...

HP-Šťastné dny v pekle

Kapitola čtrnáctá - Výslechy

Ahojky, tak mě tu máte zase :) Zařekla jsem se, že to musím o začátku školy dokončit, tak to tu máte. Zároveň bych se chtěla omluvit, že jsem nedodržela svůj slib z Vánoc, ale byla jsem nemocná a pak jsem musela odjet pryč a domů jsem přijela včera... Tak a máme zase po svácích :P
Takže dodatečně bych vám chtěla popřát kopu štěstíčka, vzrůša a úspěchů do novýho roku. A každýmu jedno splněné přání, nebo předsevzetí :)
Jinak kapitola je kompletní, takže příště pokračujeme s 15. kterou určitě taky nebudu kouskovat, zjistila jsem že mi to pak míň trvá :D

Probudilo ho ostré světlo.

Místnost byla ozářena neuvěřitelným světlem: bílé, žluté, oranžové světelné paprsky všude kolem něj. Vůně a zápachy, rozpoznával vůni posekané trávy, nebo jen sluncem ohřáté ovzduší… A zvuky. Švitoření ptáků, šustění listí, někde v dálce slyšel vodu a další zvuky přírody. Doléhaly k němu znaky radosti a života: byl to krásný letní den.

Cítil kolem sebe svěžest: povlečení, polštář a lehkou přikrývku, svěží, teplé a jemné, obklopovali ho, podněcovali ho ke spánku a sněni, jako by ho chránili před probuzením. Ale on nespal a nebyl ani unavený, cítil se odpočatě a trochu hladově. Nebylo se čemu divit, nejedl už…

Dva týdny.

Oh, Merline, už dva týdny.

Nightmare Manor.

Voldemort.

Harry.

Netrvalo dlouho, než si vzpomněl. Na Harryho.

S hrůzou vepsanou v obličeji se posadil. Sluneční světlo jej lehce hladilo po zádech a přikrývka jako by v jasném světle modře zářila. Zpočátku byl světlem oslepený a nic neviděl. Ale obraz pokoje se pomalu projasňoval. A rozeznal jej. Byl na ošetřovně, v Bradavicích, v bezpečí.

Rozhlížel se kolem se staženým hrdlem, opatrně natočil hlavu, nejdřív napravo, potom nalevo. Díval se, jestli tu neleží ještě někdo jiný, doufajíc, že zahlédne pohublou a známou postavu, spící na vedlejší posteli pod lehkou přikrývkou… ale byl sám. Jen on a oslepující záře, nic jiného.

Takže to bylo skutečné. Harry už tu nemusel být, teď už to nepotřeboval. Znamenalo to, že jeho nejhorší noční můra se vyplnila. Do mysli se mu vracely události včerejšího večera: zhroucený chodba, jeho laboratoř, vlhký tunel, chodby a sály, kterými prošli (SPOLEČNĚ), nádrž, les, Mozkomorové, Patronus a nakonec – Harry uprostřed Voldemortova neužšího kruhu, beze strachu čekajíc na to, co věděl že musí přijít, a pak jeho smrt. Zasáhlo ho zelené světlo a on se zhroutil na zem, bez života.

Snape si nepamatoval, jak se sem dostal, co se dělo po tom, co Harry zemřel. Něco se mu vybavovalo…jako by ležel na zemi v Přemisťovacím bodě v Zakázaném lese, a s Harrym v náručí. Chtěl umřít vedle něj. Jak se zdálo nebyl mrtvý, ještě ne.

Oh, k čertu, musela to být Albusova zásluha… Proč ho jednoduše nenechal zemřít? Nechtěl se znovu vrátil s mrtvým chlapcem v náruči jako před patnácti lety a začít vše od začátku: znovu poskládat dokopy svůj život. Byl na to moc starý.

Vylezl z postele, vklouzl do bot a protáhl se. Uvědomil si, že na sobě má dlouhou bílou noční košili a zkřivil rty ve znaku odporu. On – že nosí bílou barvu… To bylo znepokojivé. Ale po chvíli nad tím jen pokrčil rameny a otočil se za svým cílem: malou místností vedle kanceláře Poppy. Byla používaná jen zřídkakdy, naposledy před pěti lety, těsně před tím, než Harry nastoupil do školy… Oh, a minulý rok také, samozřejmě…

Otevřel pomalu dveře, ale zpanikařil, neodvažoval se čelit tomu, co se nacházelo uvnitř. Nakonec se rozhodl, zhluboka se nadechl a vstoupil do místnosti. Márnice.

Nebyla to tmavá místnost, bylo tu tolik světla jako v hlavní části Ošetřovny. Oranžové, žluté a zlaté paprsky prostupovaly celou mítností, dokonce i tady, v místě smrti, jeden z nich osvětloval nehybné tělo, tak klidné, jako by jen spal. Snape se k němu opatrně o krok přiblížil. Chlapec se stále jemně usmíval. Toho si včera nevšiml, když ho vláčel s sebou co nejdál od toho prokletého místa… Usmíval se, přijímal svůj osud s úsměvem, usmíval se na…na koho? Na svět, který právě ztratil svého hrdinu, který se o tu roli nikdy neprosil? Na Voldemorta, kterému se nikdy nepovedlo ho zlomit? Na něj, který ho zradil, když ho nechal za sebou…?

Přiblížil se o další krok.

Harry. Quietusův syn. Poslední naděje – navždy ztracená – z rodu Snapeů a, jaká ironie, z rodu Potterů také. Mrtvý syn jeho mrtvého bratra.

