnutím. Takže nemám žádnou omluvu. Jsem plně zodpovědný za mé rozhodnutí.“ Snape se na chvíli odmlčel a pak jako by znovu pobral inspiraci, pokračoval. „První krok k tomuto rozhodnutí jsem udělal když jsem měl 11 let, kdy jsem byl odlišný. Moudrý klobouk se mě tenkrát zeptal jestli chci Havraspár jako sposta členů mé rodiny, ale já trval na Slizolinu, to je to v čem jsem byl odlišný. Rodiče byli šťastní, když jsem jim psal o svém rozhovoru s kloboukem, a já jsem byl pyšný sám na sebe. Toto byla má první prohraná bitva.

„Pane, je to skutečně tak důležité vědet do jaké koleje jste patřil?“ Zaptal se Harry po krátké chvíli ticha.

Snape po něm střelil překvapeným pohledem.

 „Dobrá otázka. S Alb…euh..ředitelem Brumbálem jsme na toto téma vedli neskutečně mnoho rozhovorů a on stále trval na názoru, že to není tak důležité, jak si myslím.“

„Naše situace je toho důkazem, nebo ne?“

 „Proč?“ Snape byl zmatený.

 „Já jsem Nebelvír, vy jste Zmijozel, přesto sdílíme stejný osud, ne?“

 „Pottere, důvody pro které jsme tu jsou úplně odlišné.“ Odpověděl Snape podrážděně. Harry se spokojeně usmál.

„Dobrá…Já nemám žádný důvod tady být. To, že mě unesli byla jednoduše nehoda, nedělal jsem nic pro to abych tu byl. Ale vy, profesore, vy jste se rozhodl se mnou můj osud sdílet. To je od vás velmi Nebelvírské, nemyslíte?“

Poslední komentáře
17.12.2007 19:03:38: Supeeeeersmiley${1}smiley${1}tahle povídka je geniálnísmiley${1}smiley${1}
29.11.2007 20:59:19: Myslím ,že některé povídky jsou genialní ,ať jsou přeloženy do jakéhokoliv jazyka.Ale porovnánat tuh...
29.11.2007 17:04:05: Tak uprime uz jsem ten preklad anui necekala, uz je to taaaak dlouho co tady byl minulý díl... Povíd...
29.11.2007 15:08:52: Já francousky neumím a povídku jsem četla v polštině .Určitě to je jediný jazyk ,který kromě slovenš...
 
@ Copyright 2011 iisis. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of iisis.