Selhal.

Udělal poslední krok, který ho dělil od rakve. Harry na sobě měl stále jeho oblečení, kterí ve spěchu rozstříhal: jeho černé oblečení, momentálně celé od bahna, prachu a přesně v místech, kde prosakovala krev ze znovu otevřených ran. Bolestně se svezl na kolena. Rány, které Harry měl, když byli ještě spolu. Spolu… A chlapec byl vedle něj, někdy se k němu i tiskl, mluvili o všem možném, o událostech a o kdekom důležitém i úplně nepodstatném…

Byli spolu a byli naživu.

Trpěli, mučili je, byli týraní a zbavení jídla, ale přesto byli společně a poprvé v jeho životě cítil, že je někdo s ním a ne jen fyzicky, ale teď… A teď je to pryč jako sen, bodalo jej u srdce a myslí mu vířila jedna myšlenka za druhou.

‚Uletíme pryč…‘

Opatrně se natáhl a vzal chladnou ruku do své, studenou jako led obklopující jeho duši, srdce. Pohladil ji a opřel se o ni čelem, víčka pevně sevřená.

Neuběhl ani den, co se ho tato ruka dotýkala, když ho Harry ostýchavě sevřel v náručí, když byly zavřené oči plné života a naděje.. Harry, Quietusův syn, jeho synovec, kterému se zavázal být otcem, být stále s ním, a kterého nechal pozadu, aby byl později nelítostně zabit.

Proč on? Proč nezabili jeho, Severuse Snapea, dvojího špeha, protivného zmetka bez špetky důvěryhodnosti. Proč ho musel nechat jen tak vzadu?

Byl to snad trest za jeho chyby?

Ten čas strávený v kobkách nebyl dost?

Proč musel tak trpět? Proč jeho špatné rozhodnutí způsobilo tolik bolesti a utrpení?

Proč se nemohl za chapce obětovat?

Jen otázky bez odpovědí.

Zoufalý vzlyk se pokusil najít cestu z jeho duše, ale on nemohl plakat. Jeho oči byly suché, tvář bez výrazu, přestože ho vlastní pocity dusily zevnitř. Jen zesílil sevření na chladné ruce. Kdyby tak měli ještě jednu šanci… udělal by pro ni všechno. Byl by Harrymu rodičem, pokud by si to přál. Dal by mu rodinu tak, jak mu slíbil – myslel to úplně vážné, a ne jen TEĎ, ale teď by si zoufale přál ukázat chlapci, nebo komukoliv, kdo by poslouchal, jak moc si to přál, že na to byl opravdu, skutečně a úplně vážně připraven.

Udělal by pro chlapce cokoliv. Dal by mu vlastní život, pokud by to bylo možné. On…selhal. Nemohl udělat věc, kterou by pro něj udělal každý dospělý: nemohl pro něj zemřít, místo toho to byl Harry, kdo zemřel. Jeho duše křičela, prosila a plakala. Přesto se jeho tvář ani nehla.

Sluneční svit tvořil kolem Harryho hlavy světelnou svatozář, vlasy černé jako orel se třpytily, až získaly téměř bílou s červeným nádechem. Ale bledost tváře odhalovala hořkou a bolestivou pravdu…

Jemně pohladil bledou tvář, a prohrábl neposlišné vlasy. Odešel. Už navždy.

A on ho chtěl následovat. Jednoduše odejít stějně jako on.

Najednou mu došly Harryho dřívější slova. ‚Chci tě poprosit, v případě že se mi něco stane, slib mi, že neuděláš nějakou hloupost. Že se nebudeš obviňovat…‘

Harry to věděl.

Doháje! Harry to věděl. Jak?

A proč ho neupozornil? Mohli tomu zabránit!

Nebo také ne. Zase ta hloupá věta ‚co by se stalo kdyby‘… Ne. Harry byl mrtvý. Znovu zůstal sám, ale tentokrát přesně věděl, co ztratil. Když byl kdysi samotný, společnost mu nechyběla tolik jako teď, když ví, jaké to je sdílet svůj život s něký, kdo se o něj zajímal, kdo ho měl rád…

 „Severusi…“

Zvedl hlavu položenou na chadné ruce a otočil se směrem ke dveřím.

 „Albusi…“ bylo všechno, co dokázal říct. Až teď si uvědomil, že se třese.

Ředitel se postavil za něj a položilmu ruku na rameno.

 „Pojď, Severusi. Potřebuješ si trochu odpočinout… Máš za sebou bolestné chvíle a spousta tě jich ještě čeká.“

Snape si povzdechl.

 „Chci tu zůstat…“

 „Nejde to. Mučíš se tím…“

 „Tak to není, Albusi,“ potřásl hlavou. „Já… nemůžu ho opustit. Ne teď.“

 „Budeš mít ještě den, aby ses s ním rozloučil, Severusi. Ale za několik hodin přijde ministr pro tvou výpověď…“

 „Nebude to jen tak nejaký výslech. Budou mě vyslýchat stejně nelítostně jako vždy, Albusi.“

 „Nemyslím, že…

 „Uvidíte,“ Snape znovu obrátil pohled k Harrymu. „Nechci…  ne dnes.“

 „Musí to být.“

 „Já vím.“

 „Budou vyšetřovat i Harryho,“ zašeptal ředitel.

Snape se při těch slovech zachvěl. Vyšetřit! Seslat na tělo kouzla na prověření jeho identity, jestli to je opravdu Harry Potter. Svlečou z něj všechno blečení, aby mohli vidět všechna zranění a modřiny, které by Harry dobrovolně nikomu neukázal, tím si byl jistý.

Jeho také donutí svléknout se a ukázat všechna zranění jako důkaz do jejich složek – velmi obsáhlých složek o více jak 3500 stranách, Brumbál mu o nich jednou pověděl – spolu s jeho přiznáním a výpovědí, samožřejmě pod Veritaserem… Oh, ne, už ne. Znovu ho hodí do Azkabanu, protože potřebují nějakého obětního beránka, kterého obviní ze smrti Harryho Pottera…

Azkaban, ve kterém bude nucen prožívat Harryho a Quietusovu smrt. Znovu a znovu, nespočetněkrát během roků nebo desetiletí až jo své vlasní smrti, ne…Ne. To by se radší vrátil do kobek Temného Pána…

 „Albusi, prosím vás, nedovolte jim odvést mě do Azkabanu,“ zašeptal slabým hláske. „Ani na jeden den, prosím vás…“

 „Utiš se, Severusi. Nenechám je odvést tě mimo Bradavice, to ti slibuji.“

Snape zavřel oči.

 „Děkuji, Albusi…“

Starý muž ho zvedl z postele a doprovodil až k jeho posteli.

 „Pokud se trošku si odpočinout. Budeš jim muset dá potvrzení Harryho smrti a já chci, aby ses s tím srovnal a byl na na to byl připravený.“

Podal svému kolegovi sklenku.

 „Lektvar na spánek beze snů na tři hodiny. Vypij to.“

Snape přikývl a obsah skleničky si vlil do úst.

Když už ležel v posteli pevně zamotaný do přikrývky, když si uvědomil Brumbálova dřívější slova.

 „Nikdy se s tím nesmířím.“

Brumbál sledoval usínajícího muže a na tváři se mu zračila vina.

 „Odpusť mi to, Severusi.“ Zašeptal, přestože Mistr lektvarl neměl ponětí, za co se Brumbál omlouvá.


O tři hodiny a jeden lehký spánek později se Snape pokoušel obléct. Domácí skřítek Winky mu přinesla nějaké oblečení z jeho skříně ve sklepení, a i když nevedě proč, ulevilo se mi, když so mohl obléci své staré oblečení. Aby si udržel svůj starý vzhled? No, bude to nejlepší co může udělat: chovat se tak jako vždy.

Obléct se nebude tak jednoduché, uvědomil si po tom, co si natáhl kalhoty. Nikdy nebyl tlustý, ale teď cítil, že mu jsou jeho vlastní šaty příliš velké a musel si říct skřítce o pásek, aby mu nepadaly kalhoty. Pod obvyklý černý hánit si navlékl jen černou košili, aby se vyhnul dlouhému vyslékání před reprezentanty ministerstva. Ale pak si uvědomil, že ji nemůže zapnout a kvůli svým rukám neschopným žádného přesného pohybu prohrál i boj s tkaničkami a musel si na pomoc zavolat Winky. Nejdřív chtěl zkusit zakouzlit (s Quietusovou hůlkou, která stále nebyla ochotná poslouchat jeho příkazy), ale nemohl si vzpomenou na správné kouzlo za zavázání knoflíků nebo tkaniček, takže nakonec vzdal své pokusy a domácí skřítek s tím byl hotovani ne za chvilku.

Bylo to úplně trapné, až ponižující.

Nakonec byl připraven vydat se do Brumbálovy kanceláře, kde ho už  pravděpodobně čekali Bystozorové. Bystrozoorové, ano, byl si jistý že jich na něj bude nejméně pět, a bude potřebovat hodně štěstí, aby se vyhl otázkám na jeho pocity… To byl vždy nejhorší okamžik výslechu: když se ho tázali na jeho city a byl zesměšňovaný…

Oh, jak moc za to Longbottoma nesnášel! Jeho oblíbená hra!

Naštěstí byl Bystrozor u Sv. Munga, potichu čekajíc svou smrt bez pokládaných otázek a radosti z cizího utrpení… už ne, nikdy.

Pokoušel se po školních chodbách pohybovat stejně jako kdysi, ale nedařilo se mu to. Jeho chůze nebyla ladná a tichá, spíše vyčerpaná a klopýtavá, a tak se pomalu vydal k ředitelně opírajíc se čas od času o zeď a hluboce dýchal.

Když se konečně ocitl před chrličem strážícím Brumbálovu pracovnu, uvědomil si, že vlastně nezná heslo. Ale ne. Opravdu neměl chuť zůstat tu trčet několik dlouhých minut a vyjmenovávat všechný sladkosti, co zná… Oddechl si, když za sebou zaslechl hlas McGonagallové.

 „Mohu ti pomoct, Severusi?“ zeptala se klidným hlasem a Snape od sochy o krok ustoupil.

 „Byl bych ti velmi vděčný, Minervo,“ kývl na profesorku hlavou a ta se na něj smutně usmála.

„Harry Potter,“ zašeptala Ředitelka Nebelvíru směrem k chrliči, který se odchýlil bokem, aby mohli projít.

Snape sklonil hlavu. No, tohle nečekal, ale nicméně za to byl rád. Zastavili se na posledním schodu točitého schodiště.

 „Jsi v pořádku, Severusi?“ Profesorka Přeměňování vypadala starostlivě.

Snape otevřel pusu, aby ji odpověděl svým obvyklým způsobem ale když zvedl oči a uviděl znepokojený pohled jeho kolegyn+, změnil názor.

 „Ne, Minervo. Nejsem v pořídku a…necítim se připravený na… další výslech.“

McGonagallová mu upokojivě položila ruku na rameno.

 „Albus žádal o právo osobně tě vyslýchat jako osvědčený Bystrozor, člen Starostovce a ředitel této školy. A Ministr mu dal povolení. Nebude se tě ptát na otázky, které by se tě mohly nějak dotknout.“

Obrovská úleva smazala všechno napětí v jeho těle.

 „Děkuji, Minervo.“ Usmál se plaše a profesorka mu na odpověď jen kývla.

 „Za málo, Severusi.“

Úleva se ztrazila jen co vešel do ředitelovy pracovny. Bylo tu moc lidí. Ministr, Fudge, idiot, dva Bystrozorové v obvyklé uniformě, Arcus Patil, oficielní ministerský úředník, a dva neznámí muži, kteří odešli jen co Snape vešel. To znamená že přišli identifikovat mrtvého chlapce… Ministerští Identifikátoři…

 „Prosím, Severusi, podaď se.“ Pokynul mu Brumbál k jedné ze židlí. „Pane Ministře?“ otočil se k značně nervóznímu muži, který se nepohodlně zavrtěl na své židli, když vrhl pohled na tmavého muže přicházejícího do místnosto.

 „Poslouchejte, Brumbále… máte dovoleno ho vyslýchat, ale musíte mu pokládat i otázky, které jsem zapsal…“ když ředitel přikývl, dal se znovu do řeči. „Ale nejdřív chci vidět… fyzický důkaz…“

 „Už jsem vám podal písemnou výpověď Paní Alicie Pomfreyové týkající se Severusových zranění a nemyslím si, že je nutné zkoumat je tímto způsobem…“

 „To je v pořádku, Albusi,“ přerušil ho Mistr lektvarů. „Byl jsem na to připraven.“

Zvedl se, ještě než ředitel vůbec stihl otevřít pusu, otočil se, sundal si hábit, položil ho na područku židle a aniž by rozepínal knoflíky si svlékl i košili. Zůstal stát s očima upřenýma k zemi a staré vzpomínky se muzačaly vracet. Staré vzpomínky na podobnou situaci… skoto jako by za zády slyšel škádlivý smích.

 „Doufám, že to stačí.“ Zamračil se a sledujíc ministrův výraz, po chvíli dodal. „Vaší Bystrozorové nejsou uspokojeni tak krátkým představením, pane Ministře.“ Jeho hlas byl ledově chladný a ostrý. Vrhl pohled na Bystrozory, kteří se mu v rozpacích snažili vyhýbat. Přesto se Patil zvedl, aby hlouběji prozkoumal jho zranění. Snape by se hanbou do země propadl.

 „Vaše ruce, prosím.“ Požádal ho zdvořile Patil, jakmile skončil s prohlídkou jeho těla. Severusovo zamračení se ještě prohloubilo.

 „Takže jste četli zprávu od Poppy..“ dodal, nicméně nechal zaměstnance Ministerstva prohlédnout jeho ruce. Jeho obvykle bledé a hubené prsty teď k Severusovu zděšení byly celé červené a opuchlé. Patil jen přikývl.

 „Madam Pomfreyová na nich provedla dobrou práci, Severusi. Za několik týdnů by měly být v pořídku…“

Přátelský tón Snapea překvapil a tázavě se na mže před sebou zahleděl.

Rozhostilo se mezi nimi ticho, až nakonec Ministr promluvil:

 „Můžete se obléct.“

Když se Snape znovu posadil na židli, zvedl se Brumbál, obešel stůl a postavil se naproti Snapeovi s milinkou lahvičkou v ruce.

 „Doufám, že to není moje výroba, Albusi…“ ušlíbl se Snape nepřátelsky. „Nechci si to celé zopakovat jen kvůli podezření z záměrného…“

 „Ne, Severusi.“ Popřel to ředitel. „Donesl ho pan Patil. Byl vyroben McCannem, oficielním Mistrem lektvarů ministerstva. Vyhovuje ti to?“

 „Samozřejmě,“ protočil oči. „Perfektní. I když jsem téměř zapomněl, jak chutná… starý McCann a jeho lektvary…“ znovu se ušklíbl.

 „Severusi, prosím!“ ztrácel Brumbál trpělivost.

 „Tak tedy dobrá,“ povzdechl si Snape, ale v duchu byl příliš nervózní. Situace sama o sobě byla pro něj ponižující, ale to si ředitel samozřejmě nevšiml, jako vždy v podobných situacích, zřejmě proto, že nikdy nebyl donucen odpovídat na otázky pod Veritaserem. A tentokrát byl úplně nevinný, přesto musel projít tímto procesem jako by byl vinný nebo podezřelý. Jak to všechno nenáviděl! Přesto poslušně otevřel ústa (vyslýchaná osoba se nesměla séra dotýkat) a v ten moment se mu vybavila vzpomínka na dobu, kdy Harrymu vyhrožoval, že mu nalije Veritaserum do jeho pomerančového džusu a otřásl se. Choval se k němu jako hnusný bastard… a teď bylo příliš pozdě, aby toho litoval.

Zavřel oči. Ve skutečnosti měl v úmyslu otevřít je, až bude po všem. Nějakým způsobem to pro něj bylo tak lehčí.

Studený lektvar mu klouzal hrdlem a nemusel čekat dlouho na známý pocit: bylo to jako by mu mysl svírala silná dlaň, nutila ho stavět se svým chybám a omylům a v těch chvílích nedokázal unikat svému svědomí.

 „Přivažte ho.“ Slyšel ministrův hlas. „Nerad bych, aby na někoho zaútočil…“

Odporný zmetek… Jako by nevěděl, ž vyslýchaná osoba je agresivní jen když byla nucena odpovídat na opravdu osobní a choulostivé otázky.

‚Kolikrát jste se s někým vyspal? S kým? Líbilo se vám to? Jak přesně jste to dělali? Proč? Umyl jste se předtím? A potom? Křičela slečna Blacková vaše jméno, když…‘ NE! Vzpomněl si, jak se proti séru bránil, jak se zoufale snažil udržet pusu zavřenou, pevně stisknout zuby, ale byla to předem prohraná bitva a Longbottom se smál jeho snahám osvobodit se… Ne. Nechtěl na někoho zaútočit. Chtěl se jen někde skrýt a zemřít hanbou…

 „Ne, pane Ministře. Nemyslím, že to bude nutné.“ Vytrhl ho najednou Brumbálův hlas z myšlenek.

 „Spoutejte ho. Není to žádost. Je to rozkaz. Pro mou osobní ochranu…“

 „Do toho, Albusi.“ Uslyšel svůj vlastní hlas. „Udělejte mu trochu radosti z ponížení další osoby… avšak ne lidké bytosti, jen smrtijeda…“

 „Severusi! Nejsi zadržený nebo podezřelý, takže mi nemůže přikazovat spoutat tě.“ Brumbál vypadal opravdu rozzlobeně.

 „Žádám si to, a budu nucen vyslýchat ho na Ministerstvu pokud…“

„Udělej to, Albusi, ať už s tím můžeme skoncovat,“ sykl Snape v zlosti. „Je mi to jedno. Chci jen, aby už byl konec,“ ododal pokušení otevřít oči a natočil hlavu směrem k Patilovi.

 „Arcusi, prosím, udělej to. Nechci tu sedět do zítřka,“ znovu se ušklíbl, ale jeho hlas postrádal obvyklou zlomyslnost.

 „Výborně, Sverusi. Lego! Odpověděl mu Patil jemně.

Snape cítil ruce i nohy připoutat se k židli a snažil se neotřást se. Z protějšího rohu zaslechl McGonagallovou překvapeně zalapat po dechu, ale v duchu nad tím jen pokrčil rameny. Kdyby věděli…

 „Jak se jmenuješ?“ Tak už to začalo.

 „Severus Nobilus Snape.“ Řekl chladným a pevným hlasem.

 „Jsi Smrtijed?“

Ne, Albusi, to nebyla dobrá otázka. Jeho tělo se napnulo v křeči a záda se prohnula bolestí. Nemohl na otázku odpovědět. Ano, technicky vzato byl smrtijed, temné znamení bylo avždy vryto do jeho masa na levém předloktí, ale už nebyl Voldemortovým věrným služebníkem, takže už nebyl Smrtijed.

 „Jsi oddaným Smrtijedem?“ změnil Brumbál otázku, když uviděl Snapeovu bolestnou grimasu.

 „Ne. Opustil jsem Voldemortovy služby před šestnácti lety a dělal u něj pro vás špiona.“ Pod účinkem a kontrolou séra nemohl do své řeči vložit ani trochu sarkasmu, i když se o to snažil. Ke svému uspokojení zaslechl Popletala vypísknout při Voldemortově jménu vysloveném bez obvyklého strachu a rozhodl se vyslovovat ho co nejčastěji.

 „Co se stalo před dvěma týdny?“

 „17. července jsem byl povolán Voldemortem.“ Vyslovil jeho jméno jen aby potrápil zabedněného idiota. „Musel jsem se účastnit mučení Herolda Jamese Pottera, který byl zajatý několika vernými služebníky Voldemorta v ten samý den.“ Och, jak krásně to znělo. Slyšel Opletalovy stížnosti pokaždé co vyslovil JEHO jméno.

 „Proč jsi se nevrátil do Bradavic jen co mučení skončilo?“

 „Protože jsem se pokusil zachránit Harryho život a Voldemort se rozhodl podrobit nás delšímu mučení v Nightmare Manoru. Voldemort nás nechal spolu v jedné cele a dva týdny nás různými způsoby mučil. Byli jsme uvěznění ve sklepeních hradu, takže jsem nebyl schopen vrátit a upozornit vás.“ Dvě možnosti, jak idiota vystrašit.

 „Zemřel Potter během jednoho z mučení?“

 „Ne. Zemřel, když jsme se pokoušeli o útěk. Jeden Smrtijed, jménem Peter Pettigrew na něj seslal Smrtící kletbu. Nemohl jsem ho zachránit. Zemřel mi před očima. Pak jsem ho vzal a vrátil se do Bradavic.“

 „Zranil jsi ho během dvou týdnu nějak?“

 „Ano, mučil jsem ho během prvního dne. Potřeboval jsem čas na jeho záchranu a rozhodl jsem se přidat k mučení.“

 „Použil jsi Nepromíjitelnou?“

 „Ne.“

 „Zranil jsi ho ještě někdy potom?“

 „Ne.“

Brumbál se podíval do papíru na psacím stole.

 „Projevoval Potter znaky psychické nevyrovnanosti?“

Přes svoje rozhodnutí neotvírat oči je Snape vytřeštil v naprostém šoku.

 „Cože? Psychiskou nevyrovnanost? Ne, samozřejmě že ne. Celou dobu byl v perfektním psychickém stavu.“ Na jeho hlase nebyl jeho šok rozeznat, nevýrazný hlas byl spíše vedlejším účinkem séra.

 „Zmiňoval se o smrti Cedrica Diggoriho?“

 „Ano. Říkal, že Cedric Diggery byl na Voldemortovu žádost zabit Peterem Pettigrewem, kterého jsem tu již jmenoval.“

 „Prokázal zájem o Temná umění?“

 „Ne, vůbec ne. Spíše naopak. Odolával Voldeortovým snahám přeáhnout ho na svou stranu, o co se pokoušel několikrát.“

Brumbál přikývl a otočil se k jemně otrávenému Popletalovi.

„Řekl bych, že by to stačilo, Pane Ministře.“ Řekl neutrálním hlasem. „Nemám v úmyslu panu Snapeovi pokládat další otázky. Sylšel jste jeho výpověď. Odpoveděl na všechny položené otázky.“

 „Ale... v jeho vyprávění jsem našel jisté mezery...

 „Samozřejmě že v ní byla spousta mezer, pane ministře. Ale podlé mého jsme toho slyšeli dost. Nechci tu sedět do zítřka a poslouchat každý detail jejich věznění, kvůli objasnění smrti Harolda Jamese Pottera, a jak jste slyšel, pan Snape nemá s jeho smrtí absolutně nic společného. Nesouhlasím s vámi v pokládání dalších otázek o jeho nebo Harryho utrpeních, nebo o dalších osobních věcech, na kterých nepotřebujete odpovědi pod vlivem séra. Zde přítomný pan Snape není podezřelý, je to svědek a my nemáme žádné právo na další výslech.“

„Brumbál má pravdu, pane.“ Zvedl se Patil klidně. „Neudělal nic špatného, takže nemáme právo pokládat mu osobní otázky zatímco nemá možnost dobrovolně odpovědět.“

Popletal zbledl.

 „Vy bráníte Smrtijeda?“

 „Bývalého Smrtijeda, pane Ministře, který byl před patnácti lety Starostolcem zproštěn viny.“

Hádku přerušilo klepání na dveře.

 „Vstupte!“ řekl Brumbál. „Dva identifikátoři vstoupili do místnosti.

 „Je to vyřešno, pane Ministře.“

 „Ano?“ zeptal se Popletal netrpělivě.

 „Oficielně jsme ustanovili, že mrtvý chlapec je bezesporu syn Lily Evansové a Jamese Pottera, narozen v Godrikově Dole 31. července 1980 a zemřel 31. července 1995. Tady je povolení k pohřbu.“ Podal řediteli dokument. „Pohřeb musí proběhnout do dvou dnů. Použili jsme konzervační kouzlo, aby žádná část těla nebyla odňata a použita pro ilegální účely. Jeho palec bude zapečetěný ministerstvem a oficiálně hlídán během dvou následujících týdnů, dokud z mrtvoly nevyprchají možné magické schopnosti.“

Chladná a bezcitná slova Snapeovi trhala srdce. Mrtvola! Mluvili o Harrym! Ne o něčem co by mohlo být použito pro „ilegální úmysly“! Pokusil se pohnout, ale byl stále přikován k židli.

 „Výborně.“ Přikývl Brumbál. „Takže myslím, že jsme tu skončili.“

Pobídl skupinku k odchodu a během chvíleuž byl Snape v kanceláři sám, stále pevně přikovaný k židli neschopen pohybu. Sakra! Brumbál začíná stárnout... ale s trochou štěstí snad nebude trvat dlouho než se vrátí. Ale aspoň byl sám, po tom co zástupci Ministerstva odešli.

Znovu zavřel oči a v jeho mysli se objevil obraz Harryho tváře, jak seděl vedle něj, čekajíc od něj útěchu a přijetí… Alespoň toto chlapci neodepřel. Alespoň umřel s vědomím, že ho Snape přijal a miloval…

Jeho myšlenky přerušil rozzlobený hlas.

"Tak jsi konečně šťastný, co?“ utrhl se na něj někdo štiplavým tónem.

Snape otevřel oči a celé jeho tělo se naplo. Před ním se tyčil Black, na jeho tváři se mísil smutek se zlostí. Snape se namáhavě pokoušel postavit a čelit mu, ale magická pouta ho pevně držela na místě. K čertu! Blackova ústa se zkřivila v krutý úsměv.

 „Nejsem šťastný, Blacku. Vůbec ne.“ Procedil Mitr lektvarů skrz sevřené čelisti. ‚Tekuté Imperium‘, jak někdo říká Veritaseru. Ale vlastně to sedělo. Dalo se očekávat, že Ministerstvo nebude litovat použít ho. Světlejší verze Imperia, která ovládne každého, kdo ji pozří.

 „Možná že se ti nelíbí tato situace, nejspíš tě to štve, co, lstivý umaštěnče. Ty uvázany zatímco já jsem volný?“

Harry se v Blackovi spletl. Ten špinavý čokl nebyl nic než krutý a násilný bastard, a on musel znovu odpovědět.

 „Ano, nenávidím tě a nenávidím tuto situaci, Blacku, ale nejsem kvůli tomu naštvaný.“ Lil z něj pot, zatímco se snažil přemoci lektvar a mlčet. Marně. Sérum bylo příliš silné.

 „Opravdu?“ na tváři jeho největšího nepřítele se rozlul nelítostný úsměv. „Proč? Konečně se ti splnil sen. Harry je mrtvý. Na světě už není jediný Potter. Remus zápasí se smrtí, Léčitelé mu dávají nepatrnou šanci na přežití.“ Jakmile Black začal rozníceně řvát, Snape na nenáviděné osobě spatřil všechnu bolest. „Jsem stíhaný Ministerstvem. Peter nás zradil. A ty NEJSI šťastný! Proč, Srabusi, řekni! Copak ti to nestačí? Je mi líto, nemám chuť zabít se před tvýma očima jen pro tvoje uspokojení!“ teď už Black křičel z plných plic.

Snape si pomyslel, že je Blackovo chování také řízeno lektvarem. Litoval muže před sebou, za jeho bolest a trápení, které právě odhalil.

 „Nepřál jsem si Harryho smrt,“ odpověděl klidně bez přetvářky. „Pokoušel jsem se ho zachránit, ale zklamal jsem. A je mi líto, že Lupin…“

Blackovi se šokem rozšířily oči. Přistoupil ke Snapeovi a silně mu stiskl rameno.

 „Co se stalo, bastarde?“ řekl hrozivým hlasem. „Je to snad nějaká nová role starostlivého a laskavého Bradavického Mistra lekvarů?“

 „Sundej ruku z mého ramene. Já nežertuji. Neuvědomuješ si, stupidní parchante, že jsem kvůli tomu zastanými séru nucený ti odpovědět a sdílet s tebou své pocity?“

Bylo to až směšné. Říct ‚stupidní parchante‘ tímto neutrálním tónem…Black z toho byl úplně ochromený.

 „O můj bože…“ zašeptal. „Ale ne…Ne… Já jsem takový idiot…“

Pozvedl hůlku a namířil ji na Snapea. Ten jen tázavě pozvedl oboči. To ho chtěl Black zabít? Prokázal by mu tím dobrý skutek, ale…ne.

„Libero,“ vyslovil Black a pouta zmizela. Přesto zůstaval Snape stále nehybný.

 „Takže?“ promluvil Black po několika minutách. „Na co čekáš? Pojď, prašti mě, idiote!“ křikl animagus nervozně. Snape překvapeně zatřepal hlavou. Nechápal, kam tím Black míří.

 „Proč bych tě měl uhodit?“ ano, měl k tomu spoustu důvodů, ale chtěl je slyšet z jeho úst.

Teď se pro změnu bavil Black.

 „Protože jsem tě napadl a využil jsem situace, Snape. Určitě sis všiml…“ odvrátil se od něj.

 „Nějaké otázky?“ promluvil Mistr lektvarů stále klidným hlasem.

 „Nebylo to naschvál… To jen že jsem si neuvědomil, že sérum….Promiň.“

 „Cože?“ poslední slovo určitě špatně rozuměl. Asi si bude muset propláchnout uši. Nebo že by mučení…

 „Vím jaké to je být… být vyslýchaný. Být donucený odpovědět n otázky o věcech o kterých nechceš mluvit nebo jsou příliš osobní… takže se omlouvám, Snape. Choval jsem se jako hloupý bastard, jak jsi říkáš.“

‚Myslím, že kdybys mu k tomu dal příležitost…omluvil by se…‘ zazněly mu v hlavě Harryho slova. Harry měl pravdu. Harry to říkal a měl pravdu. Jeho pocity ho stahovaly stále dolů, sklonil hlavu a skryl hlavu do dlaní. Harry…

 „Co se děje, Snape?“ zeptal se ho Black tentokrát starostlivým hlasem, ale zatracený pes si znovu neuvědomil, že je stále pod vlivem séra. Něco si pro sebe zabrblal, ale nakonec odpověděl.

 „Harry..Harry mi řekl, že se omluvíš, pokud ti k tomu dám šanci… Měl pravdu… ale je mrtvý…“ zamumlal do dlaní.

 „Ty…ty jsi tam s ním mluvil?“ v Blackově hlase byla jasně slyšet nedůvěra. Proboha, OPRAVDU se choval tak hrozně?“

 „Samozřejmě, idiote. Dva týdny jsme byli ve stejné cele.“

 „A jak…co…“

Snape se ušklíbl.

 „Sérum nefunguje, pokud nepokládáš jasné a přesné otázky…“

 „Ale ne…“ Black si uvědomil, že Snapea znovu vyslýchal. „Já jen…“

 „Ty jsi opravdu idiot, Blacku.“

Black si povzdechl a pozvedl ke Snapeovi pohled.

 „Máš Harryho rád,“ řekl. Nebylo to myšleno jako otázka, pomyslel si snape, Black si dával pozor. Takže mohl odpovědět svobodně. Snape se na chvíli zamyslel.

Co by měl odpovědět? Ano, samozřejmě že Harryho měl miloval. Navíc, naučil se ho mít rád když byli oba dva… ale do toho Blackovi nic nebylo, ne? Harry byl mrtvý a…

Harry byl mrtvý. A Black dítě také miloval. Ztratil Harryho stejně jako Snape. Oplakával ho jako on. Tak či tak měl právo to vědět.

A mohl se ho zeptat přímo, ale neudělal to. Zasloužil si vědět. Alespoň zčásti. Tu část, která nebyla příliš osobní.

 „Ano, měl jsem ho rád. Staho se to, zatímco jsem ho viděl snášet bolest a mučení a v tu chvíli jsem na něj změnil názor. Choval se dospěle. Byl velmi silný. Blacku, nikdy jsem neviděl někoho chovat se tak statečně jako on. A… zemřel v poslední chvíli, když už byla svoboda tak blízko…“ sklonil hlavu a poslední slova vyslovil. „Nemohl jsem ho zachránit, Blacku. Byla to má chyba…“

 „Um…Já…si to nemyslím, Snape.“ Zamumlal Black a začervenal se. „Byli jste jen dva mezi Voldemortovými největšími silami.“

 „Bránil mě před Mozkomory a kvůli tomu pak neměl čas chránit sám sebe před Smrtijedy… stalo se to kvůli mně…“ proč to všechno vyprávěl zatracenýmu psisku? Proč ukazoval svoji slabost?

 „Remus mě v tu noc taky zachránil před Mozkomory…nemohl jsem proti nim bojovat a kvůli tomu neviděl, jak se k němu blíží vlkodlak a teď je na pokraji smrti…“ Alespoň Black nezneužil jeho slabosti, naopak nechával jeho pohlédnout na jeho vlastní křehkost. Pak si Black povzdechl a dodal, „Myslím, že jsme v této válce stratili dost, a to je teprve začátek. A… jsme na stejné strane, takže… je na čase urovnat si některé věci…um…“

Snape na Blacka upřel pohled.

 „Ty chceš příměří?“

 „Ne,“ kroutil Black hlavou. „Žádné příměří. Nabízím ti mír.“

Následovalo dlouhé ticho, až nakonec Black natáhl ruku. Snape se podíval na nabízenou ruku a pak na Blackovu tvář.

 „Mír?“ zeptal se vážně.

 „Ano. Mír.“ Odpověděl pevně Black.

 „Tak dobrá.“ Přikývl na znak souhlasu a stiskl blackovu ruku. „Siriusi,“ dodal.

 „Severusi,“ oplatil mu Black. „A omlouvám se za všechno… za Quietuse…“

Snapeova ruka se chvěla, když zaslechl jméno svého bratra z Blackových úst. Nadechl se, aby řekl nějakou štiplavou poznámku, ale přerušilo ho klapnutí dveří.

Ve dveřích se objevil Ředitel s malou hnědovlasou hočičkou. Black při pohledu na ně ztuhl.

 „Albusi… znamená to… Remus….“ Vykoktal zhrozeně. „Není mrtvý, že ne?“

 „Ne, Siriusi. Tato dívenka jen potřebuje někoho, kdo by se o ni postaral a tebe prý Remus určil jako správnou osobu.“

Snape se příjemně bavil pohledem na Blackův šok a rozpaky.

 „Ale… já nevím jak se…“ Black se začal neovladatelně chvět. Brumbál pustil dívčinu ruku.

 „Máme jiný problém, Siriusi, vážnější. Nevím, kde můžete bydlet, než se Remus uzdraví…“

 „Dostane se z toho brzy?“ Blackův ponurý pohled se znovu naplnil životem. „Znamená to, že…?“

 „Ano. Poppy říká, že ho pustí během několika týdnů. Ale do té doby musíme pro vás dva najít místo… Ty jsi stále stíhaný, siriusi, stejně jako v případě Sveruse nechce Ministerstvo přijmout jeho výpověď týkající se Harryho smrti…“

Harry…zase Harry. Snape si najednou vybavil Harryho tvář, když Siriuse bránil… a když se mu vysmíval… oh, stal se z něj takový idiot, ne z Blacka. Kdyby věděl, že nebyl čas na stupidní hádky, jako byla tato…

 „Můžou zůstat v mém sídle, Albusi,“ vůbec netušil, proč to řekl. Možná kvůli Harrymu? Určitě by si to Harry přál, kdyby žil… „Je o tam dost velké. Je tam dost místa pro všechny na to, abychom se stále potkávali…“ dodal, když uviděl ředitelův překvapený pohled.

 „Ale vy dva…“

 „Je konec, Albusi,“ povzdechl si Black. Brumbál se podíval na Mistra lektvarů a přikývl.

 „Nemohu tomu uvěřit…“ řekl, ale Snape v těch slovek pochytil lehký výsměch.

 „Předvídal jste to, nemám pravdu?“ zeptal se ho a zkřížil ruce na hrudi. Ředitel to přešel mlčením, ale na jeho tváři se objevil jemný úsměv. „Možná jsem si to tipoval… A jak se jmenuje?“ změnil náhle téma.

 „Um…Anne,“ odpověděl Black místo dívky, která ho stydlivě sledovala.

 „Určitě má i příjemní, ne?“ zpražil ho severus a otočil se k holčičce. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí učitelským tónem.

 „Anne Black, pane.“ Ospověděla poslušně dívka a Mistr lektvarů cítil, jak se s ním zatočila země a vše se v něm začalo hroutit.

 „Ach ne…“ Blackovo naříkání jako by bylo ozvěnou jeho myšlenek. „To není možné.“

Poslední komentáře
18.02.2009 23:22:23: Ahoj, taky moc prosím o další kapitolu. Souhlasím s drahokamem, sice nevím jak, ale myslím, že Harry...
17.02.2009 20:21:43: Prosím, přidej kapitolku, jsem strašně napnutá, já osbně si myslím, že Harry bude žít, sice nevím ja...
15.02.2009 14:52:16: Tahle povídka je úžasná, stejně jako překlad. Už se nemůžu dočkat pokračování-jsem napnutá jak kšand...
14.02.2009 18:22:48: Preklad fantastický, o kvalite poviedky sa ani nezmieňujem. Ďakujem moc. Mne sa celkom páčila aj tr...
 
@ Copyright 2011 iisis. All rights reserved. Distribution of any kind is prohibited without the written consent of iisis.